Hledání zrnka pravdy

Novinář Stanislav Budín, známý pamětníkům především jako redaktor poválečné Kulturní politiky a šéfredaktor týdeníku Reportér v roce 1968, se narodil na počátku 20. století v ukrajinském Kamenci Podolském v početné židovské rodině jako Bencion Bať. Jeho prvotní myšlenkové formování ovlivnila četba Friedricha Nietzscheho stejně jako politický ruch ukrajinského maloměsta. Po rozporuplných pocitech z říjnové revoluce (sic!) a sovětské anexi Ukrajiny odchází do Polska a roku 1923 spolu se svou celoživotní družkou Hanou zakotvuje v Praze. V tavicím kotli studentského prostředí se záhy jazykově a kulturně adaptuje. Svoji politickou orientaci i životní směřování stvrzuje vstupem do Komunistické strany Československa a působením v různých stranických tiskovinách, mj. jako šéfredaktor v Rudém právu.

Zlomová zkušenost Budínova života přichází v roce 1936. Tehdy se novinářsky angažuje za politiku lidové fronty, tj. propojení levicových sil v obraně proti fašismu. Za svůj postoj, nekompatibilní s tehdejšími směrnicemi Kominterny, je na základě účelových obvinění vyloučen z KSČ jako „trockista“. Tento cejch jej pronásleduje i v poválečné éře, kdy se – po intermezzu newyorské emigrace a působení v tamním krajanském tisku – vrací k domácí politické žurnalistice na stránkách Burianovy Kulturní politiky a Drdových Lidových novin. Novinářskou činnost opouští nedobrovolně na samém počátku padesátých let, opět na základě účelových obvinění. Jeho jméno je na indexu až do poloviny let šedesátých. V redakci Reportéra zaznamenává Budín poslední vrchol své novinářské činnosti – aby pak na samém sklonku života rozšířil různorodou škálu prvních signatářů Charty 77.

Polykání ropuch

Podivuhodný života běh plyne na šesti stech stranách knižního vydání vcelku svižným tempem. Převažuje punc autorovy profese, novinářský smysl pro stručnost a pro pointu, jen ojediněle jej střídá rytmus mluveného slova s kadencí téměř hrabalovskou. V knize se prolínají pikareskní rysy ilegální cesty z rodného Kamence do Polska a Československa, chvíle mrazení při popisu Budínova odhodlání dát se v roce 1936 všanc sovětské policii, i epizody připomínající židovské anekdoty – například otázka E. E. Kische autorovi v době všeobecného počešťování německých jmen: „Wie geht´s, wie steht´s, wie heisst du?“ Souhra okolností, jež uchránila Budína s trojím stigmatem „trockisty“, Žida a západního emigranta od osudu mnoha jeho souput níků v kolotoči antisemitských čistek padesátých let, svědčí o mocenských limitech režimu – tedy o tom, co onehdy charakterizoval A. J. Liehm jako „díry v ementálu“.

V pasážích týkajících se padesátých let vyznává se Stanislav Budín ze své snahy vnitřně si ospravedlnit tehdejší politiku KSČ. Hovoří o „polykání ropuch“, hledání alespoň zrnka pravdy a legitimity na kampani proti Titově Jugoslávii, na politických procesech, dokonce na spiknutí bílých plášťů v Sovětském svazu. Ve světle těchto retrospektivních přiznání vlastní naivity působí tvrzení na přebalu knihy, že se Budín „o třicet let dříve než jeho ,osmašedesátničtí‘ kolegové (…) rozešel s komunistickou stranou“, a že „ve svých třiatřiceti letech pozbyl iluzí o komunistickém hnutí“, jako přinejmenším zavádějící. Odporuje mu fakt, že Budínův odchod ze strany byl nedobrovolný, on sám o obnovení členství několikrát marně usiloval a ve své pozdější novinářské činnosti prokazoval věrnost shodné politické linii. U angažovaného žurnalisty, který prožil „vítězný únor“ v samém jeho epicentru na Staroměstském náměstí a o pět let později zápasil po Stalinově a Gottwaldově smrti s pocity osiření, byť bez stranické legitimace v kapse, lze o skutečném „rozchodu s komunistickou stranou“ při nejlepší vůli hovořit jen stěží.

Politika víry

Čtenáře může snad udivit, jak je možné, že Stanislav Budín, vyobcovaný z KSČ pro přemíru kritického a samostatného myšlení, nikdy do strany znovu nepřijatý a přitom po druhé světové válce nadále pragmaticky a licoměrně využívaný pro své novinářské schopnosti, že Stanislav Budín, od něhož se v kritickém roce 1936 drtivá většina spolupracovníků a vrstevníků odvrátila, že Stanislav Budín, který měl mnohokrát příležitost poznat fungování stranických mechanismů takříkajíc v negližé, mohl ve svých vzpomínkách ještě s třicetiletým odstupem straně za cokoli vděčit, že mohl vůbec stranu personifikovat a nevidět ji jen jako součet charakterově různorodých jedinců. Tento postoj, ani ne tak křesťanský či tolstojovský jako spíše myškinovský, potvrzuje, že členství v KSČ znamenalo pro autora hlavní životní oporu, katalyzátor jeho asimilace v nové zemi, zdroj přátel, práce i ideového poslání – tedy tří složek, které bývají v životě tak často odděleny. Odvrhl-li ukrajinský Bencion Bať židovskou identitu, stal se ryze českým Stanislavem Budínem a po zbytek života tvrdošíjně odmítal sionismus, skýtala mu identita komunistická vrchovatě rovnocennou náhradu. Komunismus, nikoli sektářsky a byrokraticky deformovaný směr strany, nýbrž původní idea, byl mu v pravém slova smyslu vírou Tertullianova credo quia absurdum. A s mnohačetnými přeryvy stalinských procesů třicátých let, XX. sjezdu v roce 1956 i srpna 1968, v blízkosti oněch „propadlišť, jež se otevírala vždy znovu, kdykoli chtěl někdo brát revoluci příliš doslova“ (Ivan Sviták), přesouvá se Budínův komunismus stále více z roviny politické do roviny takřka chiliastické, do úporného přesvědčení, že krystalicky čistá podoba ideje je nezávislá na každodenní politické praxi hnutí, že tato idea existuje a že jednou zvítězí. Toto přesvědčení kulminuje na posledních stránkách knihy. O událostech pražského jara i o sovětské intervenci Budín taktně mlčí, uzavírá vzpomínky úryvkem z rozhovoru s americkým novinářem I. F. Stonem. Poslední odstavec tu působí jako lapidární pointa: „Nedoufám, že vyhraju já, ale jsem přesvědčen, že nakonec vyhraje moje věc. Jinými slovy, mám víru. Mám víru, přes všechny nedokonalosti lidského rodu, že nakonec vznikne lepší společnost, lepší svět, spravedlivější svět, laskavější svět. Ale víra sama znamená zatraceně málo – bez tvrdé práce a bez prohraných bojů.“ Celá kniha je zahalena závojem této uhlířské víry. V memoárech promlouvá k nám člověk tkvící oběma nohama v myšlenkovém světě moderny – objektivista s osvícenskou nadějí na pokrok, zarytý antiklerikál, pěšák na šachovnici ideálů, pro něhož „cíl konečný“ je přednější než vynaložené prostředky. Vzdor rankovským ambicím názvu knihy jde spíše o osobní výpověď muže, jenž ani po formálním vyloučení z KSČ nepřekročil stín vlastní politické příslušnosti, jemuž věrnost komunistickému hnutí ponechala dlouho klapky na očích snad nejtragičtěji je to znát v Budínově názoru na katyňský masakr coby výmysl nacistické propagandy.

Doklad doby

Budínova autobiografie je především dokumentem o výjimečné osobnosti ve výjimečné době. Jakkoli je poznamenána autostylizačními tendencemi a subjektivním náhledem – tak jako všechny podobné výpovědi –, má pro studium meziválečného i poválečného komunistického hnutí, života avantgardy, newyorského exilu či poválečného kulturně-politického vývoje značnou historickou hodnotu. Budínovy memoáry si po více než třiceti letech vydání určitě zasluhovaly. O to více mrzí některé formální vady na kráse. Dílu chybějí komplexnější redakční úpravy v podobě lepšího rozlišení různých rovin textu. Hojně citované či v plném znění reprodukované články a polemiky z dobového tisku by si bývaly zasloužily odlišení kurzívou. Jejich ponechání v pouhých uvozovkách (to lze nejspíš dovozovat z věrnosti vůči strojopisnému originálu) je v textu mnohdy na úkor přehlednosti. Knize by při záplavě zmiňovaných osob velmi prospěl i základní poznámkový aparát, popřípadě biografičtěji pojatý jmenný rejstřík (alespoň s životními daty a hlavními obory činnosti). V neposlední řadě se lze tázat, proč se napsání doslovu nezhostil o generaci mladší a dodnes žijící Budínův spolupracovník A. J. Liehm, případně některý z hrstky mladých a nadějných historiků, kteří se ohlasy lidové fronty v Československu či vazbami židovských asimilantů na KSČ hlouběji zabývají. Budínova vnučka, historička umění Milena Bartlová, zvládla však daný úkol se ctí, bez apologetického tónu, kterého by se u autorovy blízké příbuzné bylo možno obávat. Její doslov je střízlivý a interpretačně přínosný.

Vzpomínky Stanislava Budína představují v mnohém tvrdý oříšek. Čtenář mladé generace, povýtce odkojený postmoderním relativismem, vciťuje se nanejvýš obtížně do autorových myšlenkových pochodů a musí stále odolávat pokušení nahlížet jeho životní pouť dnešníma očima. Právě takovéto aktivní čtení je ovšem cennou školou. Precizní drobnokresba Budínovy autobiografie napomůže snad alespoň zčásti tomu, co se v poslední době stále daří jen polovičatě – pochopit sílu komunistických ideálů v myslích jejich exponentů, vcítit se do těchto aktérů a přijmout jejich tehdejší pohnutky s adekvátním porozuměním.

Autor je historik a archivář.