Básně trvají. Jejich autoři odejdou, potkají svůj osud, třeba nešťastný, jako v případě Konstantina Biebla, zemřelého po nevyjasněném pádu z okna. Básně tu ale zůstanou. Aspoň na čas. Jsou díla, která se nevyhnutelně promění v klasiku, jíž se nic nenamítá. Někteří básníci, jako třeba Holan nebo Blatný, se navíc stanou jakoby nevyčerpatelnými. Ať do jejich poezie vnikáme z kterékoli strany, skoro vždy objevíme něco podstatného, byť jen v detailech či zdánlivých podružnostech, někdy právě v nich.
Pak jsou tu autoři, jejichž jména sice vstoupí do čítanek, brzy však vycítíme, že jejich odkaz je nějakým způsobem omezený. Tušíme, že část díla dřív nebo později ztratí na původní váze, průraznosti, svěžesti či lesku. Co bylo nadýchaně okouzlující, může dnes působit naivně, co se zdálo odvážné a bryskní, přijde nám časem něžně úsměvné. I když jde o autora čítankového, nemůžeme si v jeho textech nevšimnout ani míst slabších, uspěchaných, příležitostných. Ale i takové básně trvají. Často mě podobní básníci přitahují víc než klasikové. Není vzrušující znovuobjevit báseň, u níž cítíme, jak ji něžně obestírá zapomenutí?
Mám před sebou čerstvý odeonský svazek z edice Skvosty poezie. Knížku jako vždy nádherně střídmě upravenou, s jednoslovným „letním“ titulem: Dobrodruh. A se strohým jménem vbodlým doprostřed minimalistické obálky: Biebl. Konstantin Biebl a jeho verše staré sedmdesát, osmdesát let. Jsou tu wolkrovsky laděné texty z prvotiny Věrný hlas, vydané šestadvacetiletým „chlapcem“ v roce 1924. Nemůže chybět sbírka, jejíž titul memorovaly tisíce studentů, aniž by znaly i jen verš z té hluboce a okouzleně prožité knížky: S lodí jež dováží čaj a kávu (1927). Je tu i pár pečlivě vybraných veršů z poúnorového Bez obav (1951), jež editor Vladimír Justl označuje jako tendenčností poznamenaný „smutný epilog básníka“. Na závěr však čteme hořký, výmluvný text z pozůstalosti, vyjadřující deziluzi ze zklamaných ideálů: Žaluji.
Jak Bieblovy „dobrodružné“ verše žijí dnes? Najdeme tu mnohá spojení, nad jejichž křehkostí a bezbranností trneme rozpaky a melancholickou shovívavostí k uplynulému času. Nad nimiž bychom se zarděli, kdybychom to ještě uměli. „Hvězdnatá noc.“ „Sladký žal.“ „V oblacích harfa zvučí.“ „Růžové psaní.“ „Bílý mušelín.“ „Na atlasovém polštáři vydechuješ kroužky polibků…“ A možná bychom se rděli nejen nad nevinně nadšenou krasomalbou, ale skrytě i nad vlastním všednodenním cynismem a postmoderní životní oznobeností. Ostatně je dost možné, že básník-chlapec sám, když psal podobné rozdychtěnosti, podkládal je už něžnou vrstvičkou ironie. Potrhanou lyrickou mlhou se totiž jindy neomy lně derou i švy a vize třeskutě poetisticky podvratné: „Na květu chroust/ v hangáru pilot spí a na smrt čeká/ …/ U kaple pod skautskými stany/ slavík v noci tluče…“ Ale slavíci už nejsou; na to, co bylo druhdy ještě nějakou, byť lyricky podbarvenou realitou, dnes hledíme jako na básnickou floskuli banální až k záhadnosti, čím otřepanější, tím méně ve svém věcném obsahu srozumitelnější. Kdo ještě slyšel slavíka? Po osmi desítkách let jiný pražský básník pozoruje zmizení už ne lyrických slavíků, ale poslů nejvšednější všednosti: „Začali mizet/ nám před očima/ nakonec léta jsem vrabčáky neviděl“ (Ivan Magor Jirous: Okuje, 2007)
„Nad pianolou letí eroplán“ – podobná místa, jejichž původní snad břitkost a odvážnost dnes budí zasněný úsměv, nad nimiž trneme, aby se jim už nic nestalo, pomíjivost aby jejich subtilní kouzlo dále nenahlodala, podobná místa budou v básni ta, co přežijí jako autentický výraz doby, svědectví o jejích příslibech, tušeních, sladkých nevědomostech. Poetismu zdar i věčné spočinutí! Ale jsou tu ještě jiné pasáže, nesené sice původní rozdychtěností, zároveň ale zvláštně zatlumené, nezčechrané nadneseně lyrickými atributy, ale naopak věcně střídmé, pevné, kouzelně soustředěnou dikcí se přesně trefující do tóniny básnického usebrání, jehož síla s časem nemizí, ale lze ji bez obav znovu navštěvovat. „Mé dlaně nejsou větší/ než javorový list,/ a přece v jejich stínu/ sám vadnu.“ Nepřekvapí, že báseň, byť prvotním impulsem wolkrovsky humanistická, po takovéhle úvodní sloce přinese i pár – chlapecky přímočarých – záznějů existenciální cizoty, lidské odloučenosti uprostřed vesmíru. „Nikdo nikde není./ V bouři stromy, jak se vám tu žije?/ …/ Nikdy se vám nezasteskne/ po člověku.“ Odtud už jen krůček k dokonalé básni, v níž se „nerozvážnost“ obraznosti a přesnost usebrání dostanou do vzácné rovnováhy, k pouhému dvojverší bez odbočky či nadbytečnosti, jímž se básník na chvíli, ale nesmazatelně stane klasikem. Mám na mysli báseň Milenci – kdo chceš, vyhledej sám.
Biebl proslul jako básník exotického poetismu, živeného cestami na Ceylon či Jávu. A zase: pousmějeme se nad důvěřivě „nekorektní“ naivitou představy z básně Protinožci: „Kdyby zem byla průhledná/ všem ženám v Evropě by bylo viděti pod sukně…“ Vzápětí však postřehneme i nevykořenitelný sociální cit, nad nímž se, my trapní, k naší věčné škodě dnes asi jen ušklíbneme: „Jdou lidé s nohama vzhůru// Musím stále mysliti na jejich rozbité podrážky.“ Nejexotičtější však bude zároveň nejintimnější; nikoli gejzír fantazie, ale čirá smyslovost: „Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka…“ Dobrodružství, zákonitě naivní svou nevykořenitelnou touhou. „Mařenko má/ kdo jednou k tvým vlasům přivoní/ stane se kuřákem opia.“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Konstantin Biebl: Dobrodruh.
Odeon, Praha 2008, 128 stran.