Univerzitní studenti v německy mluvících zemích dávají stále více najevo průchod své nespokojenosti. Formou demonstrací či obsazování univerzitních poslucháren protestují proti nedokonalostem vzdělávacího systému. Co konkrétně jim vadí? Oč usilují? A hlavně – co si z jejich protestních aktivit může odnést akademická obec i veřejnost česká?
Nezasvěcený návštěvník berlínské Freie Universität by se neubránil překvapení. V prostorné průchozí hale hlavní univerzitní budovy se myje nádobí, pár stávkujících tam rozbilo stany, hloučky mladých lidí hrají na kytary či relaxují u stolního fotbalu, zkrátka odehrává se tu řada povýtce nestudijních aktivit. Stěny zdobí různobarevné plakáty s informacemi o tom, která další univerzita se k rozsáhlé stávce připojila, či praktické informace, například kde se lze v labyrintu budovy umýt. Vedle toho si jde každodenní život univerzity nerušeně vlastní cestou, avšak i v přednáškách a seminářích se současná vzdělávací krize stala předmětem diskusí.
Vlně nynějších protestů předcházela série akcí v červnu letošního roku. Listopadové „týdny neklidu“ reagují na doposud nesplněné či ignorované studentské požadavky z léta. Nedávná vysokoškolská reforma podle boloňské deklarace narazila na vlnu odporu. Ve škále kritizovaných slabin vzdělávací soustavy se opakují prvky jako úzké navázání univerzit na ekonomické koncerny, byrokratizace studia, rigidnost a nedomyšlenost nového bakalářsko-magisterského programu (povinnost dokončit školu v řádném termínu, novopečeným bakalářům není garantováno přijetí do navazujícího magisterského studia), přetížené studijní plány, omezený prostor pro seberealizaci a samostatné studium. Rezonují požadavky po zvýšeném financování univerzit, větším prostoru pro nonkonformní a kritickou vědu, posílení studentské samosprávy, volném přístupu k univerzitnímu studiu pro všechny (nejen potomky vysokoškoláků, kteří podle dostupných analýz tvoří dnes většinu), zrušení školného a numeru clausu.
Poněkud kyselá vzdělanostní společnost
Renesance studentské nespokojenosti nutí k pokusu o srovnání s bouřlivými událostmi jara 1968. Nejen proto, že ke slovu přicházejí tytéž univerzity a že protesty propukají opět v řadě ohnisek. Srovnání má logiku i z hlediska generačního, aktéři dnešních protestů jsou často vlastní děti tehdejších protestujících. Leitmotivy kritiky zapadají do širšího kontextu krize vzdělanostní společnosti i vleklé eroze sociálního státu, která se s ekonomickou krizí jen zintenzivnila. Co charakterizovalo prosperitu šedesátých let, a to, co vybojovávali rodiče na pařížských barikádách či v západoněmeckých univerzitních kampusech, sklízejí dnes jejich děti jako poněkud kyselé plody. Za poslední čtyři desetiletí se totiž změnil nejen vzdělávací systém, ale směrem k „tekuté modernitě“ mizejících jistot a relativizace sociálních práv směřuje celá společnost. I proto zaznívají v polyfonii studentských požadavků hlasy po antisystémové přestavbě, odstranění kapitalismu, často jako vystřižené ze západoevropského „osmašedesátého“.
Podobně jako v roce 1968 je rozsah studentských cílů veliký – od umírněných a dialogu otevřených až po radikálně utopistické. Stejně jako tehdy je dnes otázka, zda ti nejhlasitější a nejradikálnější zastupují názor většiny. Současné protestní hnutí (alespoň pokud jde o moji zkušenost z Berlína) neznemožňuje běžný akademický provoz, probíhá poklidně formou kampaní a neeskaluje k projevům fyzického násilí. Potomci západních „osmašedesátníků“ nejsou nutně apolitičtí, jak se jim doposud přisuzovalo, ale jejich hněv má do konfliktního náboje poválečné generace daleko.
Zrušte! Zaopatřete!
Výrazným rysem přinejmenším berlínských akcí je též deklarovaná solidarita s těmi, kdo na podfinancovanost školství doplácejí neméně – vyučujícími a technickým personálem univerzit. Podobně jako v roce 1968 je ovšem často znát i nedostatečná konceptualizace protestu a v katalogu požadavků se komicky prolínají cíle obecné („více prostoru pro nekonformní/kritickou vědu“, „aktivní boj proti rasismu, sexismu a jakékoli jiné diskriminaci“) s cíli velmi konkrétními („zrušení prezenčních listin na přednáškách“) či poněkud maximalistickými („zrušení vstupních jazykových zkoušek pro zahraniční studenty“).
Podobně jako v roce 1968 jsme v pokušení hledat spojnice s hnutím domácím, a opět nacházíme vedle podobností až propastné rozdíly (vzpomínám na pamětnickou glosu historika Eduarda Maura, jenž prožil jaro 1968 na jedné jihofrancouzské univerzitě: jedním z požadavků bylo tehdy zřízení studentských parkovacích míst – kdežto v socialistickém Československu se vlastnictví osobního auta jen pozvolna stávalo samozřejmostí pro univerzitní pedagogy). Jakkoli lze souhlasit s protesty proti komercializaci vzdělávání či úzkému navázání univerzit na soukromý sektor (také při vzpomínce na trvající polemiku okolo takzvané Bílé knihy či cyklus akcí Věda žije), jakkoli zná našinec některé každodenní trable více než důvěrně (byrokratizace studia, nedokonale fungující elektronický systém), jiné požadavky (ve Stuttgartu se volá po bezplatné distribuci obědů či zavedení bezplatné školní dopravy) působí z domácí perspektivy jako projev nebývalé studentské rozmazlenosti – a ukazují též, do jaké míry bylo v někdejším hypertrofickém sociálním státu snadné zvyknout si na univerzitu coby „zaopatřovací instituci“.
Nás připravil Nejedlý
Němečtí studenti jsou na první pohled konfrontováni s příliš mnoha změnami najednou – a sami také příliš mnoho najednou požadují. Nutno ovšem přiznat, že v českých poměrech se odehrála řada klíčových univerzitních reforem již před mnoha desítkami let v rámci zglajchšaltování univerzit socialistickou „výchovnou diktaturou“, tudíž měly celé dvě generace čas se na změny adaptovat (pro příklad: dnes běžné přijímací zkoušky mají paradoxně kořeny v ryze politických prověrkách, zavedených Zdeňkem Nejedlým). Zároveň se v Česku uplatňuje více setrvačných sil, a přechod na bakalářsko-magisterské studium, hlavní předmět německých kritik, představoval v praxi (budiž mi odpuštěno, mluvím-li nyní jen z osobní zkušenosti studenta pražské FF UK) podstatně menší zemětřesení. Německý skok od liberální univerzity starého typu a od ideálu humboldtovského univerzálního vzdělance k dnešním boloňským požadavkům a finančním krácením musel nutně vyvolat znepokojení a vyústit v konflikt.
Stávka cti netratí
A čím se z dění na Sprévě, na Rýně či na Dunaji může český pozorovatel situace vůbec inspirovat? Především poznáním, že protest typu okupační stávky cti netratí. V momentech, kdy petice či happeningy jsou ignorovány (kultivovaná polemika humanitního vědce s buranstvím politických struktur je vždy nerovným bojem v neprospěch prvního), často nezbývá než ve formách protestu přitvrdit. Stejně tak skutečností, že boj s podfinancováním univerzit je možno vést na širší platformě – spojit nejen snažení jednotlivých škol, ale i všech profesních skupin s univerzitou spojených – studentů, akademických pracovníků, řadových zaměstnanců. Ti všichni jsou totiž současným stavem biti. V jejich symbióze by mohl na chvíli opět zarezonovat původní středověký význam slova univerzita, „obecný svazek“. Oborový či regionální partikularismus univerzitám škodí. Čím dříve přijde ke slovu důsledný, v požadavcích koherentní a na širší základně vedený boj za finanční nároky univerzit (jimž jde v českých poměrech – jak známo – o elementárnější otázky, než jsou studentská parkovací místa či dotované obědy), tím lépe. Kdyby nedávné výročí listopadu 1989 bylo podnětem také ke kritické inventuře v oblasti vysokého školství, není to málo.
Autor je posluchač historie na Freie Universität a zpravodaj A2 v Berlíně.