Na hlavní téma minulého čísla – vzpomínání na jugoslávskou válku – navazuje reportáž české novinářky. Kosovo zpřítomňuje očima jedné ze stran: té srbské.
V březnu 1999 vystartovala z italského pobřeží letadla NATO pokropit bombami protilehlou stranu Jadranu. Na Kosovu hořely albánské domy, kosovští Albánci prchali do okolních států. V Bělehradě bomby padaly nejen na vládu a parlament, ale také na obytné domy. Byly ničeny továrny, elektrárny, železnice. Na Kosovu vyhořely stovky klášterů. Jugoslávii čekalo embargo.
V únoru 2008 Kosovo v čele s bývalým oficírem Kosovské osvobozenecké armády (UCK) vyhlásilo samostatnost. Ejhle, výsledek „humanitárního bombardování“.
Léto 1999
Před několika dny přestaly padat bomby. V autobuse pod vlajkou UNHCR s osádkou repatriovaných kosovských Albánců vyjíždím z albánské Tirany přes hory do Kosova. Cesta je nebezpečná kvůli banditům. Jen se šeptá, co se až za několik let přizná: právě tam, v horách u městečka Kukes, mají kosovští Albánci cvičné tábory a sklady zbraní.
Na hranicích Albánie-Kosovo muž s páskou UCK v doprovodu vojáků KFOR jen otočí můj pas na fotku a státní příslušnost. Uznale kývne, čímž zřejmě děkuje za humanitární bombardování Srbů vojsky NATO, tedy i našimi. Vjíždíme do Prizrenu, vedle doutnajících baráků se tyčí nové stavby. Pokrčím rameny, prst zabodnu do dýmu a otazník v očích pošlu spolucestujícím. „Srbski kuči,“ odpoví soused hrdě.
Bůh v arestu
V Peči, sídelním městečku bývalé srbské patriarchije, kláštera z 12. století, mě pracovníci Člověka v tísni upozorní, že to není Peč, ale po albánsku Peja. Naše humanitárka tu pomáhá kosovským Albáncům napravit křivdy. Já jdu hledat onen klášter. Ptát se Albánců je o zabití, Italové v zeleném rádi poradí, ale do kláštera nepustí. Už dvě stě metrů od klášterní zdi stojí několik tanků. Ostnatý drát i maskovaný Talián říkají jasně, že neprojdu.
Vracím se do města a v hotelu Grand, toto času sídla KFOR, najdu velitele. Prsím se pravoslavným jménem Maria Magdalena, získaným nedávno v Izraeli. Fešák vydává nejen povolení, ale i obrněné vozidlo. Skrytá v něm a krytá ostřelovačem se samopalem jsem zase u ostnatého drátu. Lupení na helmě jen uhne a jsem u Srbů. Otec Mivko, zdejší pop, na mě kouká jako na zjevení.
Život v nedobrovolné klauzuře
V klášteře pobudu pár dní, odnesu několik nenápadných tašek z městečka do kláštera. Jsou v nich mýdla, pasty na zuby a sirky. A hlavně léky. Jídlo v klášteře naštěstí mají díky vlastnímu hospodářství. Co nemají, je elektřina. Celé dny a noci hučí generátor. Při světle lampy tři chlápci-geodeti fotí zemské knihy. Prý aby byl důkaz, čí je jaký majetek. Čekají, že si Albánci vše přivlastní.
Otec Mivko je sdílný. Dovede mě ke čtyřem čerstvým hrobům. Patří ženám z okolí, jedna tu leží bez hlavy: „Tohle je mentálně postižená dívka. Albánci ji znásilnili před matčinýma očima, pak ji rozsekali na kousky…“ Tři další ženy nedopadly lépe.
Pár těch, co přežilo, ovšem bez rodin, se plouží klášterem. Běženci. Asi třicetiletý Slávek se klátí na židli. Zešílel, když mu před očima rozčtvrtili celou rodinu.
V obrněných italských vozech jedeme na Visoké Dečany, další to významný srbský klášter. Geodeti se pídí po zemských knihách. Marně, už je odvezli Albánci. Dáme si sklenku – prý nejlepšího červeného vína na světě, produkt to zdejšího kláštera, a vyrážíme do srbské enklávy Goraždevac. Za dvěma věnci tanků tu žije na třináct set Srbů, převážně dětí. „Až odtud odjedeme, tak je Albánci všechny podříznou,“ svěřuje se mi zelený Ital. Ponorková nemoc v této enklávě zuří. Někteří chtějí pryč, jiní zase bojovat. Večer v Peči – pardon, Peje – mi záměr enklávu vyhladit potvrdí místní albánský ranař: „Malý Srb taky Srb, čím dřív ho zlikvidujeme, tím lépe.“
Na rozloučenou dostávám za omylem vyslovené slovanské slovo nerozumím spršku kamení.
Totéž místo, o devět let později
Pravoslavné velikonoce 2008, tedy konec dubna. Kosovští Albánci v únoru vyhlásili samostatnost, my ještě bruslíme: uznat, neuznat?
Albánská Peja se změnila k nepoznání. Jen pár nápisů UCK uvnitř dvorů, kde se skrývají ruiny někdejších domečků, připomíná historii. Nové domy s butiky v parteru a hlavně všude vlající albánské a americké, sem tam i evropské vlajky hlásají, kdo je tady pánem. Hotel Grand je zase hotelem, i když bez hostů. Cestu do kláštera téměř nepoznávám, z malých domků zbyl jen jeden – právě ten, z kterého mě kdysi kamenovali. Místo dalších vyrostly mnohaposchoďové domy nebo vily.
U kláštera odevzdávám pas. Ha, pár Taliánů tu přece jen zbylo! Dostávám kartu s číslem 10. Netrvá dlouho a už se objímám s pravoslavnou jeptiškou, co mě i po letech poznala. Pravoslavné vzkříšení se neobejde bez hostiny. Usedám mezi tři desítky Srbů. Jsou zamlklí a trochu překvapení mou přítomností. Ožívají, až když do kláštera vchází Samardžič, srbský ministr pro Kosovo a Metochii. Klaní se úžasným a zachráněným ikonám, brání se spršce dotazů hostů. Po jeho odchodu vchází další pán na holení: Iviša Dačić, následník Miloševićova stranického trůnu. „Predsednik…“ přerušuje jeptiška abatyši v přátelském rozhovoru se socialistou. Avizovaný host, Boris Tadić, srbský prezident a předseda Demokratické strany, způsobně čeká, až se abatyše „uráčí“. Skromnost je před volbami vhodná, navíc tady „před Bohem“ je pouhý návštěvník a host abatyše.
Srbové si ho berou „do prádla“. Ctitel EU se brání se sliby, že Evropská unie postaví v Srbsku fabriky, nabídne práci. Ta totiž nejen na Kosovu, ale i v Srbsku chybí. Že ale nechtějí do Srbska, že chtějí zůstat na Kosovu a vrátit sem své rodiny, se zdá pro budoucího vítěze voleb překvapením.
Vítám pozvání Srbů do nejbližších enkláv. Mezi ruinami bývalých domů se krčí přízemní domky, co pomohli stavět soucitní Italové. I Goraždevac stále stojí, i když velká část obyvatel přesídlila do Srbska.
I já se tam za několik dní sunu. Přes kosovskou Mitrovici, přes ten most nenávisti. Na druhé – srbské – straně řeky mě čeká bída, šeď, ale také přátelství.
Kosovo i pro nás albánské, červen 2008
„Co vy? Proč jedete na Kosovo?“ ukáže na nás hraniční policista bradou. Na odpověď je zvědavý celý autobus. „My tam pracujeme,“ hlesnou moji holandští spolucestující z nadace podporující kosovskou vzdělanost. Já trvám na turistice. Je pár dní po našem uznání samostatnosti Kosova a jsme na nových hranicích Srbsko-Kosovo. My tři cizinci dostáváme novotu: bumážku, prý něco jako vízum.
Obdělaná srbská políčka se směrem na jih do útrob Kosova mění v prosté holé kopce. Tu a tam trčí nějaká ta pláňka. Zase naopak houstnou novostavby. Kdo nestaví, není snad ani kosovský Albánec. Těsně před Prištinou čadí obrovská tepelná elektrárna.
Autobus nás vyvrhne na nádraží. Taxikáři zajásají a vyzkoušejí naši blbost. Z deseti eur usmlouváme předražených pět.
Desetieurový penzion na kopci, zvaný U profesora, nabízí slušné zacházení, nefunkční internet, kuchyňku a společnost autobusových Holanďanů. Odhodím bágl a krásným obrovským parkem, zbudovaným nějakou další evropskou nadací, se sunu z kopce do centra. S Davidem Fritzchem, naším poradcem NATO, se stěží najdeme. Místo zde určené k setkávání, tedy „před hotelem Grand“, je narvané k prasknutí slečnami v luxusním hadříkách, na luxusních kramflíkách s mladíky v nóbl kvádrech. Vše zabaleno v oblacích francouzských parfémů. Maturanti tu totiž slaví konec roku. Prý 70 % kosovských Albánců je pod třicet let. To je potenciál!
Slovanský jazyk zrovna není tím nejoblíbenějším, pizzerie a nové restaurace necháme proto Albáncům, směřujeme tam, kde se jím mluví. Malá, leč sympatická knajpa patří Gorancům. Tito horalé z jihu Kosova sice přijali islám, ale jako praví Srbové mluví po svém.
David vyžaduje srbské pivo, to ale dnes není k mání. Zato běží televize a v ní fotbal. Vyhrávají Turci nad Chorvaty. Napolopoturčenci jásají.
Další den v nedaleké srbské enklávě Gračanica s významným a zachráněným klášterem se vojáci NATO dozvídají o srbské historii. Uznale pokyvují. Ten den vstupuje v platnost nová kosovská ústava. Albánská.
Autorka je nezávislá novinářka.