Všechnu moc Pachamamě!

Pro nakladatelství Libri jsme napsali Dějiny Bolívie, tedy země, která českým čtenářům není příliš známá, avšak jejíž politický vývoj je v poslední době dosti reflektován i českými médii. Už proto jsme považovali za dobré se na řadu věcí, jež se v tomto krásném andském státě dějí, podívat trochu jiným pohledem a vyvarovat se opakování některých českých stereotypů.

Bohužel, náš – jistě nedokonalý a upravitelný (od toho tu redakční proces je) – text byl nejenom zkrácen, což chápeme, jelikož byl poněkud delší, ale při tomto procesu došlo z důvodů, o nichž nechceme raději nijak spekulovat, k několika zásadním proměnám ve vyznění knihy. Řada vět ztratila jakýkoli smysl a nedá se prostě číst, spousta jmen se v knize objevuje ve špatné podobě, mnohá jména byla dopsána, byla vyhozena většina uvozovek, a to i u přímých citací (takže nevíte, co tvrdíme my a co třeba bolivijští generálové). V některých pasážích došlo k naprostému obratu jejich smyslu.

Protestující jsou buřiči a černá je bílá

Pouze pro pobavení těch, jejichž jméno nefiguruje na obálce, uvedeme pár „posunů“ ve významu nebo příklady „zkrácených“ vět. Když se v originále pouze okrajově zmiňujeme o dekolonizaci Haiti, tak opatrně (s ohledem na složitost a krutost tamních dějin) napíšeme: „…jako hrozivé memento zde působil příklad Haiti, kde byly poměry radikálně převráceny ve prospěch otroků a proti vládě bílých.“ Libri však neváhá a ve stylu TV Nova za autory napíše: „…kde bílé povraždili a vlády se ujali otroci.“ Budiž.

Horší to je, když dochází k úplnému převrácení smyslu vět. Když tvrdíme, že za vlády generála Barrientose, takového bolivijského soft-diktátora, se „plně potvrdil význam rolníků, relativně spokojených se svou situací, pro stabilitu a ovladatelnost země“, tak redaktoři napíší, že „se potvrdil význam rolníků, relativně spokojených se svou situací díky stabilitě a ovladatelnosti země“. Vskutku, my nejsme dokonalí, ale (snad) nejsme blázni. Vidět v šedesátých letech, kdy armáda obléhala doly a střílela horníky po stovkách, nějakou stabilitu, to může jen někdo, kdo o Bolívii neví vůbec nic. Určitý vrchol těchto posunů představuje postoj redaktorů k současnému indiánskému hnutí v zemi. Naše kostrbatá­ a interpunkčně ne zcela zvládnutá věta, hodnotící jádro současného konfliktu, zní: „…obě strany se pomalu přestávají považovat za jeden národní celek, což je dáno jak radikální levicově-indigenistickou rétorikou vlády, tak nedůvěrou lidí z východu v kompetentnost indiánských vůdců, a často i jejich rasovými předsudky, nemluvě o odporu k větší redistribuci bohatství.“ Redakce napíše, že to „je dáno jak radikální indigentistickou rétorikou vlády, tak nedůvěrou lidí z východu v kompetentnost indiánských vůdců s jejich rasovými předsudky…“. Ach jo. Proč se nezeptají autorů, když není redaktorům věta úplně srozumitelná? Do tvrzení o tom, že indiánští vůdci „považovali“ vymycování koky za projev imperialismu, nám redakce – patrně v procesu „krácení“ – napíše, že to za imperialismus „vydávali“. Když napíšeme, že indiáni si pro něco našli „historický precedent“, Libri to čtenáři přeloží jako „záminku“. Když vláda zatkne „protestující“, Libri napíše „buřiče“.

Che Guevara byl Guevarra

Prakticky paušálně vyhozené uvozovky vedou k tomu, že použijeme-li terminologii jihoamerických oficírů, kterou dáme do uvozovek, tak nám po redakčním zásahu tyto šílené slovní konstrukty splynou s naším textem. Mluvíme tak o procesu národní rekonstrukce v Argentině (to jsou ony desítky tisíc mrtvých v 70. a 80. letech), o rozvratnických elementech nebo hrozbách mezinárodního komunismu. Bez uvozovek prostě krása. Psát třeba o nacismu a jeho boji za čistou rasu (bez uvozovek) není zase tak nepodobné. Opravdovou redakční kompetentnost potvrzuje fakt, že mnohé citace jsou bez uvozovek i v situaci, kdy jsou necitované části vět vypuštěny a jako takové označeny tečkami. A legračně vypadá, když nejprve zpochybníme, že by nějaká vláda byla fašistická, vysvětlíme proč a začneme dávat toto adjektivum do uvozovek, ale redaktoři je prostě zruší.

Tragikomicky pak u encyklopedického nakladatelství působí chyby ve jménech, vzniklé krácením vět, doplněným naprostou neznalostí reálií hispánské oblasti. Udělat z Che Guevary jakéhosi „Guevarru“, to je jako číst v některých zahraničních knihách o prezidentu Beněsovi. Navíc, redakce jméno v této podobě vložila tam, kde o něm vůbec nepíšeme. Když se v knize dvakrát objevuje místo jeho zabití, jednou správně (La Higuera), podruhé špatně (La Itiguera), zavání to fraškou a čtenář musí kroutit hlavou. Proč se z člověka, jehož příjmení zní Arce Gómez, stane Gómez, to je další otázka.

Komicky znějící a smysl zcela postrádající věty, důsledek (snad) nepochopení, ani nebudeme uvádět. Slovní spojení „v polofeudálním venkově“ není zcela naše. Celkový přístup Libri, jež nám text ukázalo jen jednou, už náležitě „opravený“, a naše v rychlosti psané korektury zapracovalo minimálně, snad naplno osvětlí uvedení­ jména V. I. Lenina na poslední stránce. Tam zpochybňujeme komunistický charakter Moralesovy vlády s tím, že andskou kosmovizi a indiánské komunitární právo by takový Marx asi odmítl. Vše krátící redakce nám do textu doplní i Lenina. Proč? Proč je vůdce rolnické vzpoury v preindustriální ekonomice, stoupenec politické akce a pragmatik uveden vedle západního teoretika a doktrináře? Úplně živě si dovedeme představit Lenina, jak v rámci mobilizace dává rolníkům nejenom půdu (a plyn), ale jak také volá, že všechnu moc má mít jejich hlavní bohyně, Pachamama.

Opravdu chápeme, že nakladatel chce knihu zkrátit a že náš text byl delší. Je ale normální úplně obracet smysl vět, likvidovat uvozovky při citování knih, rozhovorů či oficiálních prohlášení? Dopisovat jména a kazit ta uvedená?

Má-li potenciální čtenář (také) naší brožurky zájem o jakási errata, nechť napíše na adresu [email protected]. Asi do tří týdnů mu zašleme zhruba dvacetistránkový elaborát.

Autoři jsou iberoamerikanisté.