Ve Spojených státech odhodili voliči starý strach a podpořili naději na změnu. Tento příklad je hodný podpory a následování.
Tváří v tvář bouřlivému nadšení a vzedmutým nadějím, které vyvolalo vítězství Baracka Obamy v prezidentských volbách, je nemožné i na druhé straně Atlantiku zůstat chladným. Vždyť i mnoho z nás si přálo, aby Američané měli konečně jiného prezidenta, za kterého by se nemuseli stydět. Teď jako by se zdálo, že se podobná touha většině Američanů vyplnila. My si naopak musíme ještě počkat.
Není možné nepřivítat prvního černého prezidenta v Bílém domě a není možné americkým občanům z celého srdce nepřát, aby jejich 44. hlava v dějinách státu napravila alespoň část spouště, kterou za sebou v americké ekonomice i společnosti ta 43. a 42. zanechala. Do jaké míry může být náprava úspěšná, teď je, a ještě hodně dlouho bude, hlavním tématem tisíců komentářů. Snad se vyplní optimistická očekávání Obamových voličů i sliby samotného úspěšného kandidáta a Američané se dočkají vytoužené reformy zdravotního pojištění. Doufejme, že zafungují i rozpočtové výdaje směřující k zvrácení finanční krize a i hráči Wall Streetu pocítí nová pravidla, která je budou nutit k odpovědnosti. Pomohlo by to americkým občanům i zbytku světa, který bude pozorně přihlížet.
Soucítění s Amerikou a její čerstvě nalezenou společenskou sebedůvěrou, která se projevila nejen vysokou účastí ve volbách, ale i volbou toho čerstvějšího a snad dokonce neotřelejšího kandidáta, je pro nás mimořádně důležité. Kroky, které nový prezident na domácí scéně podnikne, se již nebudou moci opírat o intelektuálně vyprahlou a fakticky zkrachovalou koncepci brutálního neoliberalismu. Bude muset hledat nové cesty, které se mohou stát inspirací pro celý svět, nebo ovšem také selhat. Všichni však budeme svědky toho, že změna je možná. A je dobré si pamatovat, že tato důvěra ve změnu stála za přesvědčivým výsledkem předvolební kampaně demokratického kandidáta.
My ovšem nechceme a nemůžeme s Amerikou jen soucítit. Rádi bychom k ní měli také důvěru, či k ní snad přímo pocítili přátelství. To nám Bushova vláda nedovolovala. Nemůže být proto nemístné, když hned v těchto dnech, krátce po triumfu, připomeneme novému vůdci USA, co těmto pocitům stojí v cestě. Bude to dlouhý seznam, ale jestli Amerika skutečně stojí o přátele, důvěru a změnu, musí si ho vyslechnout a podle něho jednat.
Spojené státy musí zastavit tzv. celosvětový boj proti terorismu. Případné nezbytné vojenské zásahy by měly provádět v souladu s mezinárodním právem a s ohledy na zájmy svých spojenců.
Měly by znovu podepsat a ratifikovat statut Mezinárodního trestního soudu.
Měly by podporovat přijetí úmluvy o zákazu clusterových bomb.
Měly by dodržovat mezinárodní konvence a zrušit ilegální věznice, v nichž v rozporu s mezinárodním humanitárním právem zadržují podezřelé „bojovníky“.
Spojené státy by měly přestat krást data o spořádaných občanech svých spojenců, přestat nutit jejich vlády, aby jim je poskytovaly prostřednictvím utajovaných smluv spojených s elektronickými vízy či předáváním dat o pasažérech leteckého provozu.
USA by také měly zvýšit svou rozvojovou pomoc nejchudším zemím, alespoň na úroveň, která bude odpovídat procentu vynakládanému EU. A především by měly přestat podporovat prosazování bezohledné neoliberální politiky ve třetím světě.
Spojené státy také musí dát nový impuls k naplnění smyslu Kjótského protokolu a zasadit se za snižování produkce skleníkových plynů. Obama by přinejmenším měl splnit své sliby a postarat se o to, aby USA redukovaly v příštích 50 letech objem vypouštěného CO2 o 80 procent.
Možná to vypadá jako příliš zbožná přání. Američtí voliči ale nyní ukázali, že o změnu stojí a že je možná, stačí se nebát. My se pochopitelně trochu bojíme. Že signálům o přicházející změně přikládáme příliš velkou váhu. Že novou orientaci kormidla setrvačnost tankeru administrativy přebije. Že pro navršené problémy nedojde na řešení těch nejdůležitějších. Naději je ale třeba chránit a hýčkat, dokud není zklamána. Good luck, Obama!