Nedávno se na stránkách Tvaru pustil Pavel Janoušek hned dvoudílnou kulometnou palbou do tragické situace s výukou literatury, jež postihla naše střední školy s nástupem údajných reformátorů, kteří dovednosti stavějí nad znalosti a literaturu redukují na pouhý materiál k získání kompetencí pro komunikaci tak vůbec. Nechme stranou problém, že Janoušek ani jednoho „reformátora“ nejmenuje, takže údajný škůdce a nepřítel se v jeho pojetí jeví poněkud myticky; je to zároveň i vydatný rétorický trik, protože laskavému čtenáři umožní dosadit si do neobsazeného výrazu „škůdce“ kohokoli, koho sám rád nemá. Zaměřme se na to, co Janoušek v článku Didaktici všech českých zemí, spojte se!, ale i leckde jinde nachází dobrého na tradiční výuce, respektující literaturu jako ucelený systém, hodný hlubokého poznání. Janoušek, zdá se mi, věří, že ucelené vědění o všech velkých literárních dílech a vztazích mezi nimi pomůže uchovat či rozšířit paměť národa. Nechme též stranou, zda dává vůbec smysl si takovouto divnost vytvářet a představovat. Jak se to přihodí, že všichni jedinci odešlou ze svých pamětí své povědomí o literatuře do nějaké černé díry, kde se to sloučí, sečte, prokrátí a vystaví do vitríny? Nechme stranou i problém, co znamená něco o literárním díle „vědět“: Že jsem dílo přečetl (a po čase zapomněl)? Že mi o něm pan učitel vše podstatné řekl, takže vím, i když jsem nečetl? Zaměřme se jen na jednu ošklivost celého tohoto pojetí: na předpoklad, že maturant má pochopit podstatu všech velkých, kanonizovaných děl dané národní literatury. Tato představa snad fungovala, když kanonickými díly byla díla Tylova, Rubešova, Šmilovského; pochopil základní ideu a věděl vše podstatné. Už i toho Máchu, Erbena, Němcovou, Nerudu si ovšem po desetiletí ve škole čteme a vykládáme po svém, zbanálněně. Však víte: Neruda v povídce U tří lilií zobrazil a odsoudil zlotřilé jednání dívky… Březinu, Šaldu, Hostovského učeň oboru opravář zemědělských strojů – až na pár osvícených výjimek – pochopit nemůže. A nemusí. Bůh jej vybavil jinými dobrými dispozicemi, než je schopnost postihnout dění estetické funkce.
A tím jsme u jádra pudla, které tu dnes lovím: působení literatury, prezentované jako něco velkého, vznešeného, niterně dokonalého, páchá v povědomí našich, ale i ostatních evropských obyvatel velké škody. Učit by se měla nejen díla velká, dokonalá, geniální, ale v míře stejné i díla špatná, průměrná, nepovedená. Běžná populace totiž nemá čas, chuť a dispozice meditovat nad jednotlivými literárními díly jako nad jedinečnými, ale vždy jen dílčími verzemi světa, v nichž „pravda“ básnického vidění Březinova je relativizována „pravdou“ básnického vidění Sovova, které je prostě jiné. Do hlav se našim maturantům už po generace dostává jen romantická představa silné literatury, která je schopna
podřídit si svět, dobrat se jeho esence a tu vyjádřit a spoutat jazykově. A i když u nás literaturu píše až zbytečně moc lidí, kteří by se mohli věnovat něčemu užitečnějšímu (byť jistě, kdo si hraje, nezlobí a neškodí), valná většina nepíše. Školu nicméně i tato většina opouští s vědomím, že jazyk je nástroj silnější než meč a že za pomoci opatření, nařízení a výnosů lze dění světa svázat do systému, v němž se bude dít jen to, co chceme. Moderní byrokrat si ze školského setkání s literaturou neodnáší pochybnosti o sobě samém či povědomí o jazyce selhávajícím, o ambicích neukojených, o záměrech, které nevyšly. Kdyby mu místo Šrámka a Čapka-Choda ve škole servírovali Čečetku, Sokola-Tůmu nebo Zahradníka-Brodského, vzbuzovala by v něm zkušenost s literaturou úzkost a melancholii. Takto v něm vytváří nabobtnalé sebevědomí: i já svět svážu do jazykového vyjádření. Je na tomto romantickém konceptu založena
„filosofie“ Evropské unie, je na něm založen i úspěch populistické politiky u nás.
Dění světa se ovšem nedá svázat a řídit papírovými opatřeními. Už tomu bude deset let, ale pořád si ten zážitek pamatuju. Na dveřích Obvodního úřadu pro Prahu 1 visel počítačem vyrobený velký nápis: „Při odchodu zazvoňte“. Po nějaké době ale k němu zoufalý úředník propiskou dopsal: „Jen když je zamčeno!“ Ano, původní jazykové vyjádření tu prostě selhalo. Lidé, míjejíce při odchodu nápis na odemčených dveřích, rozuměli situaci jinak než autor původního nápisu; říkali si (a i mne to při odchodu napadlo, jen jsem si nebyl jistý): Aha, tak oni si dělají statistiku, kolik klientů jim tam přichází; já zazvoním, a úředník někde vedle v kukani si nejspíš udělá čárku. A tak zvonili a zvonili a úřad tím rušili natolik, že krása vytištěného nápisu musela být zničena ruční korekcí původního pokynu.
Však to znáte: čím větší blbství se usídlí v řízení jakéhokoli podniku, tím více opatření se vydává. Kouří se na zastávkách tramvaje? Tak vydáme zákon, že na zastávkách tramvaje se kouřit nesmí. Teprve pak se ovšem ukáže, že s výjimkou ostrůvkových zastávek v silnici není a nemůže být vůbec zřetelné, kde že zastávka začíná a končí. A tak celý tým bádá a zastávku definuje; hranice vznikne, ale žádoucí efekt to mít nemůže – kuřák si stoupne těsně za hranici, nicméně jeho kouř jde volně do prostoru zastávky. Dá se čekat, že časem přijde z Bruselu či z našeho parlamentu směrnice vymezující nárazníkovou zónu, kterou několikaletý výzkum ověřil jako dostatečně velkou na to, aby se kouř rozptýlil. A my s sebou kromě mobilu budeme tahat i pásmo: odměříme si, namalujeme křídou čáru a s úlevou si zapálíme. Než to pak zakážou totálně.
Výuka literatury jako dokonalých výkonů geniálního lidského ducha – nemohu si pomoci – nejenže nepřináší nic dobrého, ale dokonce škodí. V jiných předmětech to pochopili: ve fyzice se středoškolák také neučí, jak si vyrobit atomovou bombičku, byť je taková dovednost mnohem větším triumfem lidského ducha než tření tyče liščím ohonem.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.