Jugoslávie už dávno přestala být místem válek a postupem času se stává normální turistickou destinací. Pozůstatky bojů jsou ale v lidských sídlech i ve vědomí společností stále patrné.
Chorvatská publicistka Slavenka Drakulićová líčí v knize Ani mouše by neublížili, jak se zločinci z jugoslávských válek smířili v haagské věznici. Důstojníci, kteří masakrovali Muslimy, dnes za mřížemi mastí karty a hrají ping-pong s těmi, kteří zabíjeli jejich krajany. Tato „obnovená Jugoslávie“ v malém však doma nefunguje. Lidé se tu musí vyrovnat s tím, že se nechali zmanipulovat propagandou a strachem a že prožili dobu, kdy se nenávist k sousedovi stala normou chování. I když se tu mnohé mění k lepšímu, po třinácti letech od konce války je na Balkáně stále cítit nedůvěra.
Zóna duchů
Když navštívíte bojiště z první nebo druhé světové války, bývá to silný dojem, ale přece jen víte, že už uplynula celá desetiletí. Mnoho míst na Balkáně je však děsivých právě proto, že tu přítomnost konfliktu cítíte kolem sebe. Vydáte-li se do východní Bosny, zřejmě nejsilnější dojem zanechá Srebrenica. Na cestě k této bývalé „bezpečné zóně“ spatříte vybydlené oblasti s desítkami vypálených domů, samotná Srebrenica lehce připomíná město duchů. To umocňuje i memoriál v nedalekém Potočari, kde je pochováno více než 8000 obětí největšího evropského masakru civilistů od roku 1945. Kousek od hřbitova je bývalá továrna s obří halou, kde byli muslimští uprchlíci natěsnaní předtím, než je holandští vojáci OSN vydali srbským ozbrojencům. Příslušníci mezinárodních jednotek jen bezradně přihlíželi či dokonce pomáhali oddělit ženy od mužů, kteří pak byli naloženi do autobusů a následně pobiti.
Při návštěvě memoriálu jsme se setkali s pozůstalými, kteří přišli uctít památku svých příbuzných, a společně s nimi jsme zhlédli dokument s autentickými záběry ze samotného masakru. „Bojíte se?“ ptá se srbský milicionář. – „Jak bych se mohl nebát,“ odpovídá Muslim jdoucí na smrt na amatérských záběrech z roku 1995. V přilehlém sále následně probíhá schůze organizace Srebrenické matky, jež zastupuje asi 6000 lidí, kteří vraždění přežili. Podle nich jsou OSN a Nizozemsko spoluodpovědné za masakr, a proto na ně podali žalobu. Městský soud v Haagu však letos v červenci uvedl, že nemá kompetenci rozhodovat proti OSN. Advokáti pozůstalých podali odvolání a kauza by se prý mohla dostat k Evropskému soudu pro lidská práva.
Za Karadžiče i Gotovinu
V Bělehradu je vše jinak. Od zadržení Radovana Karadžiče tady denně probíhají demonstrace za propuštění tohoto muže, spoluodpovědného i za masakr v Srebrenici. Při ní nacházejí společné slovo skalní komunisté, extrémní nacionalisté i srbští skinheadi. „Každý den se tu sejde přibližně sto až dvě stě lidí. Naštěstí nepředstavují většinový srbský pohled,“ vysvětluje novinářka Ivana, působící v tiskové agentuře Tanjug. Jednou tu došlo ke střetu, ale jinak jsou demonstrace poklidné. Projevy na podporu Karadžiče jsou přerušovány chytlavými melodiemi – slyšíme roztodivnou směsici tradičních písní, do kterých zazní Kaťuša, sovětská hymna a dokonce i srbský nacionalistický rock a ska. Nakonec přichází pochvala pro ruského premiéra Putina za jeho „rozhodný postoj ve věci Jižní Osetie“, načež se bizarní seskupení lidí, mezi kterými vlaje i kubánská vlajka, vydá ke každodennímu pochodu městem.
Plné paradoxů je však i Chorvatsko, třeba oblast kolem města Knin. To bylo v devadesátých letech centrem tzv. Republiky Srpska Krajina. Dnes je to území nejen do značné míry etnicky vyčištěné od Srbů, ale i zpustlé a plné rozpadajících se vypálených či zazděných srbských domů. V jednom takovém městečku duchů a zbořenin – v Kistanje – stihli zdejší Chorvaté postavit obří kostel, ve kterém právě probíhá nedělní mše. I když tu žije hodně lidí, kteří s nedávnými událostmi nemají mnoho společného, cítíme se mezi těmito křesťany poněkud stísněně. A možná není úplně nadšený ani sám papež Jan Pavel II., který se na to odněkud shora dívá a vidí svůj billboard, na němž je vyobrazen po boku generála Ante Gotoviny.
Ven z izolace
Rovněž v bosenské metropoli Sarajevu narážíme na protiklady. Přestože se město s bohatou intelektuální a uměleckou tradicí vzmáhá, živoucí a prosperující čtvrti bosenských Muslimů, obklopené válečnými hřbitovy, kontrastují s chudšími srbskými částmi, zaplněnými národními symboly. Izolace jednotlivých enkláv se projeví třeba i v problematické dopravě. Do srbských částí často nezajíždějí spoje z bosenských oblastí a naopak.
Když se dnes procházíte po místech, kde se v devadesátých letech na Balkáně válčilo, na první pohled spatříte ve zdech domů občasné díry po kulkách, které připomínají jizvy po neštovicích. Na pohled druhý je jasné, že díry zůstaly i v duších místních lidí a ve vztazích mezi těmi, kteří do války žili pospolu. Před deseti lety upozorňoval reportér Misha Glenny, že se do Balkánu musí investovat, jinak se konflikty rozhoří nanovo. Symbolem poválečné obnovy se stal zrekonstruovaný most v bosensko-hercegovském Mostaru, který po těžkých bojích s Muslimy vyhodili do povětří Chorvaté. Mostar je dnes plný návštěvníků z celého světa a – podobně jako mnohé jiné oblasti Balkánu – se pomalu staví na nohy. Obnovu nicméně ztěžuje nerovnoměrně rozložené bohatství v regionu. Je jasné, že samotná hospodářská obnova vzájemnou důvěru nezajistí, přesto se zdá, že je to důležitý krok na cestě k překonání izolace a mlčení.
Marek Čejka je právník a politolog. Markéta Vinkelhoferová působí v občanském sdružení Berkat. Jaroslav Fiala je doktorand historie na FF UK.