Studiové album Franze Hautzingera a spol.
Mezinárodní skupina Regenorchester XII se pro pořádnou dávku energie nebojí vydat za hranice jazzu.
„Časy se mění, o tom není pochyb. Zatímco na přelomu tisíciletí se experimentální improvizátoři zaměřili na redukci dynamiky – paradoxně proto, aby dosáhli rozšíření zvukového kosmu – nyní znovuobjevují nářez. Hudba Franze Hautzingera tento vývoj silně reflektuje.“ Těmito větami začíná sleeve-note Reinharda Kagera otištěná na vnitřním obalu CD superskupiny Regenorchester XII Town Down.
Nerozšiřovat
Regenorchester, volná skupina hudebníků kolem trumpetisty Franze Hautzingera, má za svým jménem nyní číslo dvanáct. Dvanáctou sestavu „orchestru“ pojmenovaného podle deště, který vytrvale padal na Londýn, kde měla skupina svůj vůbec první koncert, jsme měli možnost vidět před rokem na festivalu Stimul, i když ochuzenou o jednoho člena. V plné, pětičlenné sestavě se Regenorchester XII představuje v šesti částečně improvizovaných, částečně Hautzingerem napsaných kusech o celkové délce padesáti minut.
Vídeňan Hautzinger hraje na čtvrttónovou trubku sólově i v nejrůznějších sestavách. V Česku jsme měli možnost slyšet jeho komorní hru v rámci rakousko-uherského Abstract Monarchy Tria: Hautzinger, který byl po zranění tváře nucen experimentovat s nejrůznějšími způsoby hry, aby se svému nástroji mohl nadále věnovat, foukáním do něj (tedy ne tradičním nátiskem) vytvářel bzučivé a šumící frekvence, jež tu a tam zněly jako oscilace elektronických hudebních nástrojů, jindy byly zcela tiché, ale dokázaly – ne náhodně – rozvibrovat plechové části klimatizace sálu tak, že nehrál Hautzinger, ale celý experimentální prostor NoD. O radikálním souboru soudobé vážné hudby Zeitkratzer, kde Hautzinger rovněž působí, psal nedávno ve svém Zápisníku Pavel Klusák, sólová alba a další kolaborace by bylo příliš dlouhé vypočítávat. Jisté je, že mluvím o skutečně univerzálním hráči, schopném tvůrčím způsobem pracovat s kanonickým materiálem jazzu i současné vážné hudby, komponovat i improvizovat a zavádět do své hry tzv. rozšířené techniky, tj. způsoby hraní, na něž původní tvůrci hudebních nástrojů patrně nepomýšleli.
Hautzingerova trubka albu Town Down pochopitelně vévodí – a nezní nijak netradičně. Občas upravena echem kouzlí hru ostatních nástrojů a tu a tam připomene například Arveho Henriksena z norských Supersilent. Určitá podoba mezi těmito hvězdami stáje Rune Grammofon a Regenorchestrem XII tu zkrátka je – a nejlépe ji vystihuje úvodní citát o tom, že improvizovat od podlahy se už zase může. Jazzové idiomy spojené s rockovou energií, nehudebními ruchy a nezbytnou dávkou občasného rozostřeného hluku jsou kombinací, kterou Regenorchester v Divadle Archa roztančil i publikum čekající na své hiphopové miláčky.
To kdy kdo
Kdo tedy Hautzingerovi sekunduje? Za bicími sedí Tony Buck, nyní především člen také trochu příbuzných The Necks, australského vývozního artiklu v kategorii volné improvizace. Baskytarista Luc Ex býval členem kdysi-punkové skupiny The Ex (všichni členové nosili toto příjmení; punková etika převzatá od legendárních Ramones), jejíž energie si postupem času našla cestu i k poměrně komplikovaným formám vyjádření. Kytaristu a hráče na laptop Fennesze asi není třeba představovat, nostalgická pomalost jeho zkreslených vybrnkávání v Regenorchestru tolik nevyzní a notorický sólista ukazuje, že umí i sloužit celku. Hráčem, který se v sestavě skupiny v Praze neukázal, je Otomo Yoshihide, hyperaktivní ztělesnění japonské experimentální „divnosti“, muž, který je od křehkého jazzu a velejemných nití sinusových křivek schopen odskočit k extrémnímu noise pro ničené gramofony či záměrně neumětelskému bušení do bolestivě vybušené kytary. Typický japonský pokusník: virtuos schopný odhodit své schopnosti za hlavu a řádit. Zde hraje na kytaru i gramofon a velmi překvapuje jemným nostalgickým popraskáváním desek v tichých pasážích – většinou je totiž ničí ještě důsledněji a razantněji než Milan Knížák.
Ze všech skladeb alba na první poslech nejvíce zaujme nejdelší, čtrnáctiminutová 37rd Rainday, v níž Hautzinger na pozadí rockového pekla duje vítězoslavnou fanfáru – kdyby pofiderní kategorie „stadionovek“ měla instrumentální sekci, tohle by byl jasný kandidát. V jiných skladbách jsou tři N – neklid, nářez i napětí – servírována méně přímočaře, takže lze album stejně úspěšně používat k poslechu i tanci.