Ač nebyl politický proces s Miladou Horákovou v dosavadní dokumentaristice zcela stranou zájmu, nový cyklus Martina Vadase je v mnohém objevný. Pracuje totiž i s dobovým filmovým materiálem, po léta uloženým v depozitáři Národního filmového archivu a teprve nedávno zpřístupněným.
Desetidílný seriál Proces H rekonstruuje nejvýznamnější komunistický proces s politickými odpůrci po jednotlivých dnech. Co díl, to krátký exkurs do širších souvislostí: jednou je to pozadí masové nenávistné kampaně během přelíčení, jindy specifická role svědků, politicko-bezpečnostní koordinace procesu atd. Zvláštní význam mají biografické črty o jednotlivých aktérech soudní kauzy. Napomáhají poznat politické a socioprofesní spektrum obžalovaných, jež sahá od veterána dělnického hnutí Vojtěcha Dundra až po akademické odborníky typu Zdeňka Pešky, od vyobcovaného komunisty Kalandry až po katolicko-konzervativně orientovaného Bedřicha Hostičku. Na „druhé straně barikády“ poznáváme zase skryté slabiny prokurátorů, jichž bylo snadno využít k tlaku na jejich větší horlivost. U Juraje Viesky je to jeho dvojí stigma židovského původu a působení v západní armádě, za snaživostí Josefa Urválka stojí jeho minulost sociálního demokrata. A směšně „ochotnický“ patos Ludmily Brožové pochopíme nejlépe v kontextu jejích neukojených hereckých ambicí z mládí (sic!).
Nevidíme však jen tuto hrstku vrcholně rozporuplných postav. Mezi všemi obžalovanými, svědky (již byli později často sami obžalováni) i obhájci nacházíme různorodou škálu lidských reakcí tváří v tvář justiční mašinérii: ojedinělý oportunismus, prosté lidské selhání, rytířskou neoblomnost, obdivuhodné zbytky ironie (například ve výpovědích Záviše Kalandry). V dokumentu uváděné desítky osob lze už označit za jakýsi sociálně-psychologický vzorek, jenž empiricky nahlodává černobílou tezi o hrdinech a zbabělcích i rigorismus jednostranných morálních soudů. V tom také tkví jeho cena.
Divadlo mimo divadlo
Již v jednom z prvních dílů cyklu se konstatuje, že na tvorbě procesů spolupůsobily čtyři složky – justice, politické vedení, Státní bezpečnost a sdělovací prostředky. V tomto smyslu je i proces se skupinou Horákové exemplární ukázkou manipulačního umu moderní diktatury, využívající k dosažení svých cílů také podmanivost masových médií (té se věnoval například Peter Reichel ve své knize Svůdný klam Třetí říše z roku 1993, česky Argo 2004 v překladu Josefa Bočka). Ne náhodou šly ve své době přímé přenosy sebemrskačských výpovědí i teatrálních soudcovských tirád ruku v ruce s masovým rozšiřováním rozhlasu na český venkov. Zvukové pasáže ze soudního přelíčení jsou ve Vadasově dokumentu často kombinovány s obrazy anonymní vesnice, záběry na chalupníky u přijímače či na instalaci veřejného tlampače. Jedná se však jen o důmyslnou koláž – i když může zpočátku působit autenticky, venkovské záběry se začínají záhy poněkud stereotypně opakovat. V rovině interpretační a obsahové stojí za pozornost, že se do oblasti historických výkladů již dostávají i ty, s nimiž jsme se po celá devadesátá léta mohli setkat nanejvýš jako s líbivou metaforou – například myšlenka „divadelnosti“ procesu, jíž se v dokumentu obšírně věnují teatrologové Petr Pavlovský a Vladimír Just. Zde je Martinu Vadasovi ke cti, že při koncipování dokumentu, podobně jako editoři letošního Palachova sborníku (recenze v A2 č. 2/2009), vsadil na interdisciplinaritu a vyvážil tak nejednou faktograficky přetížené výpovědi historiků.
O dokumentárních záběrech z prostředí nacistické či komunistické diktatury často platí, že sugestivní a otřesné dokážou být dodnes samy o sobě, bez jakéhokoli vysvětlujícího komentáře (snad proto, že kalkul sugestivity je provázel už ve stadiu jejich zrodu). Ač se režisér rozhodl ponechat v dokumentu nejvíce místa právě autentickým snímkům a doplnit je převážně výpověďmi historiků či pamětníků, občas se přesto dopustil těžkopádné doslovnosti. Jedná se o titulek--razítko „my všichni dobří rodáci“ uvedený přes záběr jedné z dělnických rezolucí anebo o půvabně floskulovitou poznámku na konci čtvrtého dílu „takto redaktor Československého rozhlasu přitápěl pod kotlem třídní nenávisti“, za niž by se možná nemusel stydět ani mnohý pořad normalizační televize. Lze však s uspokojením říci, že podobné lapsy jsou v celém cyklu ojedinělé.
Škola demagogie
Je těžké nezapamatovat si výrok prokurátora Viesky v samotném závěru desetidenních orgií zglajchšaltované justice: že tento proces by měl být nejen školou bdělosti, ale také školou nenávisti. V průřezu všech soudních přelíčení zřejmě nejvíce zaujme jednak demagogické, sugestivní a vpravdě agresivní kladení otázek obžalovaným (žalobci počítají se submisivitou a vstřícností ze strany svých obětí; když tato poddajnost nepřichází, bývají patřičně vyvedeni z konceptu), jednak prvoplánově třídní rozměr těchto dialogů (spolu s otázkou po samotných proviněních se nejednou vloudí otázka po majetkových poměrech obžalovaného za nenáviděné první republiky; do omrzení opakované „Zenklovy žebračenky“ či „miliony nezaměstnaných“ hrají zde takřka roli jakéhosi zaklínadla, antifetiše). Jinak banální učebnicová poučka o třídnosti poúnorového práva jako by se stala hrozivě hmatatelnou teprve zde. Ba co víc. Pro studenty, pro širší veřejnost, zkrátka „pro školu a dům“ (začlenění pořadu do žalostně málo interaktivní středoškolské výuky dějepisu lze jen doporučit!) může se dnes Proces H namísto školy bdělosti či nenávisti stát především školou demagogie – ukázkou laciných a účelových argumentací v praxi. Pokud se je divák naučí vnímat, stane se vůči nim ostražitým. Tuto dovednost může potřebovat žel i jako občan-volič v mediální a politické krajině dneška. Nedávno to bylo znát ve volbách do Evropského parlamentu, kde se táž populistická strašidla sudetských Němců, nezaměstnanosti či rozhodování o Češích z ciziny znovu vyrojila jakožto nezbytný arzenál české politické (ne)kultury.
Vadasův dokument je laděn s vážností a pietou nadčasového mementa. Do hravosti Hanákovy filmové koláže Papierové hlavy (1995) má daleko – ale nikterak tím neztrácí na významu. Autoři se tématu zhostili s vědomím jeho šíře i hloubky, maximálně využili dobové filmové materiály, vytěžili doposud či donedávna žijící pamětníky. S ohledem na režisérův až militantní antikomunismus, projevovaný v souvislosti s případem bratří Mašínů, je navíc příjemným překvapením, že se mu podařilo stvořit dokument sine ira et studio. Zároveň naznačuje jednu z cest další spolupráce filmařů s historiky.
Autor je historik a archivář.
Proces H. Unikátní rekonstrukce procesu se skupinou Dr. Milady Horákové. Námět, scénář a režie Martin Vadas, dramaturgie Antonín Trš, Karel Hynie, Ivan Biel. Česká televize, 31. 5. – 9. 6. 2009.