V hlubinách starého domu

Po dlouhém období, kdy překlady z rumunské literatury ovládal téměř výhradně Mircea Eliade, se čeští čtenáři dočkali v posledních letech větší autorské a žánrové pestrosti. Po několika překladech děl generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků (např. Simion Výtažník Petra Cimpoeşa či výběr současných rumunských divadelních her Amalia dýchá zhluboka) přichází řada také na autory nejmladší. Debut rumunské spisovatelky Anky Marie Mosory (1978) Archandělé neumírají, který vydalo nakladatelství Kniha Zlín v kvalitním překladu Jiřiny Vyorálkové, může znovu vyvolat diskusi na mnohokrát pojednané téma ženské literatury. O její existenci či neexistenci si můžeme myslet cokoliv, ale v této knize je bytostně ženské vnímání světa víc než patrné.

Svět odsouzený k zániku

Autorka se na prostoru něco málo přes sto stran noří do hloubi starého domu, života jeho obyvatel i do svého vlastního nitra. A to formou popisů pocitů, věcí a lidí, které jdou často až do nejmenších, téměř hmatatelných detailů a dohromady vyvolávají atmosféru starého světa odsouzeného k zániku. Tato vnímavost až přecitlivělost může vzdáleně připomenout dekadentního solitéra rumunské literatury Mateie Caragiala. Nicméně výsledný obraz složený z různých detailů zůstává stále trochu zastřený a místy až příliš nedořečený.

Román či spíše delší novela se obejde téměř bez děje; jednotlivé motivy se prolínají bez jakékoliv časové posloupnosti. Hlavní hrdinka a vypravěčka v jedné osobě, Tia Predescu, se přestěhovala do starého bukurešťského domu, v němž na ni neodbytně dotírají vzpomínky na ztracenou lásku, violoncellistu Mihaie. Ten se jednoho dne nečekaně objeví i se svou stávající manželkou Alexandrou, jejíž jmé­no a chování ne náhodou připomíná nevyzpytatelnou hrdinku románu Ernesta Sá­bata O hrdinech a hrobech. Následující trýznivé návštěvy plné záludných her Mihaiovy ženy jsou vylíčeny v náznacích a autorka neposkytuje žádný klíč k jednání postav, jejichž konání tak působí nahodile a nejasně.

Tia každou neděli navštěvuje své sousedy, staré manžele, v jejichž mnohaletém soužití existuje cosi nevyjasněného z minulosti; přesto však nachází v jejich přítomnosti klid a smíření. Mezi jejich smrtí a definitivním koncem Mihaiových a Alexandřiných návštěv a tím i veškerých nadějí na znovuzískání Mihaiovy lásky je zřejmá souvislost. Opuštění starého domu ve Svatoštěpánské ulici je pak jen nevyhnutelným důsledkem těchto událostí.

Tento nehybný mlčenlivý hrdina v pozadí je zobrazen nejvěrohodněji a nejpečlivěji; koneckonců sama autorka uvedla, že inspirací jí byla konkrétní vila z meziválečného období, v níž během studií filosofie v Bukurešti bydlela. Dům však vytvářejí především jeho obyvatelé, proto je pro hlavní hrdinku návrat do ztraceného ráje po letech takovým zklamáním. Staří manželé jsou dávno mrtví a noví nájemníci vyměnili letité kusy nábytku za modernější. Část historie a vzpomínek ulpívající ve věcech zmizela do nenávratna a uchráněna před zapomněním může být jen prostřednictvím literatury.

Atmosféra, dlaždičky a zrcadlo

Prvotina Anky Marie Mosory je bezpochyby nadějným příslibem (byla oceněna literárním časopisem Cuvântul jako nejlepší debut roku), ale příliš spoléhá na „atmosféru“ a samovolně očekává, že jednotlivé detaily a pocity poskládané vedle sebe samy stvoří smysluplný celek. To se však ne vždy daří; proto některé části příběhu působí odtažitě, vzdáleně a neurčitě. Natolik, že nevyvolávají ani otázky, zvědavost či potřebu přemýšlet nad osudy hlavních hrdinů. Nejvýraznějším dojmem z celé knihy se pak snadno může stát detail dlaždičky v koupelně nebo zrcadlo v předsíni hrdinčina bytu. Přesto text stojí za přečtení, protože ve světě starých domů, věcí a lidí plyne čas jinak a dává znovu zakusit „ten pocit, že máš celý život k dispozici v malých, dobře odměřených dávkách, jež někdy můžeš odmítnout už jen z pouhé lenosti, nebo je můžeš vtáhnout do plic až na doraz, jako cigaretu, kterou sis zapálil po letech abstinence a která tě okamžitě omámí. Zůstane po nich příjemná chuť vzpomínky a dusivá pachuť reality.“ Stejně jako po tomto románu.

Autorka je romanistka.