Když myslet je zlý sen

Otázka, jak se vůči sobě má tělo a rozum, není nijak nová. Stejně tak problematika soužití stárnoucí manželské dvojice, z nichž jeden je zcela odkázán na druhého, už byla rozebrána mnohokrát. Obě témata v typicky severské, maximálně osekané a mrazivé podobě spájí Nor Stig Sæterbakken (1966) v románu Siamská dvojčata (Siamesisk, 1997).

Mysl a tělo

Starý Edwin, bývalý ředitel léčebny pro dlouhodobě nemocné, oslepl a od pasu dolů ochrnul. V houpacím křesle, v dobrovolném vězení koupelny svého obydlí čeká na smrt. Stará se o něj manželka Erna. Dlouhým společným životem jsou k sobě připoutáni jako siamská dvojčata, umírání a skleslost jednoho automaticky strhává do propasti zoufalství i druhého. Kyvadlo ich-formového popisu skličujících nicotných událostí a myšlenkových pochodů obou protagonistů se přehupuje od Edwina k Erně a zpět s železnou pravidelností. A ačkoliv je předem jasné, že postupně musí pozemskou existenci opanovat Erna, Sæterbakkena zjevně zajímá hlavně mužský hrdina. Siamskost zde totiž nabývá dalšího rozměru.

Edwin se při čekání často zabývá otázkami fungování mysli a těla, jejich vzájemné provázanosti a odlučitelnosti. Tělesná degradace pro něj není rozhodující, pokud není zasažen rozum. Po své ženě vyžaduje zákrok eutanazie ne v případě, že selže tělo, ale rozum; ačkoliv v Edwinově pojetí by se stěží jednalo o akt „důstojné smrti“, neboť po manželce žádá, aby ho doslova vzala sekerou po hlavě. Choti tak zavdá podnět k sáhodlouhým úvahám nad hranicí mezi zdravým a chorým rozumem a nad tím, do jaké míry manžel kdysi vyslovené přání mohl myslet vážně a zda si na něm stále trvá.

Svět snů a vzpomínek

Staroch se snaží přesvědčit sám sebe, že tělo a rozum spolu nesouvisejí, že rozum má navrch, že jej lze z těla postupně vydestilovat a že v jeho případě, kdy tělo postupně upadá, se tak děje. To mu dovoluje nahlížet rozklad vlastního těla s ubíjejícím nihilismem. Zároveň se však do myšlenkových pavučin sám chytá, propadá v nich zoufalství: „Nejsem žádný myslitel, ale celý život myslím, a to je to jediné, to odporné. (…) Je to zlý sen, jako chirurgický zásah, který nikdy neskončí… jako probudit se z narkózy během operace. Zvedám hlavu, dívám se na vlastní tělo, leží tam celý můj vnitřní život jako na talíři, lákavě naservírovaný jako exotický pokrm, přitom s mou chutí k  jídlu to není valné…“ Přes neustálé racionální ujišťování sebe sama se totiž, podobně jako ve vztahu mezilidském, úpadek jednoho promítá do úpadku druhého. A tak nezbývá než čekat a navzdory pohrdání sentimentalismem se hroužit do snových vzpomínek, které jako jediné nabízejí smysluplný obraz světa: „Rád tak sedím a dřímám, protože když usnu, sním, a když sním, vidím. Pak vidím všechno, jak jsem to viděl kdysi. Všechno je znovu na svém místě, přede mnou, jak si to pamatuji. Pokaždé, když se probudím, ztratím zrak.“

Sæterbakkenovo provázání obou témat je výjimečně zdařilé, bez zbytečných digresí, věcné a zdravě provokativní. Úsečný a přímočarý styl rezonuje s depresivním námětem. Z postav je sice cítit jistá vykonstruovanost, ostatně jako z celé situace, avšak základnímu sdělení to na intenzitě neubírá, možná dokonce naopak. Škoda, že autor propadl poněkud levnému koprofilnímu svodu: vybavil nemohoucího slepce výtečným čichem a usadil jej do koupelny, v níž se nachází i často používaná toaleta, čímž se mu naskytla příležitost pro bezpočet morbidních popisů. Notná redukce četnosti těchto motivů a elegantních, leč celkem vyumělkovaných přirovnání a komentářů (viz výše uvedenou ukázku) by na kvalitě a důraznosti rozhodně nijak neubrala. Ani o řád zemitější překlad by nebyl od věci: Sæterbakken je spíše živelnější a učesanost je u něj příznaková, u překladu je to obráceně.

Autor je překladatel.