Veřejný prostor, politika vzpomínání na válku, malé děti i mladá, čerstvě dospělá generace. Na první poslech nesourodá slovní spojení. V poválečné Bosně a Hercegovině si k sobě cestu nacházejí. V návaznostech nepatrných, do očí bijících i fabrikovaných a historicky ojedinělých.
V Bosně se po válce vyvinulo několik odlišných sociálních projektů a diskursů, které se snaží vyrovnat s válkou a jejími dopady. Některé, jako programy psychologické posttraumatické pomoci, jsou pro zemi zcela nové. Z jiného soudku je pak politika vzpomínání, která se děje na několika různých „frontách“. Nacionalismus, etnicky viděný svět a důraz na národní identitu již sice svého drastického vrcholu dosáhly ve válkách devadesátých let, to ale neznamená, že by dnes zmizely. Část generace, která dospívala za války, rozvíjí identitní vyjádření etnicko-náboženského příslušnosti.
Vlající hranice
Projíždí-li člověk oblastmi bývalé Jugoslávie, vizuální stopy války jsou stále silně přítomné. Rozstřílené baráky, vysídlené vesnice, pomníky… a všude vlajky. Jejich funkce je dnes symbolicky silná – etnicky značkují a „kolíkují“ prostor, který se ustálil během války. Vlajíce ve větru jako by zpřítomňovaly slova těch, kteří je vyvěsili: „Toto je naše!“, což, jak války ukázaly, není nic samozřejmého. Nejčastěji vlají v místech, kde se kvůli událostem posledních dekád a za různých okolností měnilo etnické složení obyvatelstva, respektive v oblastech (dříve i stále) smíšených – srbských, bosňáckých a chorvatských zároveň.
Příkladem kolíkování poválečného prostoru vlajkou může být oblast zvaná Krajina (srbochorvatsky „hranice“), která se nachází v Chorvatsku blízko severozápadního výběžku Bosny. Na území, které bylo dlouho hraniční oblastí mezi Rakousko-Uherskem a Osmanskou říší, vznikla v roce 1991 Republika Srbská krajina. Území před válkou převážně osídlené Srby a Chorvaty přebírá do svých rukou skupina ultranacionalistických Srbů a republika se stává dočasným centrem návratu ke kořenům v národním hávu a ideje Velkého srbského státu. Chorvatsko ztrácí pětadvacet procent území, což si ale nenechá dlouho líbit a již v roce 1992 podniká operaci Oluja – Bouře, jež vede ke čtyřdennímu masivnímu exodu Srbů. „Čištění“ Krajiny Chorvaty kulminuje v letech 1994 a 1995, kdy většina Srbů utíká raději do Srbska. Tolik stručná historie místa.
Projíždí-li dnes člověk Krajinou, běhá mu mráz po zádech. Srbové tam zanechali opuštěné, často teprve rozestavěné baráky, do kterých se sice dnes příležitostně vrátí, posekají trávu, ale v dozvucích strachu se sem odmítají přestěhovat natrvalo. Domov to už pro ně není. Krajinské území je poseto chorvatskými vlajkami, jejichž prostřednictvím dávají místní Chorvati jasně a na první pohled najevo, čí je to dnes území. Ve vlajce na žerdi vlaje nedávná minulost, respektive nedávná přítomnost, jejíž průběh a výsledky standardy zpřítomňují. Nejsou ani tak relikvijní vzpomínkou na to, co se zde kdysi stalo, jako spíše kontinuálním pokračováním nedávno proběhlých konfliktů.
Stvoření mladé ortodoxie
Zkušenosti napůl bezprostřední a napůl zprostředkované války zažila či „zdědila“ generace dnešních pětadvacátníků. Artikulace války jako oživeného vyvrcholení dlouhotrvající (terminologií esencialistů ještě hůře: „odvěké“) etnické rozdílnosti a nacionálních konfliktů vedla k brutálním masakrům, etnickým čistkám a vyhlazováním celých území, přesto esencialistické „etnicko-náboženské brýle“ nahlížení světa v bývalé Jugoslávii nezmizely. Myslet si to by bylo koneckonců silně naivní. Naopak brýle dostávají nové obroučky. A jak to bývá dnes patrné i v designu opravdových brýlí, výsledná podoba obrouček je kombinací oživených tradic a novodobých postupů. Devadesátá léta jsou stále „in“, v různých proměnách žije jejich odkaz i dnes.
Část oné mladé generace prostřednictvím různých odkazů vytváří nacionalismus pro 21. století. V jediném srbském městě Hercegoviny, v Trebinje, můžete potkat mladé lidi, kteří pracují v muzeu tradiční kultury a kteří vám budou říkat, že „Srbsko přece sakra není jen Karadžič!“ a pak se hrdě rozplývat nad ojedinělostí „srbství“, srbské kultury či dokonce, jak rádi zdůrazňují, národní mentality. V muslimském městečku Travnik, několik desítek kilometrů nad Sarajevem, se na vás na trhu budou mračit mladí ortodoxní muslimové za to, že nerozumíte jejich jazyku, a zakážou vám, abyste si je fotografovali. Poté k vám ale s úsměvem přiběhnou a sdělí: „Nemějte nám to za zlé, média naše fotky často zneužívají k šíření strachu z mladých fundamentalistů, ortodoxních, radikálních muslimů.“ Podle antropologa Radana Haluzíka je novodobá etnonáboženská ortodoxie mladých lidí něčím historicky novým. Před válkou nic takového nebylo.
Zkušenost války, jak říká sociální antropoložka Cornelia Sorabji, se řada lidí snaží zapomenout, pro některé je její zpřítomňování formou morálního tvrzení, morální praxí. Její přímá artikulace dnes slábne. S časem se vzpomíná na válku méně emocionálně, se slabší frekvencí a v ustálenějších narativech. Přesto ale válka v dozvucích vlajících vlajek a nových vzdělávácích projektů pro mladé s důrazem na „historickou korektnost“ přetrvává jako nedávná přítomnost, jež má vliv i dnes. I etno-náboženský esencialistický náhled některých mladých lidí na území bývalé Jugoslávie dává tušit, že se odeznívání války děje s nemalými překážkami.
Autor je student antropologie na FHS UK.