Jak začít s komparatistikou?

Současnou situaci ve vědě o literatuře charakterizuje podle mínění Angeliky Corbineau-Hoffmannové odklon od národních literatur a „konjunktura“ komparatistiky. Kniha z roku 2004 reaguje na situaci, během níž se v posledních letech stává z komparatistiky aktuální studijní i vědní disciplína.

Úvodu do komparatistiky Angelika Corbineau-Hoffmannová (nar. 1949) nejprve vymezuje pojem zkoumání a vztah komparatistiky ke srovnávací, respektive obecné literární vědě; všímá si jednotlivých klíčových pojmů (vliv, tematologie, žánr) a vztahů, které tento obor studuje (imagologie, literatura a jiné umění, literatura a věda aj.), neboť právě tyto vztahy jsou pro něj určující („pojetí literatury komunikující s dalšími kulturními systémy je centrální a zároveň axiomatickou pozicí komparatistiky“). Sympatická je snaha udržet text v intenci dané názvem: jedná se „jen“ o úvod, který chce bez dalších ambicí zorientovat zájemce o studium.

 

Otevřená diskuse

Vlastním tématem je komparatistická teorie a metoda, což se projevuje na struktuře výkladu. Každá kapitola přináší úvodní definici, následně poskytne konkrétní příklad a výklad završí srovnáním různých možných přístupů. To je zvláště důležité, chceme-li ukázat, že tato disciplína není ani tak pevným systémem uzavřených pravd, jako spíš otevřenou diskusí nad problematikou. Relativnost tezí však přece jen nemůže být úplná; zde je nutné upozornit na občasnou tendenci autorky uvádět tvrzení sporná, ne-li překonaná.

Tak například nelze pojímat genologii jako výlučný majetek komparatistiky či definovat literaturu jako sumu písemných záznamů: kam by se poděla literatura orální (slovesnost)? Stejně naivně zní pokus definovat literaturu jako zvláštní druh psaní (tedy jako jazykové sdělení obohacené o jazykové figury) či formulace, které se blíží oddělování obsahu a formy. Jako by zde chyběla znalost formalistické a strukturalistické tradice: a skutečně, vzápětí se dozvídáme, že definice literatury jako sdělení zaměřeného na sebe sama je výdobytek Marshalla McLuhana z roku 1967.

 

Nepřesnosti a chatrné kontexty

Zde přichází zásadní výtka – nikoli snad knize samotné, spíše strategii vydávání překladových publikací. Kromě toho, že by kniha potřebovala pečlivějšího redaktora, který například ovládá psaní značky poznámky pod čarou a interpunkčního znaménka, nás udiví jiný, podstatnější problém. Jak komparatistika zdůrazňuje, každý text komunikuje s ostatními texty a kontexty. Text přeložený do češtiny bude komunikovat mimo jiné s českou vědeckou tradicí. Pak je ovšem výše uvedené tvrzení o McLuhanovi poněkud legrační, neboť právě česká tradice tuto tezi zná výrazně déle, a sice jako samozřejmé dědictví strukturalismu (Mukařovského znak zaměřený sám na sebe). Stejně tak tvrzení, že pojem „žánr“ je obtížný, neboť zahrnuje jak triádu lyrika – epika – drama, tak pojmy typu romance či povídka, bude u nás působit podivně. Česká terminologie přece důsledně a dlouhodobě liší literární druh (epika, lyrika, drama) a žánr. Corbineau-Hofmannová by to snad znát měla, každopádně by to měl vědět redaktor a alespoň na tento fakt českého čtenáře (adresátem je teprve se orientující student) upozornit. Mimo jiné se to týká i pojmové dvojice fikční – fiktivní: v knize se mluví o „fiktivních textech“, předpokládám ale, že autorka má na mysli texty fikční. Tato přídavná jména se odlišují i v německé jazykové oblasti („fiktional“ a „fiktiv“; srov. např. Martinez a Scheffel, Einführung in die Erzähltheorie, 2003, kde „fiktiv“, tj. „fiktivní“, značí opak „reálného“) a jejich záměna mění smysl řečeného.

Komparatistická konjunktura, o níž autorka mluví, se projevuje i v domácí knižní produkci. Vyšla kniha Mezi jednotou a růzností Claudia Guilléna, Host chystá v Teoretické knihovně Antologii textů k teorii komparatistiky. Místo a smysl Úvodu A. Corbineau-Hoffmannové mezi nimi je – přes všechny výtky – právě v žánru úvodu.

Autor je bohemista a pedagog.

Angelika Corbineau-Hoffmannová: Úvod do komparatistiky. Přeložila Veronika Jičínská. Akropolis, Praha 2008, 208 stran.