Capartizace velké literatury

Postmoderní senzibilita obrací v literatuře pozornost k okrajovým jevům. Směřuje od centra k periferii a všímá si paraliterárních projevů, ať již mají komerční a konzumní charakter, kýčovitovou či brakovou povahu nebo mystifikační ladění navozující absurdní komiku.

Domorodci, šílenci, mystifikátoři

V umění jsou zřetelné náběhy k této orientaci od přelomu 19. a 20. století, kdy se na jedné straně objevuje zájem o kuriózní projevy literárních šílenců, výtvarná díla duševně chorých, o tzv. primitivní umění nebo výtvory dětí, na druhé straně o záměrně vytvářené mystifikace, které vycházejí z citlivosti pro marginalitu. V prvním případě připomeňme Brunetovo vydání Literárních šílenců (Fous littéraires) z roku 1880 nebo Chorobné umění: kresby bláznů (L‘Art malade: dessins de fous) z roku 1901 od Marcela Réjy, četné studie o umění přírodních národů a kreativních výtvorech dětí. V druhém případě možno uvést doktora Faustrolla, mystifikačního zakladatele Jarryho patafyziky.

U nás se v poslední době objevují díla věnovaná podobným marginálním projevům. Například nedávná publikace Antonína Přidala Kouzlo nechtěného, nemluvě o stále se šířícím zájmu o art brut. Mystifikační rovinu pokrývá dosud poněkud obsolentní figura Járy Cimrmana, ale k rozkrytí problematiky insitní a surové poezie přispívají svými studiemi například Radim Kopáč nebo Jan Nejedlý.

Grafomanova každodennost

Tři dosud vydané sborníky básníka Ivana Wernische Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2001), Píseň o nosu (2005) i nejnovější Quodlibet sice plně nezapadají do naznačených proudů, nicméně výřez české marginální literatury 19. a 20. století, jejž přinášejí, je podobně vyladěn. Zejména poslední sborník svým výběrem často navozuje absurdní komiku, ale především otvírá pohled na českou literaturu v její každodennosti, v široké škále rozmanitých projevů jejích tvůrců. Čtenář si maně uvědomí, že odstranění negramotnosti širokých vrstev, jehož bylo dosaženo zavedením povinné školní docházky Marií Terezií na sklonku 18. století, vedlo též k rozšíření schopnosti psát, jež u nezměrného počtu jedinců navozuje grafomanické sklony a snahy prosadit se jako spisovatelé.

Zdá se, že Quodlibet není založen na nějakých záměrných a přísných klasifikačních pravidlech, ale, jak naznačuje název, spíš na osobním naladění básníka, který hledá často v klišovitých stereotypech jejich archetypální jádro. To nakonec spíše než komikou a absurditou působí svým poetickým vyzněním.

Zahubil mne chlast

Je samozřejmě těžké předvídat, kdo bude ochoten editora v jeho intencích následovat. Moje sečtělá babička, která dosáhla věku dvaceti let v roce 1900, označovala podobné zájmy jako caparty, opírajíc se o jeden z epigramů Jana Kollára: „Um svůj těmi bav caparty,/ měr kdo vyšších netušíš!“

Již v dětství mě udivovalo, že slovo capart, které jsem znal jako označení malého dítěte, je možné užít v neživotném rodě k označení věci podobně nepatrné, přehlédnutelné a malicherné. Wernischův sklon k marginalizaci bych si proto ve vší úctě dovolil označit jako capartizaci. Aniž by capartizace vedla záměrně k nivelizaci takzvané velké literatury, odkrývá nezměrně větší prostor chápání literatury, než poskytuje tradiční pedagogicky zaměřená kategorizace.

Některé rýmy čtenáři obsedantně utkvívají v mysli. Např.: „Šněrovačky – upejpání,/ kuří oka – vyšívání,/ limonáda, vata, vzdechy,/ pudr, gardedámy, slechy…“, jak veršuje královéhradecký anonym v oslavě masopustu. Nebo Píseň pijáka od K. Rosického: „Já nevím, kdo mne pochopí,/ nedav se nikým zmást!/ Kdys měl jsem sílu kyklopí,/ však zahubil mne chlast.“ Konečně bychom ocitovali úryvek z básně Nikdy! ze „skoro románu ve verších“ od Eduarda Rady: „Vermut pila za vermutem,/ srdce naše měkla –/ ona to, jež na Petříně/ „Nikdy!“ tehdy řekla.“

Švagrová, šlo by to? Ať je to odbyto!

Čtenáře potěší, když v záplavě zcela zapomenutých jmen najde nějaké známější osobnosti, jako herce Jindřicha Mošnu, kabaretiéra
Jiřího Červeného či kinooperátora Viktora Ponrepa, herečku Evu Vrchlickou, básníka Gézu Včeličku, spisovatele Vojtu Beneše, neurologa Ivana Lesného, hermetika Pierra de Lasenic nebo manžele Tilschovy. Sám jsem se zde setkal asi se sedmi autory, na jejichž díla jsem mimoděk při své četbě narazil, jako na divadelníka Antonína Fencla, který se v linii Jana Kollára zabýval historií slovanských kmenů, písničkáře Františka Haise, autora zlidovělé písně Spi, Havlíčku, v svém hrobečku!, herbartovského filosofa Oldřicha Kramáře, jehož syn Karel proslul svými průniky do prehistorie Slovanů, nakladatele Josefa Rodena, myslitele Richarda Špačka či básníka Václava Mencla, o jehož lautréamontovsky laděnou poezii se zajímali čeští surrealisté včetně Bohumila Hrabala. Výjimečně mě kdysi zaujal skladatel Ludvík Ratolístka hlavně svým kupletem: „Švagrová, šlo by to? Ať je to odbyto!/ Bys nemyslela o mně, že jsem kopyto.“ V Ratolístkově pozůstalosti byly údajně nalezeny i rozverné deníky, překypující eroto-sexuálními motivy.

Obdiv (s drobnými výhradami)

V knize ovšem narazíme na drobné nepřesnosti a chyby. Kožlany, rodiště bratří Eduarda a Vojty Beneše, nejsou na Písecku, ale u Plzně. Volná kritéria na výběr ukázek je problematické uplatňovat i na odkazování k citované literatuře, respektive k odkazům v textu na seznam použité literatury, kdy se libovůle staví proti srozumitelnosti. Seznamu použité literatury v závěru knihy by prospělo, kdyby byl řazen abecedně podle autorů, respektive editorů citovaných knih. Řazení podle titulů ztěžuje případné dohledávání. Namátkou uvádíme několik případů, kdy je patrné, že zde chybí korespondence mezi odkazem v textu a záznamem v seznamu bibliografie:

U Pavla Albieriho a Vojtěšky Baldassari Plumlovské by měl být uveden odkaz na Vladimíra Forsta, editora Lexikonu české literatury 1 (FORST, 1985), odkud jsou data evidentně čerpána. Uvedení Lexikonu v seznamu bez odkazů v textu je bezpředmětné. U Ludvíka Ratolístky by měl být odkaz na Josefa Kotka (KOTEK, 1985), editora Šantánu s červenou lucernou, který by měl být v bibliografii veden pod jménem editora. U Oldřicha Kramáře je sice odkaz na Josefa Krále, autora Československé filosofie (KRÁL, 1937), ale nemá referenci v bibliografii. V literatuře chybí též odkaz na Evu Ryšavou, editorku knihy Vzpomínky pražského písničkáře (Odeon, Praha 1985), věnované Františku Haisovi. Konečně u Antonína Fencla jako u mnohých dalších není žádný relevantní odkaz. Však dále se rýpati v bibliografických odkazech bylo by hnidopišstvím. Otázkou ovšem zůstává, proč editor nespolupracoval s odborným korektorem. Je to možné přičíst na vrub odpovědné redaktorce, paní Evě Strnadové?

Kniha, od níž mohou odradit její mírně kyklopské rozměry, je vyvedena s mimořádnou pečlivostí a výsostnou grafickou úpravou Bedřicha Vémoly. Bez morálně pozdviženého ukazováčku, poukazujícího k vyšším metám, není možno než se čtyřistasedmdesátistránkovému sborníku obdivovat.

Autor je filosof a psycholog. Působí jako profesor na katedře teorie kultury na FFUK v Praze.