I’m lovin’ it

Bienále uvádí české umělce do mezinárodního kontextu, ale jediný, kdo si jich v tomto kontextu všimne, budou oni sami. Bienále vytváří podmínky pro dialog mezi domácí scénou a hosty, ale ani jedni, ani druzí o žádný dialog nestojí.

Václav Magid: Stín pochybnosti

Samotný koncept výstavy grafického designu je dnes již poněkud archaický; určit obecné téma, na které se grafici snaží našroubovat své práce, vybrat z přihlášených to nejlepší, jaksi to uspořádat, plakáty rozvěsit po galerii, knihy, časopisy a ostatní nosiče designu naaranžovat do vitrín, opatřit popisky, vyhlásit vítěze kategorií. Vybrat, poskládat a profesionálně odprezentovat. Pokus o vymanění se z tíže této tradice formátu soutěžní přehlídky pak představují stále inspirativější a odvážnější doprovodné a autorské výstavní projekty a vlastně i úvodní konference, které si příště nenechte ujít. Vybavte si ale přehlídky aktuálního výtvarného umění, nových médií nebo hudební a divadelní festivaly, jejich vstup do veřejného prostoru, důraz na sociální a kulturní kontext a až urputnou snahu o diskusi, interaktivitu a jasně pochopíte, jak jiný je svět současného českého grafického designu, jaké jsou jeho ambice a jak chce být vnímán. Plakáty vytržené z kontextu ulice, poskládané v nepochopitelný barevný rastr, publikace, kterými nelze zalistovat, němá CD a DVD, narovnané vizitky; vše bez šance dozvědět se, na co se díváme. Tento druh prezentace nám implicitně říká: Takto se to teď dělá, ale neptejte se proč.

Bienále je tak věrným obrazem samotného oboru, nacházejícího se v zajetí dominantní představy o profesionalitě jako zprodukování a vykomunikování. Pak nepřekvapí, že tématem diskusí nebývá vlastní formát bienále, ale především jeho vizuální prezentace; motiv, plakát, potah panelů. Je až fascinující, jak se tak velkému podniku daří vyhýbat reflexi; v katalogu téměř absentuje text, jako by už nebylo co říci, nebylo to nutné nebo možné. Co také dodat k tak roztříštěnému výběru, k pracím, s kterými se nelze ztotožnit, o kterých příliš nevíme a jejichž autory ani neznáme? Vytrácení textu je společným rysem vlastně všech aktuálních akcí a publikací věnujících se (nejen grafickému) designu, a přímo absurdní je to u katalogu pozoruhodných prací Petra Babáka a jeho Laboratoře, vyznačujících se konceptuálním přístupem, který ale bez interpretace připomíná změť zaměnitelných realizací. Není co říct, ale je stále co ukázat. Výběr a ocenění letošního bienále odkazují také na obecnější situaci v domácí produkci; zájem vyvolávají jednak tuzemské studentské práce, konceptuální nebo reagující na společenská témata, vznikající bez limitu zadavatele nebo producenta, a také výrazně estetizované práce elitních světových grafiků.

Propast mezi oběma póly ukazuje na jistou nedospělost grafického designu u nás – vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací?

Svébytnou kapitolou je ilustrace v podtitulu bienále, jaksi trpěná, neakcentovaná. Můžeme se tedy jen domnívat, že je tu, podle složení a samotného výběru poroty, chápána z úhlu designérů jako dekor nebo doplněk; například sítem výběru prošly z opravdu výjimečné kolekce autorských knih ateliéru ilustrace a grafiky pražské VŠUP jen ty učesanější práce. Brněnské bienále se zdá být zatížené svou dlouhou a slavnou tradicí až příliš, respektive je až příliš věrným obrazem samotných grafiků; širší obec návštěvníků postrádá. Tedy do té doby, než si designéři namísto otázek, jak se to teď dělá, koho vybrali a jak se tam dostat, začnou ptát, co jsem se o designu, světě kolem a o své práci vlastně dozvěděl.

Czech Grand Pop Design

Myslíte si, že je důležité šířit mezi laickou veřejností znalosti o designu?

Ne, obávám se, že ne.

Alison Clarke, historik designu a sociální antropolog

V několika posledních letech začalo být kolem (grafického) designu opravdu živo, k mnohavěké soutěži Nejkrásnější české knihy roku přibyly Výroční ceny Akademie designu ČR Czech Grand Design, jakési stand-up prezentace designérů a architektů Pecha Kucha Nights, akce, jako byl diskusní a výstavní projekt Foto Typo živě, putovní výstavy E-a-t, experiment a typografie nebo CI.CZ, firemní styl v České republice, publikace Český design 01, work!, search design!, Dialog-Monolog o grafickém designu, katalog studia Laboratoř nebo monografie Studia Najbrt, Život, štěstí, překvapení, časopisy a sborníky Typo, Font, Kód a výborný slovenský Designum, weby CzechDesign.cz, Typo.cz atd. Při listování katalogy jednotlivých ročníků Nejkrásnějších českých knih si připomenete nejen aktuální tragickou prezentaci, respektive neviditelnost vítězných děl v podobě jedné vitríny na knižním veletrhu Svět knihy v Praze, ale především vysledujete sílící trend, který v současnosti dominuje: pop design. Práce postavené na jednoduchém a jasně čitelném nápadu, vtipu živě reagujícím na aktuální trendy, a překládající je bez nějaké další kreativity, mechanicky; módní barvy, písma, práce s fotografiemi, rychlé výrobky. Je zvláštním zážitkem si tyto oceněné knihy po několika letech procházet; nerozumíte už, proč byly tak vysoce hodnoceny, vidíte průměrnou, dobovou práci s pestrou obálkou.

Úspěch pop designu mi připomíná dnes již zapomenutý efekt z počátku černobílé televize, ten výrazný černý stín kolem ústřední přesvícené postavy; podobně tak tyto výrobky k sobě přitahují pozornost, na první pohled zastiňují okolí, jsou srozumitelnou anekdotou, které se ale podruhé už nezasmějeme nebo jež nás dokonce mírně obtěžuje. U pop designu nejsou nutné naše kompetence; je jasně čitelný. Komerční úspěch se tu předpokládá, překvapuje snad jen ocenění odborné veřejnosti. Odpovědí je možná jak obecně silná orientace na aktuální trendy, přetrvávající hypertrofovaný obdiv bývalého Východu ke komerčnímu úspěchu, rozlévající se i před kritickou reflexi, nebo postmoderní legenda tzv. dvojího kódování, tak samotný provoz těchto cen a soutěží, vyznačující se osobními vazbami a nedostatkem času a orientace v oboru; za experiment je pak bráno převrácené písmenko nebo odlitý kalíšek. Těžko s tímto přístupem polemizovat, jako by tu ani nebyla styčn á plocha; zde se v dobré víře propaguje design. Zajímavá je intence, s kterou se tak děje; (grafický) design je představován vlastně jako neproblematický, jeho východiska jsou jasná, jde jen o to ukázat barvy, které právě nejvíce září; ty snad ale vidí každý. Můžete si myslet, že podobné akce by měly být oceněním inovativního, náročného přístupu, experimentu, reflexe nebo sociálně, společensky akcentovaných projektů, prostě upozorněním na existenci menšinových směrů, také proto, že mainstream na sebe upozorňuje hlasitě sám. Odpověď je I’m lovin’ it. Nerozumíte?

Myslet mainstream

Vedle design celebrit a jejich design junkies tu ale pracují opravdu inspirující a o designu, vizualitě nebo knize jako objektu, nejen papíru k potištění, a textu přemýšlející autoři; namátkou Radim Peško, studio Advancedesign Petra Bosáka a Roberta Jansy, Laboratoř Petra Babáka, ateliér grafického designu a nových médií na VŠUP; s výmluvným mottem Řemeslo je předpokladem, experiment podmínkou, risk nutností Jiří Mědílek, Helena Šantavá, Juraj Horváth, David Fírek nebo pozoruhodný mladý výtvarník Martin Kubát a výjimečná generace ateliéru ilustrace a grafiky na VŠUP. Není vlastně důležité všechny vyjmenovat, doufejme, že se dočkáme platformy, kde bude snadné spatřit jejich práce a vývoj, získat o projektech základní informace; podstatné je vůbec si uvědomit existenci směrů mimo pop trendy a nahlédnout, že nejde o deficitní produkci. Design, který předpokládá určité kompetence, soustředění, interpetaci nebo i empatii, to je dospělý design; nezní to dnes už podezřele? Tedy naposledy: přečíst si samotný mainstream, pop, existenci žánrů, přístupů v grafickém designu; jak je pak absurdní ptát se, kdo a co je v tuto chvíli nejlepší, přemýšlejme, jaký přístup se přináší, co a jakým způsobem se říká.

Design jako redesign

Je možné přesvědčivě ukázat, že všichni designéři začínají od věcí, které už existují, že začínají tam, kde designéři před nimi (nebo oni sami) skončili, že design se vlastně týká zlepšování už existujících produktů a řešení.

Jan Michl, historik a teoretik designu

Imperativ originality je i v grafickém designu nepřehlédnutelný, v jistém smyslu dnes nahrazuje spolu s profesionalitou kritérium kvality, která se zdá být nepostižitelná. Inspirativní jsou autoři, kteří nimbus originality problematizují, a to nejen z pozice obdivu k tradici a konzervativnosti. Boris Meluš například ve své rozpracované diplomové práci na VŠUP řeší téma klišé v grafickém designu a postupně objevuje a ironizuje jednu vizuální konvenci za druhou, až se skoro zdá, že přes ně nelze k originalitě ani dohlédnout. Jeho pohled je nebývale podnětný a zábavný a současně potvrzuje, že (sebe)reflexe je vděčným rysem vizuální práce a inspirativním přístupem.

Zdánlivě z druhého břehu přicházejí studenti už zmíněného ateliéru grafického designu a nových médií Petra Babáka (www.304.cz), jakoby z vnějšku, bez respektu k tradici, s ostentativní ignorací pravidel oboru, jejich svévolných až cynických porušování. Tyto práce nám umožňují nahlédnout problematičnost vlastního vnímání a očekávání grafického designu. Vedle jejich floutkovských návrhů se mainstreamová produkce náhle jeví jako bezduchý vizuální stín, nápodoba grafického designu, kříšená mrtvola. Nekomplikujme si situaci faktem, že dnes je grafický design skutečně simulací toho předdigitálního, a vraťme se k originalitě a konceptu Jana Michla každého designu jako redesignu předcházejících designů. V kontextu této teze se studenti Petra Babáka vlastně pokoušejí vystoupit z provozu, který je ale samotnou podstatou designu, což je, a snad to nebude znít jako koan, zřejmě nemožné. Nechme se překvapit!

Co je představitelné?

Zájem veřejnosti a většiny médií o grafický design před časem nevzbudilo toto enigmatické usilování studentů VŠUP, ale dvě velké a jistě vysněné zakázky; návrhy loga a vizuálního stylu České republiky a České televize. Odezva, kterou vyvolaly, byla nečekaná, mnohdy přepjatá, byla ale také projevem probuzení zájmu veřejnosti o vizualitu a její roli ve veřejném prostoru. Bohužel představa, že samotný grafický design vytvoří nebo iniciuje kvalitní veřejný prostor, je utopií, smutně ilustrovanou kvalitním designem letošních olympijských her v Pekingu; utopií dnes zhmotněnou v totálních vizuálních stylech firem a korporací a současně pronikající i do veřejného prostoru a státní správy. Pokud právě vítáme estetizaci našeho vizuálního světa, měli bychom se zajímat i o skutečné fungování a vliv řízené komunikce, PR a vizuální identity, na veřejnou diskusi a komunikaci s mocí. Vždyť grafický design prý především umožňuje kvalitně komunikovat; tedy: víme, co vlastně komunikuje logo Zelená energie?

Když Česká televize nedávno představila své nové logo a vizuální styl, nejčastější a profesionály nejvíce vysmívanou reakcí bylo vyjádření vztahu ke starému logu a námitka, že to nové přece nic neznamená. To je zřejmě obvyklá odezva, obvyklá a snadno vyvratitelná, ale přemýšleli jste o ní? Znáte nové logo Královéhradeckého kraje designéra Jana Koláře? Vykousnutý zaoblený lichoběžník. Je směšné se ptát, co znamená, je to neprofesionální? Je odpovědí logo přece nic neznamená? Vyžadujeme standardy a přitom chceme být originální. Sentiment ke starému, očesanému logotypu ČST mi ale dál zůstává v paměti a relativizuje pojmy a argumenty jako současný standard, kvalita, modernost, vizuální identita. Pokud je tak rádi používáme, víme, co znamenají? Na okraj: vzpomínám a uvědomuji si, že jsem v posledních letech viděl snad jediné logo, které bych nazval soudobým logem, návrh Brno je zlatá loď Petra Babáka. Je představitelné, že by bylo realizováno?

Veřejný prostor

Jaký je tedy český grafický design v roce 2008? Podle skrovných původních textů je úžasný, nápaditý, aktuální, srovnatelný se světovou špičkou; více se nedozvíme, více jako jeho konzumenti nepotřebujeme vědět. Ale vážně, jaký je opravdu? Přirozeně roztříštěný, nepůvodní, silně estetizovaný a neangažovaný, téměř němý, brilantní, přesný a ironický, také tradiční a zmatený, nezmapovaný a nedokumentovaný, téměř nereflektovaný. Nelze jej s nadsázkou charakterizovat výstižněji, než že v drtivé většině vzniká v prostředí počítačových aplikací s vlastní a dominující estetikou, která dosud zůstala tuzemské reflexi skryta.

Sebevětší množství kvalitního designu a estetizování ještě nevytvoří kvalitní prostor; to je triviální poznání, které je pro český grafický design dosud rouháním. Velmi pomalu si uvědomujeme, jak jsou veřejný prostor a diskuse pro design určující, jak problematický je koncept vizuální identity a loga, nebo jak silně negativním trendem je estetizování informací a remix emocí a významů v současné vizualitě.

Obor opírající se výhradně o estetická kritéria, bez reflexe a sdíleného jazyka, se stává slupkou, vnější nápodobou, simulací. Český design potřebuje texty, základní texty k vizualitě, design studies, aktuální texty, překlady, diskusi, potřebuje si uvědomit sám sebe i jinak než prostřednictvím výročních cen, ikon designu a poměřování prestiže a honorářů.

Autor je grafický designér, nakladatel, editor DesignReader.org.