Podruhé v krátké době četl jsem jméno Milana Kundery v jiné než pozitivní souvislosti. Případ současný je už známý, vykřičený na všech mediálních tržištích způsobem, jenž je vůči Kunderovi vysloveně nepřátelský a po pravdě se moc nepídí. Druhá souvislost je pamětnická.
Petr Hrubý, v roce 1949 jeden ze zakladatelů zcela výjimečného exilového časopisu Skutečnost, píše o studentech, kteří byli „vyhozeni z vysokých škol nezralými a fanatickými Kundery, Pelikány a Šterny“. Mezi beránky, tím méně oběti Kundera v týdnech po únoru 1948 tedy asi nepatřil. Je však pravděpodobné, že se o dva roky později ve svém stranickém nadšení dopracoval až k oné cestě a k oznámení na Obvodním velitelství VB v Praze 6? Jestliže není (a myslím, že není) záznam o této Kunderově návštěvě prostým podvrhem, sám sebe se ptám – jednal bych stejně na jeho místě?
Cesta k lepším zítřkům
Tehdy ještě jako nestraník, ale tak jako statisíce nebo možná miliony tehdejších mladých lidí jsem byl přesvědčen, že „nastoupená cesta“ vede k „lepším zítřkům“. Že se nelze vracet k sociální nespravedlnosti ani k někdejším spojencům, co nás nechali na holičkách, atd. atd. A věřil jsem, že ze Západu jsou k nám vysíláni lidé s velmi špatnými úmysly. Kdybych se dověděl, že jeden takový se pohybuje v mém okolí – šel bych a oznámil to orgánům? Zkušenost šesti dalších desetiletí se kladné odpovědi vzpírá, můžu však sebejistě mluvit za tehdejšího kluka? Trestný čin „věděl – nepověděl“ vynesl nejméně deset let, i když šlo o nastrojenou provokaci, obava z možné sankce by však sotva hrála úlohu. K „oznámení“ by mne mohlo přimět jenom přesvědčení, že stojím na správné straně, naproti svým nepřátelům. Šťastný, že taková hypotetická situace nenastala, jsem schopen porozumět těm, kdo osudový Rubikon ke své škodě překročili.
„Nezralý a fanatický Kundera, Pelikán, Štern.“ Kundera byl jako první z této trojice vyloučen z KSČ a stal se světoznámým spisovatelem. I kdyby nenapsal víc, než co vyšlo u nás v šedesátých letech, patřilo by mu v české literatuře význačné místo. Druhý ze jmenovaných procital o něco déle než Kundera, byl však prvním československým poslancem v Evropském parlamentu v době, kdy se Jan Štern stal jedním z mluvčích Charty 77. Spolu se stovkami dalších celá desetiletí usilovně pracovali ve snaze odčinit zabloudění v desetiletí jediném. Nezakrývali hříchy své nezralosti, i když je někdy museli přiznávat před lidmi opatrnými ve zlých časech, o to však radikálnějšími, když nastal úsvit.
Platí to beze zbytku i pro složitého až geniálního introverta Kunderu? Co když svůj život včetně nezralé minulosti proměnil v amalgám, z něhož vyrůstá jeho próza? V půdu, již mohou vyživovat i skutky, které se našemu soudu příčí až hnusí tím snadněji, oč obtížněji dokážeme pochopit jejich prostředí. Odpověď může přinést jen Milan Kundera. Za šedesát let, v nichž poznal tisíce lidí a desítky literárních postav sám vytvořil, mohl zapomenout jména, která jsou mu dnes předkládána. Rozhodnutí vstoupit do policejní úřadovny a učinit oznámení však sotva. Buď bylo, nebo k němu nedošlo.
Zjevená pravda
„Stoprocentní jistotu samozřejmě nemáme,“ říká pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů Vojtěch Ripka. Chybí jakýkoli zápis, na němž by Milan Kundera své údajné oznámení stvrdil; policista, který zveřejněný záznam pořídil, však skutečně existoval. A Kundera sám, v poněkud hektickém, telefonickém rozhovoru říká jasné „ne“.
Čas od času dává zmíněný Ústav do oběhu různá senzační odhalení. Zatímco pofiderní údaj o tom, že bratří Mašínové uvažovali o atentátu na Gottwalda, aportoval předsedovi vlády sám ředitel Ústavu, v daném případě bylo zjištění jeho pracovníka předáno týdeníku Respekt. Článek Adama Hradilka není prostým souhrnem materiálu, ale interpretací, která je vůči Kunderovi jednoznačně nepřátelská a nepřipouští jinou možnost než bezcharakterní čin.
Měli jsme to vůbec tisknout? – ptá se šéfredaktor Respektu v úvodní poznámce k číslu. „My jsme po ní [po pravdě] nepátrali, ona se nám z vůle, jejíž původ může být jen metafyzický, zjevila. A taková vůle zavazuje.“ Nepátrejme po tom, co Martin M. Šimečka rozumí pod slovem metafyzika, víme však, kterak velkým, až neodolatelným svodem je článek, o němž se bude mluvit daleko a dlouze. Týdeník, který dbá na svou počestnost, by se po pravdě pídil. V daném případě měl článek poslat Milanu Kunderovi a požádat ho o vlastní stanovisko. Bez ohledu na tvrzení Adama Hradilka, že dotaz zaslaný do Kunderova pařížského bytu zůstal bez odpovědi. Tak jako se Kundera ozval po uveřejnění, nemlčel by k tomu, co dnes nazývá cíleným atentátem...
Výsledkem je opravdu jen ta senzace a promarněná příležitost. Námět, k němuž by se vyjádřily obě strany, mohl být skutečným přínosem. S víceméně vynucenou reakcí Milana Kundery jsme se mohli přiblížit k odpovědí na otázku, proč mnozí inteligentní lidé s charakterem, který prověřila celá desetiletí, kdysi uvěřili v prostá řešení a zabloudili. Tedy k odpovědi poskytující jistou prevenci, neboť obdobná situace „silné a spravedlivé ruky“ není v budoucnu vyloučena. Hledání v represivních spisech může uspokojit chtivost po senzaci, mechanismus selhání však neobjasní. Způsob, jímž byla prezentována současná aféra kolem Milana Kundery, je proto nevkusně promarněnou příležitostí.
Autor je historik.