Hledání ztraceného

Kniha Praha za zrcadlem od Ivana Margolia, syna jednoho z popravených v „procesu s vedením protistátního spikleneckého centra“, spatřila původně světlo světa v anglické verzi. Na českých knižních pultech se objevila teprve loni, v kvalitní grafické úpravě Luboše Drtiny i znamenitém překladu Víta Penkaly.

Krev není voda

Tragicky osobní vztah k hekatombám holocaustu i ke stalinským politickým čistkám, stejně jako matkou jen v útržcích odkrývaná skutečnost o smrti jeho otce, přiměly Ivana Margolia zúčtovat s minulostí nepoměrně komplexněji než pouhým svědectvím o truchlivé roli Rudolfa Margolia ve Slánského procesu: „Dokud se mi nepodaří Rudolfa opět najít, můj vlastní život nebude mít smysl. A abych se dobral celého jeho příběhu, musel jsem podniknout obtížnou cestu celým stoletím.“ Vydává se proti proudu času, až kamsi k pogromům evropského středověku, ve snaze osvětlit a rekonstruovat vlastní rodové kořeny. Zpočátku tak činí formou jakési rodinné kroniky. Dozvídáme se mnoho o životě Ivanových rodičů – českých židovských asimilantů, vzešlých z rodiny selfmademanů, živnostníka na straně jedné a reprezentanta průmyslových elit na straně druhé, o jejich dlouholetých úzkých osobních vazbách na čelné osobnosti tehdejší kulturní Prahy (počínaje Maxem Brodem přes Franze Kafku až po Pavla Tigrida). Ke slovu přichází i ústřední životní zkušenost válečných útrap v lodžském ghettu a později v Osvětimi. Heda a Rudolf Margoliovi přežívají válku z obou rodin jako jediní, bolestný prožitek bezprecedentního však o to více živí jejich víru v sociální projekty poválečné doby. Vítězství komunistické levice je jim novou nadějí na svobodu, rovnost a plnou integraci, tak jako jejich rodičům o generaci dříve Masarykova první republika. Inklinace mnoha českých Židů ke komunismu i krutý epilog nové vlny antisemitismu padesátých let dokreslují mnoho z tragiky jejich válečného i poválečného údělu a zdůraznění jim právem náleží.

Dichtung und Wahrheit

Slepit střípky rodinné historie tam, kde drtivá část předků zahynula v soukolí osvětimské vyhlazovací mašinerie, kde osobní vzpomínky na otce končí velmi raným dětstvím a ty ostatní jsou povětšinou zprostředkované, není úkolem z nejlehčích. Margoliova próza nabývá podoby kompromisu mezi memoáry, tradiční literaturou faktu a historickým románem. Tato vícerozměrnost, ať už plod postmoderní žánrové anarchie nebo snah o autostylizaci (za jeden z extrémních případů lze považovat před čtyřmi lety vydanou autobiografii Valtra Komárka Kronika zoufalství a naděje), se v současné memoárové literatuře těší značné oblibě. Praha za zrcadlem osciluje na široké škále poloh, od lyrických obrazových popisů se sugestivitou takřka filmovou („filmovost“ knihy podtrhují i diskontinuita dějové linie s častými retrospekcemi) přes střízlivě historizující pasáže až po výbuchy kruté expresivity, směšnosti a hrůzy v těsném sousedství (především v kapitole o „poslední cestě“ popela popravených a jeho konci pod koly policejního tatraplánu).

Margoliův život a smrt ke komplexnějšímu literárnímu zpracování bezpochyby vybízejí. Patrná je ambice knihy plnit více funkcí, být zároveň rodinnou ságou, subjektivním vyrovnáním se ztrátou otce i jakýmsi beletristickým nástinem moderních českých dějin. Odtud i četné výkladové pasáže o Mnichovu, pražském povstání, Kafkovi aj., jež ocení anglofonní čtenář, na toho českého však mohou působit nadbytečně. Je otázkou, zda autorova snaha říci toho mnoho najednou nepoznamenala text knihy jistou vnitřní roztěkaností, roztříštěností. Uznání si zaslouží výběr fotografií v textu, jenž propojuje rodinné snímky s dobovými fotografiemi Prahy od Václava Jírů a také (v tom je znát autorství architekta) s ukázkami dobového užitého umění.

Žánrovou mnohorozměrností, prolínáním faktického s magickým, volbou několika ústředních leitmotivů, zrcadlením pohnutých česko-židovských osudů „do třetího i čtvrtého pokolení“, i jakoby podprahovým motivem ahasverovského bloudění, cest a návratů v prostoru i čase, tím vším připomíná Margoliova Praha za zrcadlem snad nejvíce jedno z děl českého posrpnového exilu, autobiografickou novelu básníka a novináře Ivo Fleischmanna Arcanes aux cent tours, jež by si po čtvrtstoletí rovněž zasloužila nalézt v českém prostředí svého překladatele a editora.

Autor je historik a archivář.