Labutí bažina

Inscenování irské dramatiky má v Česku silnou tradici. Nyní se do ní opět pustil pražský Činoherní klub, čímž navazuje na své předchozí úspěšné inscenace her Martina McDonagha a klasika Johna Millingtona Syngeho. Drama Mariny Carrové (nar. 1964) U Kočičí bažiny (By the Bog of Cats…, 1998), zobrazující tragédii novodobé Médey, se ale se satirami na irskou zemitost míjí.

Čí je to dítě?

Hru U Kočičí bažiny lze vnímat jako feministický manifest, v němž výjimečná žena bojuje za vlastní svobodu a nezávislost se společenstvím karikovaných obyvatel žijících na bažinatém ostrově. Inscenace Martina Čičváka ale „divoženskost“ hrdinky Hester co nejvíce potlačuje a omezuje se na konflikt mezi pohlavími s aktuálním obsahem.

Carthage Kilbride (Matěj Dadák) se definitivně rozchází s matkou své sedmileté dcery. Jde o pragmatický krok, sňatkem s dědičkou statku a pozemků stoupne jeho společenská prestiž a tím pádem šance vytvořit vhodné rodinné zázemí, kterým jeho dosavadní žena Hester opovrhuje. Čtyřicetiletou Hester Swanovou Veronika Žilková nepředstavuje jako žárlivku, je to naopak silná, zkušená a dominantní osobnost, jež potřebuje ovládat situaci a hlavně život bývalého (o dost mladšího) partnera. S ním ale civilizovaně uzavřela výhodnou dohodu o uspořádání vztahů. V kostýmku, dokonalém účesu a vyčištěných botách (kostýmy Nina A. Stillmark) má opravdu daleko do autorkou vytvořeného charakteru podivínky, co se po nocích toulá divokou krajinou a vzývá tajemné přírodní síly, kterým nechává napospas i vlastní dítě.

Inscenátorům nejde o zobrazení bolesti způsobené rozchodem, ponížení opuštěné ani ztráty její důstojnosti. Když Hester prosí Carthagea, ať s ní zůstane, jeho odmítnutí není kruté (pro srovnání: značná necitlivost k manželce je ztvárněna například v inscenaci Petrolejových lamp v pražském Divadle Komedie). Svádění je zde, vzhledem k mužově svatbě s jinou, komické. Také Hesteřin příchod na hostinu v bílých šatech se vysmívá romantickým představám naivní mladičké sokyně Karolíny (Marika Šoposká). Jediným opravdu slabým místem v nepřátelské obraně tedy zůstává dcera Josie (Klára Šabatová nebo Johana Krtičková), milující oba rodiče. Vlastně jen v souvislosti s ní dávají protihráči najevo silné emoce. Matka nedokáže skrýt nervozitu až hysterii z potomkovy upřímné radosti z tatínkova sňatku. A Carthage začne vyhrožovat odebráním dítěte, což je trest za zpochybnění jeho nového života. Vše graduje scénou, kdy se o dítě muž se ženou přetahují.

Síla věštby v současnoti

Irská neuhlazenost prostředí, v němž ženy mluví vulgárně jako muži, a svéraznost postav (asi nejvíce zaujme Gabriela Vránová v roli senilní Carthageovy matky) je v tomto kuse pouze pro obveselení. Ženské nejsou ve hře Mariny Carrové něžné, křehké a nevinné bytosti, nýbrž nositelky temné moci. Tu symbolizuje neproniknutelná bažina, kde žijí černé labutě a kde zmizela Hesteřina matka, cikánská Josie, o jejíchž kouscích se dodnes povídá. Intuici reprezentuje bizarní slepá Kočičí žena (Lenka Skopalová), která „má myši snad i mezi zubama“. Kamarádka Viola (Ivana Wojtylová) je v opilecké scéně srovnatelná s Kratinovým hospodským z inscenace Hrdina západu.

Téma rozpadu rodiny se halí do oparu irských legend a mytologie. Poetická rovina, v níž existují fantazijní bytosti a duchové, je – v našem světě zbaveném tajemna – nepochopitelná a vyznívá melodramaticky, stejně jako finální neschopnost vzdorovat tragické věštbě. Veronika Žilková se brání patosu, snaží se, aby ženská schopnost rodit děti nebyla vnímána jako slabost (je pravděpodobné, že jméno Hester odkazuje na román Nathaniela Hawthornea Šarlatové písmeno, kde stejnojmenná postava kvůli hanbě způsobené narozením nemanželského dítěte spáchá sebevraždu), ale jako vyvolenost, dovolující nahlédnout do tajemství zrození a nebytí. Přesto se obávám, že se hereččin pokus utápí v neujasněné režijní koncepci.

Autorka je teatroložka.