Bambi Bar

Slyšel jsem je klepat. Za svítání. Oba četníci stáli za dveřmi. Otevřel jsem a vyzval je, ať jdou dovnitř. Pak jsem se ale zarazil: vlastně bych s nimi radši mluvil v dílně. Ať mi jen dají čas, abych si natáhl přes pyžamo kalhoty. Četníci souhlasili, počkají, jak budu potřebovat.

Oblékl jsem se a sešli jsme společně na dvůr ke kůlně, kde mám dílnu. Tam jsem vytáhl svazek klíčů. Zarachtal jsem v zámku. Dveře se otevřely.

Ohlédl jsem se: jeden z četníků se cestou zastavil. Povídal si s domovníkem, ten se právě otočil a ukazoval na kůlnu.

Strážmistr vstoupil do kůlny. Bylo tu šero. Požádal, abych rozsvítil, jenže žárovka nefungovala. Prohlásil, že v tom případě by bylo lepší popovídat si venku, a odložil si tašku na můj ponk před kůlnou:

– Je to jen bezvýznamná návštěva, potřebujeme si ověřit jednu podrobnost, skoro zbytečnou, ale prostě je to nutné.

Zeptal jsem se ho na přesný důvod ná­vštěvy. Strážmistr se opřel o zeď kůlny. Na aktovku si odložil četnickou kšiltovku a doporučil mi, abych vyčkal. Zatím mi přece ani nepoložil otázku… Zatím! zdůraznil.

Otočil jsem se. Domovník už vcházel do svého bytu, ještě rukou pokynul četníkovi.

– Jde o vaše auto, začal strážmistr.

Zkontroloval si uzel na kravatě, pak si uhladil sako a já ho vyzval, ať to upřesní. Strážmistr se mě pak zeptal, je to jednoduché, jestli jsem ve středu kolem 18. hodiny jel někam autem.

Chvilku jsem přemýšlel:

– Autem jsem nejel, i když… počkejte, teď si vzpomínám… možná jsem někdy odpoledne jel do agentury zprostředkovávající krátkodobou práci.

Strážmistr se zeptal, jestli jsem si jistý tím, co tu tvrdím… Ano…? Nebo ne…? Naklonil se, aby si mě lépe prohlédl, a já zopakoval, že jsem jel do agentury.

Znovu se zeptal:

– A co jste tam v té agentuře dělal?

Neodpověděl jsem. Strážmistr poklepával na odloženou kšiltovku šroubovákem, který se předtím povaloval na ponku. Nespouštěl mě z očí. Jeho kolega přišel až k nám. Obešel nás, vstoupil do kůlny a prohlédl si to uvnitř, podotkl, že si měl vzít baterku.

Můj pohled se zkřížil se strážmistrovým a navázal jsem na jeho otázku: Vlastně ne. Vlastně si tak úplně nevzpomínám, co jsem tehdy dělal. Tak ještě včerejšek bych si možná vybavil, ale co bylo minulou středu, počkejte, zkusím se zamyslet... Myslím, no jsem si docela jistý, že jsem vůbec nikam nešel. Ani na pracák, ani jinam.

Strážmistr vstal.

– Tak brzy na shledanou! Naznačil kolegovi, že půjdou.

Zeptal jsem se ho, proč jako obvykle nevyžadoval ukázat povolení k pobytu, a on řekl, že tentokrát je to v pořádku. Druhý četník se na mě zadíval a povytáhl obočí, čímž mi naznačil, že bych si toho měl považovat.

Četníci přešli přes dvůr. Zastavili se u domovníkova bytu. Domovník ale viditelně neměl, co by ještě dodal. Já mezitím vzal klí­če a zavřel dveře. Když jsem svazek strkal do kapsy, všiml jsem si, že se strážmistr vrací. Došel až ke mně a zeptal se, jestli mám garáž.

Odpověděl jsem, že garáž nemám, jen parkovací místo vzadu na dvoře. Moje auto tam stojí.

– Právě kvůli vašemu autu, řekl… Béžová karoserie, je to tak…? Rád bych se na ně mrknul.

Dovedl jsem je tam. Prstem jsem jim ukázal svůj Ambassador 72 a zeptal se strážmistra, co přesně hledá.

– Nějaké auto srazilo minulou středu u východu z night clubu jednu dívku.

Zeptal jsem se ho, co to má společného se mnou. Strážmistr neodpověděl. Jen pokukoval stranou po Ambassadoru:

– Řidič ujel.

Pak přistoupil blíž. Jeho kolega obešel Ambassador z druhé strany a oba se sešli u kapoty. Strážmistr na mě znovu pohlédl. Úkosem. Nic zvláštního tam nebylo. Druhý četník se vydal touž cestou nazpět. Zastavil se u zadního blatníku. Dřepl si.

Udělal jsem krok dopředu a předklonil se.

Četník ohledával zadní blatník, drbal se zezadu na krku. Vstal a já zaslechl, jak mu luplo v kolenou. Uhladil si na bocích sako.

– Strážmistře, pojďte se podívat, povídá četník.

Strážmistr šel podél auta. Vytáhl svůj zápisník. Sedl si na bobek, přitom držel kuličkové pero a hrál si s mačkátkem, pak na mě znovu pohlédl a dal se do psaní.

Druhý četník se ke mně obrátil:

– A tohle je co, pane Rebernaku?

Zapíchl ukazováček do chromované lišty nad kolem, pak začal dlaní leštit zaoblení blatníku, konečně se otočil zase ke mně a už mě nespouštěl z očí.

– Myslím, že tentokrát to máme, potvrdil, a já se zeptal, proč to říká. Četník dodal, že nelituje cesty sem.

Strážmistr se narovnal, oprášil si koleno. Zatáhnutím za šev si narovnal poklopec. Potom se mě zeptal, co si myslím o té barevné šmouze, a já se ho na oplátku přeptal, o čem to vlastně mluví, načež mi četník řekl: – O tomhle… Znovu přidřepl a vyzval mě, abych udělal totéž.

– Podívejte, tady máte stopu po nárazu, a tady – jeho ukazováček se kousek posunul – trochu červené barvy. Červené bylo to kolo. Už tři dny hledáme auto, jehož popis nám dali, s cizí značkou, béžové a se stopou červené barvy po srážce na levém zadním blatníku. A teď právě jsme ho našli, pane Rebernaku. Takže bychom rádi, kdybyste byl trochu hovornější…

Nic jsem nevěděl.

Strážmistr zopakoval otázku:

– Kde přesně jste byl ve středu 23. v 17.45?

Mlčel jsem. On tedy zastrčil zápisník do kapsy. Četník znovu procházel kolem auta, přičemž poznamenal, že by rád viděl od toho auta papíry, a já mu naznačil, že jsou v pořádku, nahoře, u mě doma, ukazoval jsem je na stanici, když jsem sem přijel.

Najednou jsem si vzpomněl na svůj zápisník. V zásuvce kuchyňského stolu. Že jsem na to nepomyslel dřív! Řekl jsem to. Strážmistr uvedl, že v tom případě by se do něj rád podíval… Hned.

– V tom night clubu jsem nebyl, to můžu odpřisáhnout. Na hlavu své matky.

– Nepřísahejte! Zbytečně riskujete, pane Rebernaku. No tak…! Šup…! Dojděte nahoru do bytu.

Vrátil jsem se s notýskem, který mi darovali na pracáku a z něhož jsem sundal gumičku. Strážmistr znovu smekl kšiltovku a odložil si ji na můj ponk.

– Tak mi ten diář ukažte.

Obešel jsem bedny s hořáky ke kotlům a podal mu diář.

Strážmistr si ho vzal, otevřel ho. Listoval v něm, slinil si ukazováček, který se mu otíral o palec. U každé stránky. Pak zvídavě píchl prstem na poznámku v jednom políčku,
pod linkou oddělující 23. březen, a zvedl obočí.

– ...jste nakupoval, ve středu.

Natočil diář a ukázal mi to, u čísla 23 stálo šikmo přes linky: Velkoobchod Topení. Strážmistr si sedl na kraj ponku. Znovu otevřel diář. Zeptal se mě, je-li to opravdu mé písmo. Odpověděl jsem ano. Četník vedle něho podotkl, že obchoďák pro řemeslníky i kutily Velkoobchod Topení je ve stejné ulici jako night club. Strážmistr zvedl nohu a zapřel si kotník o koleno. Zeptal jsem se, ale aniž bych dal najevo netrpělivost, jestli bude tenhle výslech trvat ještě dlouho. Strážmistr otázku přešel. Vzal si svůj zápisník a poznamenal si pár slov.

– Budeme se muset ještě setkat, pane Rebernaku. Nechcete už nic dodat, předpokládám…?

Dodat jsem nic nechtěl.

– Třeba jste na něco zapomněl.

Odpověděl jsem, že jsem na nic nezapomněl. Ale kdyby se mi cokoli zvláštního vybavilo, určitě jim zavolám.

Doprovodil jsem je až k domovníkovu bytu. Domovník myl v kuchyni okna. Četník si to k němu namířil. Mluvili spolu. Natahoval jsem uši, ale marně. Strážmistr se otočil.

– Ještě budeme mít příležitost se setkat, zopakoval mi, a já se zeptal, zda můžu zajet ke karosáři.

– To rozhodně ne, ohradil se, to rozhodně ne. Už zvedal ruku ke kšiltovce na pozdrav a ještě podotkl, že není v mém zájmu, abych se snažil zahladit stopy, byl bych sám proti sobě.

Vrátil jsem se do bytu a zaujal místo u dalekohledu. Zaostřil jsem na protější dům, nad Bambi Bar, na první patro. Monica byla ve svém pokoji, jako vždy touhle dobou.

Vstala. Šla do kuchyně. Otevřela a zavřela dveře od skříně. Pak znovu zašla do svého pokoje.

Pro jistotu jsem zúžil průhled mezi záclonami. Pak jsem přenastavil stativ. Moničina dcera Caddie vyšla ze svého pokoje. Monica si to namířila do kuchyně a sedla si ke stolu naproti Caddie. Otevřela dveře kredence, vyndala krabičku s čajem a na plyn postavila hrnec.

Caddie zase zmizela. Věděl jsem, že se objeví o dvě okna dál v koupelně. Když umístím svůj dalekohled přesně mezi komodu a své křeslo, uvidím kachlíky přesně. Otočil jsem dalekohled a znovu zaostřil. Caddie vešla. Svlékla se, odložila halenku, pak sukni na opěradlo židle a vlezla si pod sprchu.

Vstoupila Monica. Určitě na svou dceru mluvila, možná jí říkala, že půjde pryč. Opravdu vyšla z kuchyně, vzala si koženou bundu, otevřela dveře a zmizela. Hned jsem zvedl telefon, nespouštěje dalekohled z očí, a vytočil zpaměti číslo. Caddie vylezla ze sprchy, popadla ručník, zabalila se do něj, proběhla kuchyní a vrhla se v obýváku k telefonu.

Zvedla sluchátko. Vstupní dveře se otevřely. Vešla Monica, opřela se v obýváku o zeď, v ruce držela cigaretu. Cítil jsem, jak Caddie oddechuje: zeptala se, kdo volá. Věděl jsem, že bude mlčet, dokud tam matka bude. Monica přistoupila blíž. Vytrhla jí sluchátko z rukou.

Slyšel jsem Moničin hlas, jak se ptá, zda je ten, co volá, bude ještě dlouho otravovat a má-li odvahu konečně říct, kdo je. Pak zavěsila.

Četník mi pokynul, abych zaparkoval pod kaštanem vzadu na dvoře. Došel jsem k němu a on otevřel dveře do sekretariátu. Strážmistr mě čekal, seděl u svého stolu,
natažené nohy si položil na protější židli a ruce si dal za hlavu. Pozdravil mě a ukázal, ať se posadím, ocenil, že jsem naprosto přesný. Podal jsem mu své papíry. Koukl na povolení k pobytu, pak na techničák Ambassadoru.

Zeptal jsem se, jestli je nějaký problém.

– Klid, pane Rebernaku, odvětil, nepředvolali jsem vás bezdůvodně.

Naklonil se, přitom zaskřípěly pružiny jeho otočné židle, opřel se lokty o stůl, vzal si tužku a začal si s ní hrát.

– Budete moct zajet ke karosáři a vyřídit si pojištění, pane Rebernaku. V tom případu s kolem jste prakticky mimo hru.

Vrátil mi papíry. Zasunul jsem si je do kapsy saka.

– Té dívce nic není? přeptal jsem se.

Strážmistr mě pozoroval, ani nemrkl. Sklonil hlavu, jako by hledal případné zbytečky popele na límci svého saka s prýmky. Já se mu zadíval na šedivějící vlasy, u kořene černé. Znovu na mě pohlédl:

– Dobrá zpráva, ne? Sedněte si, vysvětlím vám to.

Přikývl jsem.

Posadil jsem se. On pokračoval:

– Když jste vyšel z té agentury, nasedl jste do auta a nešťastně jste, není nám přesně jasné proč, ale co se dá dělat, zadním blatníkem zavadil o dívku, která právě vycházela z budovy. Vše se to odehrálo v několika sekundách. Vy jste nic neviděl, nic neslyšel, to je docela normální.

– Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, zopakoval jsem.

Jako už předtím jsem pocítil v zádech pohled druhého četníka, usazeného mezi dvěma plechovými skříněmi. Otočil jsem se, zeptal se, proč mě pozoruje. Četník vstal, ale strážmistr mu nařídil, ať se posadí. Nemáme důvod vás sledovat. Četník si sedl.

Řekl jsem, že se nic neděje. Strážmistr to odsouhlasil přikývnutím.

– No právě… Pak pokračoval: Nelitujeme ale, že jsme vás tuhle navštívili, pane Rebernaku, aspoň máme jasno.

– Jestli máte jasno, tak potom…

Zatvářil jsem se, že vstávám, oba četníci se ale ani nepohnuli, jen se na mě dívali. Prohlásil jsem, že půjdu domů, a dodal, že ostatně tedy, není-li to nevhodné, mohl bych skoro zajít za tou dívkou… již neznám… Možná že by mi ale mohli, nebo spíš, byste mi mohl, pane důstojníku, dát její adresu…

Strážmistr mě poslouchal, upíral na mě pohled. Zeptal jsem se, o co tady vlastně jde. Odpověděl, že je trochu zaskočený, přece jen, a to jeho přece jen mi neuniklo. Pokrčil jsem rameny, nato se mě strážmistr zeptal, jestli je všechno v pořádku.

– Všechno je úplně v pořádku.

Pořád se nehýbal, byl jak z kamene. Zopakoval jsem, že bych chtěl jít domů. Strážmistr měl ale ještě jednu otázku. Jenom jednu, upřesnil. Řekl jsem ano, samozřejmě rád na vaši otázku odpovím. Strážmistr se nejdřív podíval na svého kolegu, pak se otočil ke mně a zeptal se, odkud jsem to jel, když jsem zachytil tu dívku.

– Řekl jste opravdu jedinou otázku, a pak mě necháte jít?

– Záleží na vaší odpovědi, odvětil strážmistr.

Opakoval jsem, že nechápu, co mi chtějí. Všechny ty otázky, upřímně řečeno… Moje auto… Předvolání… A přitom jsem nic neprovedl…

Strážmistr navázal: – Mohl byste mi říct, odkud jste to jel?

– Z pracáku, aspoň myslím. Vždyť se tam zeptejte.

Četník za mnou pronesl, že už se tam informovat byl. Strážmistr znovu pokýval:

– Pane Rebernaku, mluvme otevřeně: Děláte nám problémy, a jestli budete takhle odpovídat dál, strávíme tu všichni společně celou noc. Chtěl bych jen vědět, odkud jste to jel. Nejdřív to měl být pracák. Pak si nevzpomínáte na nic. A nakonec uvedete obchodní dům Velkoobchod Topení… Ta dívka na kole, jestli mi rozumíte, ona jela krokem…

Možná se mi vybavila, jen matně, dívenka, co se tam objevila, na kole, samozřejmě, kličkovala a já se jí nestačil vyhnout.

– Jenže možná, přidal ještě strážmistr, jste se jí vyhnout ani nechtěl.

– Ale kdepak, to rozhodně ne!

– Protože vy jste vlastně mohl jen přibrzdit a nechat ji projet. Jste přece hodně opatrný člověk, nebo ne?

Strážmistr si mě změřil, znovu. Řekl jsem mu, že obyčejně řídím opatrně, jenže tehdy jsem, uznávám, ano, nedával jsem pozor…

– Pochopte, stalo se to vzadu za autem, ne vepředu, dodal jsem.

– No dobře, řekl strážmistr, tak vidíte, jak se nám to vyjasňuje. Na začátku ta dívka ani neexistovala, teď si vzpomínáte, že jste ji zachytil.

– No tak jo, vzpomínám si. Co ještě chcete?

– Říkal jsem, ale jen jsem to předpokládal, pokračoval strážmistr, že jste s ní možná chtěl navázat kontakt, třeba jste sroloval okno a zavolal na ni… Protože ujížděla, anebo se s vámi prostě jen nechtěla setkat… Heleďte se, pane Rebernaku, tady můj kolega a já – slyšel jsem, jak četník za mými zády pokašlává, otočil jsem se –, můj kolega a já – znovu jsem se podíval na strážmistra – máme vážnou domněnku věřit, že jste na ni zavolal.

– No a?

– No… Možná jste jí potřeboval něco říct… Byl bych rád, kdybyste mi pomohl vyjasnit tu situaci, pane Rebernaku, umožnil mi to pochopit, protože jestli jste na ni zavolal, jestli jste s tou dívkou, co neznáte, potřeboval mluvit, pak se určitě muselo něco stát… anebo mi řekněte, že ji znáte…

Odpověděl jsem, že nechápu:

– Nejdřív mi řekněte, pane důstojníku, na co si tu hrajeme…?

– O žádnou hru nejde, pane Rebernaku, pro tu dívku ten den o žádnou hru nešlo… Neříká vám něco Bambi Bar?

Z francouzského originálu Bambi Bar (Les Éditions de Minuit, Paříž 2008) přeložila Jovanka Šotolová.