Jaké je to Po svatbě?

Pověst autorské režisérky si Dánka Susanne Bierová udělala před čtyřmi lety filmem Bratři (2004), kterému tleskali i kritici na sansebastiánském festivalu (a ze soutěže si odnesl Stříbrnou mušli za ženský i mužský herecký výkon). Využila v něm stylový i dramatický kontrast dvou zcela odlišných lokací: dlouho pohřešovaný otec rodiny se objeví ve vilové čtvrti dánské metropole po otřesném zajetí v táboře afghánských mudžahedínů. Nepřenositelná zkušenost nepochopitelné brutality cizí země eskaluje rodinné drama v Kodani… S dvouletým zpožděním se do české kinodistribuce nyní dostává i režisérčino dílo Po svatbě (2006), v němž se opět setkávají dva kontrastní světy. Snímek začíná obrázky z exotické Indie, ale brzy se děj přesune do Dánska, kam je pracovně „odvelen“ humanitární pracovník Jacob, aby sehnal pro svůj sirotčinec nezbytnou finanční dotaci. Charitativní činnost hlavního hrdiny kdesi v Indii se však jeví jako obyčejná scenáristická schválnost, která kromě zvýšeného rozpočtu přinesla filmu už jen dojemné telefonáty a odrazový můstek pro Jacobovo hlavní rozhodnutí o jeho další budoucnosti. Po příjezdu do Dánska se hrdina dostane do rodiny manažera Jørgena, jehož venkovský palác má více komnat než Jacob dětí v sirotčinci. Namísto originálního morálního konfliktu v Bratrech, spojeného s evropskou účastí na vojenských misích „kdesi v Asii“, vyznívá indická anabáze v případě filmu Po svatbě jako čítankové srovnání chudoby třetího světa vs. luxusu Západu.

Únavné emoce a spousta křiku

Při porovnání snímku Po svatbě s předchozím režisérčiným dílem je možné také trochu zlomyslně poukázat na posun autorských ambicí. Dříve užívané nezvyklé detaily a makrodetaily, vystihující schizofrenickou situaci postav v Bratrech, zde působí jen jako pěkné technické ozvláštnění, stylistická kudrlinka. Zatímco Bratři pracovali jen s tušenými náznaky (vyjma thrillerového konce), Bierová v následujícím snímku vyložila karty na stůl daleko dříve a zaměřila se na přímé zobrazení vyhrocených emocí. Na ústřední herecké trio snímku (Mikkelsen – Lassgård – Knudsenová) se pějí ódy, ale pokud je jeho úkolem ve druhé polovině filmu na sebe napřed křičet, pak se utěšovat a nakonec všem odpouštět, tak je to v závěru už trochu únavné.

Doporučení zlomyslného kritika

Aby však nedošlo k mýlce, musím doplnit, že dílo Po svatbě přichází do českých kin se skvělou diváckou pověstí, kritickou přízní a chutí oscarové nominace. „Dánská škola“, nasáklá přitažlivými postupy hnutí Dogma 95, diváky okouzluje duchem, který si pravděpodobně spojují s představou evropského artového filmu. Po svatbě nabízí ambiciózně líbivou verzi této představy uměleckého počinu. Nemůžu si pomoct, ale vyspekulovaná zápletka snímku by bez efektní opory ruční kamery (a opět precizního střihu) vyzněla spíš jako telenovela. Nesoucítím s postavami filmu, pokud mi na konci prostřednictvím svého stvořitele otevírají slabikář na stránce s ponaučením, že si mám vážit života, nelpět na statcích a chápat druhé. Filmařsky mi toto dílo Susanne Bierové zkrátka nepřipadá v ničem originální, a pokud mám být opravdu hodně zlomyslný, raději bych před lístkem do kina doporučil nižší, ale o to progresivnější investici do příbalového DVD někde na stánku. Den před českou kinopremiérou snímku Po svatbě vydala společnost Filmhouse neskutečný film Tsai Ming-Lianga Umíněné mraky (Tian bian yi duo yun, 2005), pro širší obec pod spotřebitelsky srozumitelnějším názvem Chuť melounů. Je v něm víc sexu a především si na umění nehraje, ale s vtipem posouvá jeho hranice.

Autor je filmový publicista a předseda občanského sdružení Studio 19.