Seznam odletů

Ke čtení na léto nabízíme vícesečné texty od tří autorů. V různých poměrech se v nich mísí horká erotika, osudovost, splín a temný smích.

Spleen na letišti Roissy-Charles-de-Gaulle Frédéric Beigbeder

Spolknuls? Spolknuls? Spolknulspolknulspolknuls? Kdo jste? Proč spolu mluvíme s obličejem dva centimetry od sebe? Je pravda, že jste přečetla mou poslední knížku? Můžete mi zaručit, že se mi to NEZDÁ? Je možný mít tak pěknou červenou pusu? Je SLUŠNÝ být tak roztomilá, jednadvacetiletá a mít tričko velikosti XXXS? Uvědomujete si, jak riskujete, když mi lichotíte s tak modrýma očima?

Proč nechávám zvlhnout svou ruku v té vaší? Proč mi vaše kolena dávají chuť vymýšlet si tranzitivní slovesa? Nejdřív, kolik je hodin? Jak se jmenuješte? Chtěla byste si mě vzít? Mohla bys mi říct, kde teď jsme? Co je to za matroš, cos nám dala na jazyk? Proč ty laserový paprsky křižují řídký vzduch nad náma? Pro koho jsou ty velký flašky šampaňského, který nám syčí nad hlavou? Za jak dlouho litujeme, že jsme přišli na svět? Víš, že máš krásný oči, víš to? Proč brečíte? Kdy mi dáš pusu? Chcete další vodku? Kdy se zase políbíme? Proč už netancujeme? Kdo jsou všichni ty lidi? Tvoji přátelé nebo moji nepřátelé? Sundáš si svetr, prosím vás? Kolik chceš dětí? Jaký jsou vaše oblíbený jména?

Co teď budeme dělat? Co kdybysme vyšli na vzduch? Už jsme venku? Půjdeme k tobě nebo ke mně? Co kdybych zavolal taxík? Půjdeš radši pěšky? Proč jít nahoru po Champs-Elysées? Je seriózní sundat si mokasíny a jít po asfaltu bos? Můžeme nahřát lžíci na hrobě Neznámého vojína? Máš kluka? Proč si myslím to samý co ty? Znáš hodně lidí, který vysloví stejný slova ve stejnou chvíli? Co dělá ten polda, který nás pozoruje? Proč jezdí všechny ty auta kolem Vítěznýho oblouku? Proč nejdou domů? A my? Proč nejdeme domů? Jak dlouho tu zůstaneme, budeme sedět na Étoile, dávat si francouzáky, místo abysme se milovali v posteli jako všichni ostatní?

Myslíš, že jsme udělali dobře, když jsme mu ukradli čepici? Jseš si jistá, že policajti neběhají tak rychle jako my? Ta motorka je tvoje? Jseš si jistá, že můžeš v tomhle stavu řídit? Nechceš zpomalit? Proč jedeme po okruhu? Je mazaný naklánět se takhle do zatáček v rychlosti 180 za hodinu? Může se kličkovat mezi kamiony v šest hodin ráno? Bude zítra den? Proč jet na letiště Roissy-Charles-de-Gaulle? Změní se život, když změníme město? K čemu je cestovat v uniformním světě? Není ti zima? Mrznou tu kulky jenom mně? Cože? Neslyšíš nic z toho, co říkám, kvůli helmě? Můžu teda křičet cokoli? Zpívat „I wanna hold your hand“? Dál ti lhát a hladit tě po zádech pod svetrem, hladit ti prsa přes podprdu, pak ti dát prsty do kalhotek, kurva, zpomalí tě to?

Kde zaparkujeme ten stroj? Před odbavovacíma halama 1 nebo na parkovišti? Proč má tohle parkovací místo číslo 1D6? Jak dlouho působí tahle pilulka? Proč se automatické dveře otevřou dřív, než se jich dotkneme? Proč máme z těch slabých neonů dojem, že skáčeme po měsíci? Opravdu skáčeme šest metrů vysoko, nebo je to iluze? Můžeš mě zase začít líbat, prosím? Vadilo by ti, kdybych se ti udělal do pusy? Souhlasila bys, kdybysme se zavřeli na hajzl a já se ti udělal do obličeje? Spolkneš mě, když tě vylížu?

Bylo to dobrý? Bylo to fakt dobrý? Sakra, bylo to super, ale kolik je teď hodin? Proč VŽDYCKY musí dny vystřídat noci? Co kdybysme místo chození v protisměru po jezdícím pásu uvnitř velkých plexisklových rour – neuspořádaných trubek postavených v sedmdesátých letech, který se podobají pumpám na umělý dýchání, co se dávají do krku vážně zraněným na silnicích – jo?… říkal jsem: co kdybysme místo dělání ze sebe blbců v Roissi letěli letadlem? Prvním na seznamu odletů? Kamkoli, hlavně ne tady? Proč tenhle příběh nikdy neskončí? Odletíme do Venezuely nebo Běloruska nebo na Srí Lanku nebo do Vietnamu? Tam, kde právě zapadá slunce? Vidíš, jak otáčivá písmena destinací praskají na zastaralé tabuli: Dublin? Kolín? Oran? Tokio? Šanghaj? Amsterdam? Madrid? Edinburgh? Colombo? Oslo? Berlín? Je každý město otázkou? Je ti líto letadel, který vzlítnou na konci dráhy? Víš, že jsou na jejich palubě modrý letušky, který pravděpodobně servírují první jídlo v celofánu businessmanům pod lexomilem? Slyšíš informace o odletech, co odříkává monotónním hlasem smutná letuška, kterým předchází elektronická znělka? Můžu ti ještě trochu pohladit rty, než se vrátím? Který z nás dvou odejde jako první? Proč, ach, proooč se musíme rozloučit?

Deprimují tě letiště stejně jako mě? Nemyslíš si, že tyhle místa jsou poetický? Melancholie odjezdů? Lyrismus shledání? Hutnost vzduchu nabitého klimatizovanými emocemi? Jak dlouho trvá sestup? Přežila by naše láska bez chemických prázdnin? Kdy přestaneme mlčet, když se díváme, jak svítá, v téhle prázdné kavárně? Proč jsou všechny Relais H zavřený a videohry vypnutý? Závidíš těmhle průměrným úředníčkům, který čekají na let v předsíních s linoleem, sedí zničeně na oranžových pohovkách a pijou instantní kafe? Co si máme myslet o tom celníkovi, kterýmu páchne z pusy, o tom uklízeči, který za sebou táhne hlučný koš na kolečkách, o těch bezdomovcích, co chrápou na fialových umělohmotných sedačkách?

Co nám chtějí říct? Že už není možný utéct? Že už nikdy nebudeme moct utéct před sebou samými? Že cesty nikam nevedou? Že je potřeba být na prázdninách celý život, nebo vůbec ne? Mohla bys pustit mou ruku, prosím tě? Necítíš, že potřebuju být sám uprostřed těch opuštěných zavazadel? Bylo by možné rozejít se a moc netrpět, i když je to před reklamou na Envy od Gucciho? A když jsme se zamženýma očima dívali, jak vzlítá 747, nemohl jsem se ubránit a nepoložit si poslední otázku: proč nejsme na palubě?

 

Z francouzského originálu Nouvelles sous ecstasy (Gallimard, Paris 1999) přeložili Anna a Erik Lukavští.

 

Stařenavejce

Engelina Burjakovskaja

 

Trhla jsem sebou, odstrčila něco stojícího na silnici, oběma rukama se chytla držadla, přitáhla se a vecpala do uzoučké škvíry, která vznikla na stupátku uprostřed davu. Za mými zády to ruplo, tramvaj se rozjela, lidé zavyli. Ohlédla jsem se. Na chodníku, který se pomalu vzdaloval, se s křupáním rozpadala stařenka. Nejdřív upadla horní část, potom boky a nakonec spodek. Spodkem míním nohy. Nohy upadly najednou. Uvnitř bylo pusto. Vnitřnosti se dočista přilepily k vnitřku rozpadlých stěn. Jejich vnější strana měla černohnědý odstín. Po velmi pozorném zkoumání jsem pochopila, že v mládí to bylo vejce, které dlouhým používáním z vnějšku zhnědlo a uvnitř zaschlo. Ale nechme stařenku stařenkou. Neměla jsem v úmyslu rozjímat nad tím, co se stalo. Spěchala jsem a byla jsem nervózní. Tramvaj skřípala a ploužila se svou obvyklou cestou. Dlouhý šupinatý ocas jí bránil vyvinout větší rychlost, protože se zachytával za výmoly a nerovnosti na cestě. Už jsem posílala žádost tam nahoru, aby ten ocas usekli, ale odpověděli mi, že to v žádném případě není možné, protože by jí hrozilo vykrvácení a zastavila by se pak navždy. A protože tu máme množství lidí bez dolních končetin a dalších atributů, musíme se s její pomalostí smířit. Pro lidi bez nohou existuje v tramvaji speciální přístroj, který je vcucává dovnitř, ze stropu pak visí řada smyček, do kterých jim provlékají ruce a následně je zavěšují. Smyčky mají různou délku a šířku a jsou vyprojektované tak, aby odpovídaly tělesné stavbě cestujících. Pro ty, kteří mají nohy, ale nemají ruce, se ruce z bočních stěn vyklápějí speciální židličky se zábradlím, které zamezuje vypadávání cestujících. A pro osoby bez rukou a nohou tu existují speciální jamky, ve kterých sedí s veškerým komfortem. Pro lidi se všemi lidskými atributy pak existuje jen stupátko, na němž stojí namáčknutí jeden na druhého, aby v zatáčkách nevypadli. To je velmi nepohodlné, neboť souseda někdy napadne začít s milostným dvořením a odstrčit ho už není možné. Výsledkem toho je velký počet nemanželských dětí, kterým je naše město proslulé. Hodně velký. Děti počaté tímto způsobem je možné odlišit podle jistých odchylek od fyzické normy. Skoro ve všech případech se rodí z hlavou posazenou přímo na nožičky a ručičky jim rostou z oušek. Některé děti mají bříška, ta se však nacházejí vzadu. Konstatuji to čistě jako vizuální fakt, protože žádný intelektuální deficit nevykazují. Jsou pokrokoví jako všichni ostatní. Nikdo se jim neposmívá. A vůbec je jich mnohem víc než těch manželských. Věda dodnes zůstává krátká, pokud jde o vysvětlení jejich odlišného vzezření. Medicína si zatím musí vystačit s pouhými hypotézami. Zde je jedna z nich: z důvodu silného třesení se tělesné části mohou přemístit nebo dokonce zcela zmizet – tato hypotéza je však poněkud problematická. Klade před nás množství otázek, na které zatím nemáme žádné odpovědi. Ale to všechno jsou hlouposti. Zneklidňuje mě něco jiného, pokud je zde vůbec nějaký důvod k neklidu. Nemanželští vstupují do svazků a plodí sobě podobné jedince, jen s většími formálními vymoženostmi. Někteří nemají ruce. Jiní uši nebo nohy, některým chybí ještě něco dalšího nebo vyrostlo něco navíc, upřesňovat nebudu, každý to dobře vidí sám.Věda nicméně dosáhla takového stupně rozvoje, že s tím nejsou žádné potíže. Už jsem mluvila o přístrojích, které jim umožňují mobilitu a pohodlné žití. Takže, budeme-li se na to dívat střízlivě, žádné důvody ke znepokojení tu nejsou. Někdy však takové myšlenky napadají, zejména ve volných chvílích při procházce městem nebo při jízdě v tramvaji. Dnes jsem, co se týče spolucestujících na stupátku, měla štěstí.

 

Milovali jsme jeden druhého už velmi dlouho

Engelina Burjakovskaja

 

Milovali jsme jeden druhého už velmi dlouho. Tak dlouho, že jsme se snad už ani nemilovali. Tedy milovali se ze zvyku. Nebo milovali zvyk. A možná ani ten jsme už nemilovali, jen jsme si zvykli myslet, že jej milujeme. A možná ani ten zvyk tu už nebyl. Možná už vůbec nic nebylo. Tak tomu bylo. Nic nebylo. Líně jsem uklízela ze stolu a inscenovala tak lásku k pořádku. Neboť „pořádek je požitkem rozumu…“, a protože jsem se považovala za bytost rozumnou, zdálo se mi, že fotografie, která vypadla ze zápisníku mého milovaného, je zjevným nepořádkem v našem vztahu. Rozhodla jsem se poněkud otřást naší existencí nebo svou existencí nebo jeho existencí nebo vůbec ničím neotřásat, jen přidat naší existenci jisté pikantnosti, soli, řekněme, a možná vůbec ne soli, ale něčeho docela jiného, zkrátka jsem položila fotografii na viditelné místo a čekala na jeho příchod, abych se dozvěděla, co si o tom bude myslet. Nemyslel si nic. Jen zvedl obočí, jak to míval ve zvyku, a zeptal se, co mám na mysli. Dámu, mám na mysli dámu! Velkou dámu na lesklém fotografickém papíře, dámu určenou pro úřední doklady. Zase zvedl obočí a z nějakého důvodu vykročil za skříň. A přinesl odtud dámu. Tutéž, ale jiného formátu. A v jiných šatech. To není ta – poznamenala jsem ostře. – Ta je jiná. Zamyslel se a zase vykročil za skříň. A přinesl mi dámu. Tutéž, ale jinou. Zase vykročil za skříň. Zase vykročil za skříň. Zase vykročil za skříň. Za skříň. Za skříň. A já jsem seděla a říkala si, že má malá sůl nabývá rysů velkého dramatu. V mém domě se skladují fotografie cizí dámy, cizí pro mne a pro něj možná – nebo nemožná nebo zkrátka, bylo velmi chladno nebo ještě něco takového. Ačkoliv to není moje věc. A právě proto, že není – je. A on je skladoval a prach se hromadil, protože okna jsou otevřená a prach padá, a čím víc věcí, tím hůř. Vrátil se zpoza skříně s další dámou, ale nebyla to ona. To není ta, ta ze zápisníku! Sklesle se šoural za skříň. A přinesl odtud zápisník. Ale nebyl to ten zápisník. Nespokojeně se v něm pošťoural a vyndal z něj dámu. Jinou. Já potřebuju dámu číslo dvacet pět. To je mé číslo, protože v součtu tvoří sedmičku. A sedm, to je pro mne šťastné znamení. Znamení, že je vše v pořádku. Z toho vyplývá, že ta dáma, kterou jsem viděla, musela být pětadvacátou. Rozzlobila jsem se. Skladovat doma pětadvacet fotografií stejné dámy, to už je nezdravé. Znamená to, že se z pětadvaceti fotografií dá sesbírat pětadvacet gramů prachu, pokud ho, pochopitelně, nebudeme utírat pětadvacet let. To je hnus, to je špinavost. Rozzlobila jsem se a urazila ještě víc. Neúprosně jsem požadovala fotografii číslo dvacet pět. Strčil ruku do kapsy a jak se snažil odpočítat tu pravou, usilovně při tom pohyboval rty. Pak ji vytáhl. Byla to fotografie číslo jedenáct. Pocítila jsem to jasně, protože jsem nepocítila nic. Pouze jedenáctka má na mě takový účinek. Pětadvacátou, vyštěkla jsem nelidským hlasem, nebo půjdu. Bez tebe. Všude, vždycky, odteďka budu bez tebe. A on se šíleně bál být sám, vždycky, všude a už velmi dávno. Tak dávno, že už se snad ani nebál. Tedy bál se ze zvyku. Nebo se bál zvyku. A možná ani ten zvyk už tu nebyl. Možná už vůbec nic nebylo. Tak to bylo. Nic nebylo. A on se pořád přehraboval v kapse a pohyboval rty a ze zvyku nebo ještě z nějakého důvodu chtěl jít, velmi jít nebo ještě něco nebo vůbec nic, a jednoduše číslo třináct. Asi proto jít, že číslo třináct začíná trojkou. A to je příznačné. Trojúhelník.

 

 

On je na hoře,

 

 

a já a ta dáma jsme na bocích.

 

 

To je čisté, vkusné, symetrické. A kdyby se plocha trojúhelníku natřela černě a žebroví bíle! Zavřela jsem oči. Taková krása! A kdyby se doprostřed dala tečka, úplně malá, červená! A to vše na bílém vlnitém kartonu. Vymyslet takovou koncepci! Toho je schopen jen on, jen on! To je umění. Ne náhodou dělá umění a miluje jej velmi dlouho. Tak dlouho, že už snad ani nemiluje. Tedy miluje ze zvyku. Nebo miluje zvyk. A možná ani zvyk už tu není. Možná vůbec nic už tu není. Nejspíš právě tak to je. Nic není.

 

Z ruského originálu Tvorčestvo v kontexte ličnosti i ličnost’ v kontexte tvorčestva („Initiative“ Publishing House, Lviv 2006) přeložila Marie Iljašenko.

 

 

Pokračuj, prosím

Miroslav Olšovský

 

Krása! Škoda, že to skončilo. Opravdu, to se ti povedlo. Chtěla bych to ještě jednou slyšet. Hlavně ten začátek, a pak jak to všechno pokračovalo, všechny ty zápletky a nakonec to rozuzlení, prostě vynikající. Přesně tak bych chtěla žít, chtěla bych taky tak vypadat. Proč jen se to všechno, všecičko nemůže stát i se mnou? Proč nejsem taky taková? Chtěla bych to ještě jednou slyšet, ještě jednou to všechno prožít. A proč ne? Proč to nejde zopakovat? Vždyť přece, bylo to tak zvláštní, oni sami byli zvláštní, všichni to cítí úplně stejně. Celý ten jejich svět byl prostě báječný. A jak to bylo dramatické! Proč taky tak nežijeme? Proč je to všude tak strašné, děsivé, a tam je to úplně jiné, sice vymyšlené, ale zato krásné? Chtěla bych taky tak žít. Škoda, že je všemu konec. Všechno to zmizelo, jako by to ani nebylo. Jak je všechno kolem najednou pusté, až k neskutečnosti prázdné. A tam tomu můžu uvěřit spíše než vlastnímu životu. A celé to jejich dobrodružství, to moře, ten dům na pobřeží a ti lidi kolem! Jaký jsem měla o ně strach, jak jsem se bála, aby se jim něco nestalo, abych o ně nepřišla. To je jedno, že jsou vymyšlení, vždyť my taky nežijeme skutečným životem. A ta zápletka, ta hrůza, když se jim to stalo! Skoro jsem si myslela, že jsem jednou z nich, jak to bylo sugestivní. Škoda, že všechno skončilo, byl to jen okamžik, krátký záblesk života, ale jaký. Jaký! Chtěla bych ještě něco slyšet. Můžeš? Ach ano, začni znovu, všichni tě napjatě posloucháme, vidíš, jak natahujeme uši? Ani nedutáme. A něco podobně hezkého, prosím. Pěkného. Prosím, prosím. Můžeš? Chtěla bych tomu všemu navždy věřit. Vážně. Co je mi do toho, co všechno se musí zítra stát, co všechno musím stihnout? Chtěla bych tam být, a ne tady. Zůstat mezi nimi. Určitě bychom si rozuměli, chápali by mě a já bych všechno prožívala s nimi. Pokračuj, prosím tě, vymysli si ještě něco, určitě je něco nejasného, nedořešeného, třeba ten chlápek, jak se znovu objevil, to jsem teda fakt nepochopila, vždyť byl přece už mrtvý, nebo ne? Ale bylo to zase od něj hezké, že znovu přišel, že se vrátil mezi ně. Už jsem se bála, že se mu něco stalo. Tak jak to vlastně bylo? Čekala na něho, že jo, řekni že jo, a potom ta bouřka, myslela jsem, že se snad rozbrečím. Vždyť je tam tolik nejasných míst, určitě můžeš někde navázat. To je jedno, že je pozdě a že musím zítra ráno brzy vstávat, já to vydržím. Tak ať, chci to všechno slyšet, chci, rozumíš, strašně po tom toužím, pokračuj, prosím tě, ty už něco vymyslíš, že jo? A taky jak to s nimi bylo dál, co ten, co ji chtěl, ten zlý, však víš? On ještě žije? Nezemřel? A co dělá? Pokusí se o to ještě? To je tak napínavé, já se snad zblázním. Tak začni a nezdržuj. Z toho se fakt nevykroutíš. Chceme poslouchat, rozumíš? Vidíš, je nás víc. Však to nějak zvládneš. Budeme tě pozorně poslouchat. Tak už začni, prosím tě. Každá chvilka je drahá, nemůžu se dočkat. Připadá mi, že když včas nezačneš, ani nestihneme začátek tvého pokračování. Skoro se mi zdá, že žijou vedle nás. Že je to tak trochu o nás. Že jsme to my sami. Ano, určitě jsme to my sami. Je to o nás, že jo? To my si tak skvěle žijeme a tamto, co se děje každý den, to je jenom takový nesmysl, který ani nežijeme, my jsme to, co jsi nám vyprávěl, že jo? Jasně, že je to tak, pokračuj, prosím, jsem nějaká nesvá. Jako bych ani nežila. Jako bych tu umírala. Začni znovu, musím obživnout, začít zase žít. Pořád se musím křísit, abych stihla všechno, co se ještě má udát v tom našem skvělém a báječném světě. Žijeme skvělý život. Skvěle se nám žije. Život je krásný a úžasný. Báječný. Jak procítěně jsi to všechno popsal… A to má být konec? Už zase? To snad nemyslíš vážně? To se mi snad jenom zdá. To si zodpovíš, takhle skončit. To přece ani nemůže být pravda. Proč jsi to udělal? Proč jsi je nechal všechny povraždit? Vždyť byli tak krásní. Jsi zlý a krutý. Bylo to přece o nás. To nás jsi zabil, rozumíš? Rychle si něco vymysli, něco jiného, jinak… A jestli ne, tak vykecám, kde jsi včera byl, že jsi šel, aha, takže budeš vyprávět? Vidíš, přece jen ses nechal ukecat. Tak začni znovu, poslouchám.

Našli ji s rozbitou lebkou na břehu moře.

(1999)

Frédéric Beigbeder (nar. 1965 v Neuilly-sur--Seine) je spisovatel, publicista a literární kritik. Studoval politologii a zároveň marketing. Pracoval v reklamní agentuře, psal literární kritiky pro společenské časopisy, působil jako nakladatelský redaktor (Flammarion). Moderuje rozhlasový literární pořad Maska a pero (Masque et la Plume) a televizní program Pravý břeh, levý břeh (Rive Droite, Rive Gauche). Česky vyšla jeho satira na reklamní průmysl 99 franků (99 francs, 2000; Motto 2003), Windows of the World (2003; česky Motto 2004) a Láska trvá tři roky (L’amour dure trois ans, 1997; Motto 2005, všechny v překladu Markéty Demlové). Povídky psané v extázi, z nichž pochází ukázka, vyjdou v nakladatelství Fra.

Miroslav Olšovský (nar. 1970 v Ostravě) je redaktor časopisu pro slovanskou filologii Slavia. Básně publikoval v Pěší zóně, v Souvislostech a v A2 (č .9/2008), literárněvědné texty v časopise Svět literatury. Knižně vydal sbírku básní Záznamy prázdnot (Dauphin 2006).

Engelina Burjakovskaja (1944–1982) se narodila ve Lvově, zde také prožila celý svůj krátký život. Vystudovala Akademii múzických umění. Napsala kolem třiceti povídek, zanechala po sobě asi čtyřicet leptů a akvarelů. Její tvorba zůstala zastíněná dílem jejího manžela, grafika Alexandra Aksinina (1949–1985).