Moje řeč!

Po dvou mixtapech a jedné oficiální desce se Moja Reč vrací na scénu ve formě, kterou by jí většina raperů mohla tiše závidět. Dvě cédéčka za cenu jednoho, 32 kvalitních tracků a výtečný nápad nahrát jeden nosič s živou kapelou Komplot a druhý ponechat na elektronických beatech. Když se k tomu přidají dva hlasy (Supa, Delik), které snad kromě Kontrafaktu co do techniky rapu a flow nesnesou srovnání vůbec s nikým, a lyrika, jež tematicky i stylisticky převyšuje veškerou slovenskou i českou rapovou produkci dneška, máme tu zřejmě hiphopový počin roku.

Každý prst je faker

Dual Shock otevírá řadu sociálně kritických témat, ať už jde o politiku, drogy, rasismus či moc médií, a přitom nezůstává u povrchního a nekonkrétního nadávání na poměry, které je veškerou politikou pro většinu ostatních raperů. Rap v podání Mojí Reči tak získává punc, který ke stylu vždycky patřil, ale mnozí jako by na něj zapomněli, nebo prostě dělají, že o něm nic nevědí. „Občas si myslím, že si musím vložit dušu do dlahy, že ju mám zlomenú jak ruku, treba ju dať do sádry, ale neviem, jak to spraviť, preto píšem tieto lajny, je to tak trochu jak terapia, tuš vyteká z rany,“ rapuje Supa a přesně tak vystihuje sebeanalytický přístup rýmování obou protagonistů – a celé jedné generace. Moja Reč k ní mluví a mluví i za ni. Pokud tedy chcete nahlédnout do hlavy dnešních skorotřicátníků, pochopit jejich nelásku k politikům a fízlům („mám desať prstov na rukách a každý je faker“), zalíbení v měkkých, ale i těch tvrdších drogách a současně si poslechnout kvalitní hudbu, je tu Dual Shock – šokující otevřeností i aktivistickým zápalem bez puberťáckého idealismu. Nebezpečná se tu jeví pouze možnost sklouznutí k patosu, k čemuž řada témat přímo láká. Ale Supovi i Delikovi se většinou daří balancovat na jeho hraně a nesklouznout. Rap s příběhem i promyšleným názorem nemusí tedy nutně zaznívat jen z opravdových ghett („Slovák pije domácu a smrdia mu všetky rasy, pritom nosí od Vietnamcov topánky a všetky handry“). Nejde přitom o vševědoucí vnucování názoru („sám neviem nič, takže sa netvárim ako múdry, som len komentátor s názorom, chcem preč z tejto kurvy“), spíše o upřímnou, místy ironickou a jinde zase značně depresivní reflexi života, který přesto stojí za to žít.

CD s kapelou se nese v pomalejším tempu, jež svědčí vážné tematice většiny písní. Zpívané refrény, navíc v angličtině, se mohou zdát neuměle naroubované a ostře kontrastují s tvrdým přednesem obou raperů, ale jinak souzní se zvukem kapely a vposledku přinášejí do úzké rapové uličky trochu popového přesahu. Ten jen podtrhuje ojedinělost celého projektu v československém rapovém vesmíru.

Tvoje tenisky vyzerajú ako chleby

Druhý, o něco svižnější nosič je dílem elity československých producentů včetně DJ Wiche, jehož rozpadlý beat by mohl soupeřit s tvorbou amerických producentských es. Ani zde ale téměř nenajdete klasická rapová klišé, a když už na ně přijde řeč, jsou obrácena vzhůru nohama. Příkladem může být machistická glorifikace rychlých aut a drsných mužů za jejich volanty v písni Kopa šrotu („cesty sú plné pimpov a debilov, každý by chcel jazdiť rýchlo a zbesilo, zavadzia im typ v stopätke, ide na ryby boom a všetci čakajú na príchod sanitky“). Když už se Moja Reč drží uniformních hiphopových témat, kterými jsou ženy, mejdany a pití alkoholu, zdá se, že je schopna z tématu vyždímat mnohem víc než ostatní rapeři. Stokrát omleté téma se pak zdá být skoro nové a úlitba nepsaným pravidlům tolik nebolí.

Dvě společné písně s jihlavskými Pio squad se ve světle jejich poslední desky (A2 č. 25/2008), která byla sdělením přímo nacpaná, jeví jako naprosto pochopitelné. Nejtrapnější moment Dualshocku, obstarává Otecko ze skupiny H16 („cítim sa tak dobre jak v nových teniskách, nikdy by som nechcel byt v tvojich teniskách, sú otrasné, vyzerajú ako chleby, sú mŕtve, mali by byť v teniskovom nebi“) s neuvěřitelně pitomým textem na stejně pitomé a nepochopitelné téma slev v obchodech.

Poslední dobou se mohlo zdát, že českoslovenští rapeři mluví, ale nevědí o čem, ke komu a hlavně proč. Moja Reč ukázala, že rap může mít obsah a smysl a přitom ještě skvěle pobaví.