Ve sbírce Zimní derviš se čtenář setká s mnoha polohami, od rozvolněných meditací k nostalgickým momentkám, které mnohdy směřují k banalitě či klišé. Ovšem drobné detaily, křehkost a překvapivé pointy dělají ze zdánlivě naivních básní velkou poezii.
V kontextu tvorby Vladimíry Čerepkové (nar. 1946) je Zimní derviš překvapivý: jednak svou oproštěností, jednak zřetelnou vnitřní provázaností. Předchozí sbírky, pečlivě shrnuté v torstovském souboru Básně (2001), působí po Zimním derviši náhle jinak: jako by autorka dlouho zkoušela, kudy vést svou touhu po vyjádření sebe samé, a mezi mnohou inspirací hledala vlastní hlas.
Hra s naivitou
I když přítomná sbírka, datovaná lety 2004 až 2007, mohla mít šťastnější název, obraz tančícího derviše je dobrým klíčem. Jako by tu kdosi odhodil šat koketních her i efektních slov a v tanci se konečně zbavil všeho, co přebývá a překáží. Je to tanec stejně fascinující jako prostý, má v sobě mytičnost, rituálnost i naivitu. Zda je předstíraná nebo ne, to zkušená autorka pochopitelně neodhalí, a dobře dělá. Hrou s naivitou pak prokmitnou překvapivě rafinované verše, a čtenář je už jen unášen tou nevyzpytatelně se vlnící hladinou. Možná to není vždycky ta nejlepší poezie – ale živá, živoucí a osvobodivá je bezpochyby.
„…to drahé kapradí/ mě obléká/ v ty krásné hadry/ které byly přáním/ zelený průsvitný tyl/ včelí barvy a pyl/ kéž by mě obklopil“ (Včelí barvy). Tak křehké a zranitelné jsou mnohé verše třiašedesátileté autorky s pohnutým osudem, v němž odchod do Francie roku 1986 je jen jednou z nelehkých peripetií. Básnířka umí pointovat, a leckdy tak posledním veršem zachrání báseň, která se brodila klišé (Fialový kámen, V lese). S atmosférou volnosti a rozvolněnosti však více souzní, když verše přirozeně vyplynou do ztracena. Jako by báseň byla jen náhle se vynořivším zpěvem, úryvkem, který zazní z ticha, volně nadnášen asociacemi a křehkou náladou, a zase se do něj ukládá. Tomu odpovídá i forma: převažují krátké básně, nepřesahující deset řádek.
Přesto sbírka není jednostrunná. Jsou tu reflexe roční doby prolamující se do meditace (Cizí mraky), ostýchavě transcendentální básně (Zaklepej na vzduch, s úvodním průzračným veršem Do deště přivedu sivou rosu…), letmé nostalgické momentky (Blízké jako starohled, Když fotky ředíš čirou tmou) a vzpomínky (Prázdná Praha), pokorné vyznání a ztajené díky – komu, o tom už se mlčí (Vyhaslá kamna), anebo lyrická (sebe)reflexe se spásnou pointou (V lese). Další výrazný a překvapivý part hrají humorné fantazie připomínající střih z minipohádky (Kletitý trpaslík), případně z psychedelického sci-fi (Jezevec kráčí z hvězd), a až surrealisticky fantaskní obrazy, říznuté obskurním „dětským“ vtipem
(„…snad přijdou malý medvědi/ ponořeni v rosných dečkách“; Vinný list). Spíš výjimkou jsou milostné básně; pokud se vůbec objeví, pak v náznaku a jen tak mimochodem
(Černý salamandr). Na zvláštní studii by naopak vydalo rozplétání motivu lesa jako prostoru k meditaci, zpovědi i nahé existenci: „Chceš se toulat/ rouhat/ a v bezvědomí být/ chceš v lese slyšet/ v bezvědomí výt“ (báseň V bezvědomí).
Žena, která ví
Ne všechny akordy však znějí čistě. Najdou se tu verše příliš banální i neuvěřitelně přímočaře didaktické (Nic jiného světec nechce…, Zimní slovo, Zelený mužík); o některých by se při troše špatné vůle dalo v parodii na učebnicové výklady hlásat, třeba že „vyjadřují prostou radost ze života a oslavují jarní přírodu“: „Pojďme ven/ slavíci zpívají/ vzduch je vlahý stromy mávají/ schovaní do živých keřů bytí/ věčného zpěvu…“. Jiné, subtilní básně jsou zase nahozené příliš letmo a abstraktně (Vzdušné zámky, Kyvadlo a spirála, Světelné znamení), takže ve svém minimalismu jako by ani nestihly být básní (Do ztracena). Ačkoli básnířka občas spadne oběma nohama do banalit, stačí malý posun, a z uhlíku se zrodí diamant: „Připojíš k větvičce kosti/ a vznikne řeka“.
Zimní derviš je zároveň žena, která ví. Tančí už ne pro publikum, ale pro sebe, a nejvíc pro vzdání se sebe samé. Z toho tance vyvěrá pokora i nezlomnost, pudová nutnost nenechat se zdolat. I tím, a především jasnou kvalitou sbírka připomene pozdní dílo jiné básnířky, Lament Jany Štroblové (A2 č. 7/2008), jakkoli se poetika i básnický temperament obou autorek liší.
V každém případě si talent básnířky, stejně neopakovatelný jako křehký, ve šťastné chvíli našel cestu, na níž se může naplno rozeznít. Jakmile Vladimíra Čerepková opustila ambiciózní touhu „být velkou básnířkou“, stala se jí.
Autorka je bohemistka.
Vladimíra Čerepková: Zimní derviš. Torst, Praha 2008, 64 stran.