Rozumím?

Není pochyb o tom, že v současné době již málokdo ztotožňuje interpretační činnost s faktem prostého rozumění. Porozumět textu a interpretovat ho se zdají být dvě, byť komplementární dovednosti; přitom ale každá interpretace určité porozumění předpokládá a každé porozumění je již v zárodku „minimální“ interpretací. Literární teorie 20. století přesto systematicky buduje paralelní struktury dějin: rozumění a interpretace.

Vzhledem k rozmanitosti a bohatosti vývoje humanitních věd ve 20. století lze sledovat velmi různorodý přístup k interpretační praxi, přičemž samotný pojem interpretace je definován na určité škále obecnosti: buď jako obecný princip přístupu lidského individua ke světu a všem významům, v hrubém slova smyslu, produkovaným na základě určité intencionality (zjednodušeně řečeno záměru), nebo jako reálná propedeutika k četbě konkrétního textu, která si klade otázky po významu či smyslu textu jako celku, včetně všech sémantických, stylistických či jazykových aspektů. Je ovšem nutno doplnit, že ne každý literárněvědný směr pracuje s teorií či metodologií interpretace systematicky, jako se svým badatelským záměrem. Některé směry – převážně formalisticky založené – interpretaci pouze předpokládají jako nutný přístup k uměleckým textům, případně k umění obecně, ale nikdy by je nenapadlo učinit z interpretace seriózní teoretický problém, a to i přesto, že se často dobrovolně oddávají interpretační praxi a produkují tak knihy o mnoha stranách.

Jak naučit interpretaci?

Interpretace literárního textu či dějiny interpretace literárního textu jsou častými přednáškovými cykly na univerzitách v rámci jazykových i uměnovědných oborů. Hned zkraje zde vzniká koncepční problém: lze interpretaci „naučit“ podrobným představením konkrétních postupů, nebo ji lze takto zpřístupnit výkladem jejích dějin? Praktické řešení – zdá se – leží někde uprostřed; i většina publikací věnovaných širokému fenoménu interpretace oba přístupy kombinuje, respektive historicky vykládá různé formy přístupů k interpretaci, jež se posléze snaží i teoreticky odůvodnit.

Český student byl do nedávné doby ochuzen o jednu z podstatných monografií zabývajících se interpretací: jde o knihu profesora anglistiky Kennetha M. Newtona Jak interpretovat text. Kritický úvod do teorie a praxe literární interpretace (Interpreting the Text. A Critical Introduction to the Theory and Practice of Literary Interpretation) z roku 1990. Teď vychází i v češtině. Kenneth M. Newton není na poli literární teorie či interpretace nováčkem, připomeňme jeho monografii na stejné téma In Defense of Literary Interpretation: Theory and Practice (1986, česky pouze první kapitola v překladu Petra A. Bílka pod názvem Je možné ubránit literární interpretaci? Teorie a praxe interpretace textu I – v Aluzi č. 1/2002) nebo jeho podíl na přehledu literární teorie 20. století (Theory into Practice: A Reader in Modern Literary Criticism, 1992). Český čtenář ale není úplně opomíjen v souvislosti s teorií či metodologií literární interpretace. K dispozici má hned několik pozoruhodných knižních publikací na dané téma (výběrově): Interpretácia umeleckého textu (1981) od A. Popoviče nebo Hledání jazyka interpretace (2003) od Petra A. Bílka (plus další dílčí studie například od J. Cullera nebo S. Fishe atd.). Je ovšem pravda, že soustavnému zájmu o interpretační činnost z hlediska různých teoretických i metodologických předpokladů se česká literární teorie, zvláště ta strukturalisticky orientovaná, nevěnovala, i když například Jan Mukařovský nabídl ve svých studiích nejeden brilantní příklad literární interpretace.

Z pohledu Západu

Newtonova kniha obsahuje osm tematických kapitol: Interpretace a literární věda, Nová kritika a vzestup interpretace, Hermeneutika, Proti interpretaci, Poststrukturalismus a otázka interpretace, Marxismus, kulturní materialismus a nový historismus, Recepční estetika a čtenářsky orientovaná teorie a Feministická interpretace. Z nabídnutého výčtu jednotlivých tematických okruhů je jasné, že autor volí cestu postupného odkrývání historických forem interpretace, a vytváří tak plastický obraz této činnosti na základě konkrétních praktických i teoretických přístupů. Z logiky vlastní tradice volí pohled anglofonního badatele a představuje čtenáři široce koncipovaný pohled na problematiku interpretace z pozice západního literárního teoretika. Tento fakt se může zdát českému čtenáři limitující vzhledem k tradici východoevropské literární teorie, ale v důsledku je obohacující právě svým „západním“ viděním, neboť odkrývá zajímavé paralely mezi strukturalisticky orientovanou literární interpretací a Novou kritikou. Na straně druhé může bořit dosud existující – historicky možná pochopitelné – předsudky vůči marxisticky orientované interpretaci, která v mnoha vulgarizacích v našem kontextu bohužel překryla interpretační teorie založené na materialismu v širokém slova smyslu (Luis Althusser, Pierre Macherey, Terry Eagleton, Fredric Jameson a další). Newton se rovněž nevyhýbá dnes velmi rozšířenému proudu genderových, popřípadě obecněji kulturních studií a na konec své knihy zařadil kapitolu o feministické interpretaci.

Monografie Kennetha M. Newtona se může stát praktickou příručkou všem studentům humanitních oborů. Ostatním může alespoň zčásti odkrýt bohatý svět lidského uvažování o smyslu jedné výsostné oblasti lidské činnosti – o umění a formách jeho porozumění.

Autor je bohemista a redaktor časopisu Fantom.