Preclíky a láska

Isaac Bashevic Singer (1902–1991) patří mezi autory, kteří psali hodně a lehce. Ačkoli si stěžoval, že mu psaní činí potíže, a svaloval to na „sexuální fantazii, svědění a zácpu“, jeho bibliografie ho usvědčuje ze lži. Kromě rozsáhlých románů a novel je autorem několika stovek povídek.

Řada z nich byla dlouhé roky přístupná jen těm, kteří čtou v jidiš. Část pak byla přeložena do angličtiny a části z této části se otevřely dveře do světa prostřednictvím překladů do dalších jazyků. Při překládání Singerovych děl se totiž nesahá k jazyku originálu, jak je běžně zvykem, nýbrž k anglickému vydání. Pomineme-li hlavní důvod, kterým je výslovné přání spisovatele, je to dáno především nelehkou situací, ve které se jidiš literatura nachází. Kromě malé komunity jidišistů v USA, z níž se část navíc bojí Singera jako čert kříže, umí dnes tento jazyk jen pár jedinců. Najít překladatele by proto nebyl snadný úkol. Dalším důvodem je skutečnost, že při překladu části svého díla do angličtiny a následném vydání provedl spisovatel řadu změn, jež už nevnesl do originálů. To je častý rozmar bilingvních autorů, (vzpomeňme si například na Kunderu nebo Nabokova), který redaktorům a vydavatelům působí nemalé starosti. Také literární badatelé to nemají se Singerem jednoduché – většina z nich je schopná čerpat pouze z textů přeložených do angličtiny. Část tvorby tohoto nositele Nobelovy ceny tak zůstává dodnes poměrně neznámá.

Frigidní žena Jahveho

Singer se proslavil především svými romány, mnozí však považují právě krátké povídky za to nejlepší, co napsal. Ty, kterých si cenil nejvíc, uspořádal do několika výborů. Metuzalémova smrt je poslední, který připravil. Najdeme v ní všechno, co je pro jeho tvorbu charakteristické: autobiografičnost v podobě nostalgických návratů do předválečného Polska a historek ze života amerických emigrantů, fantastické příběhy čerpající z chasidské tradice, pověstný židovský humor. Klíčovým tématem i zde je láska – směšná, osudová, hraničící se šílenstvím a ve všech případech se vymykající rozumovému uchopení. Téměř vždy je zobrazena jako ničivá vášeň, postrádající jakoukoli souvislost s milosrdenstvím a soucitem.

Proč je tomu právě tak, ozřejmuje titulní povídka, připomínající legendu nebo apokryf, v níž je poodhalen démonický původ této síly: Metuzalém, nejstarší žijící člověk na zemi, se před smrtí setká s dívkou, kterou od dob mládí nepřestal milovat. Jako milenka mocného anděla Ašiela získala Naama věčné mládí, moc a tajné znalosti. Pozve Metuzaléma do města vybudovaného padlými anděly, kde se osnuje spiknutí vůči Jahvemu. „Má pouze jednu ženu Šekinu a spoustu let spolu nežijí, protože on je impotentní a ona frigidní. To proto zakázal ženám a mužům všechno, co přináší radost a potěšení,“ říká Naama a zve Metuzaléma, aby se ke vzpouře přidal. Ten ale váhá. Jeho vnuk Noe mezitím na boží příkaz staví archu.

Téma lásky se ve sbírce objevuje i ve značně komičtější poloze, například v povídce Běženci odnikud nikam, kde se jeden básník během evakuace Varšavy za druhé světové války zamiluje do ženy svého přítele. Při útěku se milenci objímají a líbají a žena, nesoucí velkou krabici zásob, krmí svého milence na důkaz lásky párky a preclíky. Další povídka, podobně tragikomická, příznačně nazvaná V přestrojení, přenáší čtenáře do tradičního židovského prostředí: Tamerle, židovská dcera z dobré rodiny, kterou nedávno provdali a které hned nato utekl manžel, se vydá do světa, aby ho našla. Po dlouhých toulkách – putuje z Lublinského vojevodství až do středopolského Kalisze – ho potká na trhu přestrojeného do ženských šatů. Ukáže se, že žije v malém domečku na předměstí spolu se svým bývalým spolužákem jako jeho „manželka“ a peče preclíky. „Manžel“ zatím ve volném čase svádí mladé židovské chlapce z ješivy. Tamerle dostane několik preclíků, povolení k rozvodu a šťastně se vrátí domů.

Nad špatnou kávou

Ještě nikdo nezkoumal motiv preclíků v Singerově tvorbě, zato na rozboru erotických pasáží v jeho díle (nejlépe v komparaci s biografií) postavil svou kariéru nejeden literární badatel. Je třeba říci, že autor je k tomu nepřímo vybízel, když si budoval pověst židovského Casanovy. Za svého života byl nejednou nazván pornografem a byl obviněn, že si příliš libuje v zobrazování sexuálních obsesí. Ještě více mu ale bylo vyčítáno, že vykresluje Židy jako chlípníky a ničemy, což se prý po katastrofě druhé světové války nesluší. Ačkoli se těšil velké čtenářské popularitě – pro americké čtenáře ho v padesátých letech objevil Saul Bellow a řada jeho děl byla záhy uvedena na jevišti a zfilmována; za všechny si připomeňme slavný muzikál Jentl s Barbrou Streisandovou v hlavní roli –,
kritici se k němu nestavěli příliš kladně. Uznání si získal až po udělení Nobelovy ceny v roce 1978. Mnozí se tomu zpočátku zdráhali uvěřit: Singer je, a s největší pravděpodobností také zůstane, jediným jidiš spisovatelem, kterému se dostalo takové pocty.

Ovšem ne vždy bylo jidiš písemnictví až na samém okraji světové literatury. V době spisovatelových začátků, v polovině dvacátých let minulého století, mělo více čtenářů, než má dnes literatura česká. V meziválečném období existovala tři velká střediska jidiš kultury, USA (především New York), Sovětský svaz (Moskva, Kyjev, Minsk) a Polsko. Právě v Polsku ale byla situace nejpříznivější, osmdesát procent židovské populace zde ještě pořád mluvilo jidiš, vycházelo zde více než sedmnáct set periodik, existovaly nejrůznější literární skupiny a spolky. Jidiš spisovatelé se dělili do mnoha proudů, které kopírovaly křivku dobového vývoje ostatních literatur. Byli zde tradicionalisté, jako spolek Jung Vilne, básníci inklinující k expresionismu a futurismu, sdružení ve skupinách Chaliastra a Jung Jidiš, spisovatelé tvořící v duchu naturalismu a mysticismu. Do jidiš se překládalo z mnoha jazyků. Zajímavé je, že přes to všechno prakticky neexistoval kontakt mezi polskou a jidiš literaturou. A tak přestože začátky Singerovy tvorby spadají do doby Witkiewicze, Gombrowicze a Bruna Schulze, kterého se Singerem spojuje navíc národnost a tradice, nejenže se spolu tito spisovatelé nikdy nesetkali, ale ani o sobě nevěděli.

Poslední autorova sbírka mimo jiné tematizuje vykořeněnost jidiš spisovatelů, ať už v rámci židovské tradice, ve které je jidiš považována za méněcenný jazyk, tak v rámci evropského a amerického literárního života. Při čtení výboru je patrné, že ne všechny texty odpovídají nárokům na „dobrou povídku“, jak si ji většinou představují porotci literárních soutěží – se šikovně vystavěnou zápletkou, výraznými charaktery a trefnou pointou, ačkoli i takové tam najdeme. Často je jejich hodnota v něčem jiném: čtenář je svědkem toho, jak příběh vzniká, jak je vypozorován, odposlouchán, dovyprávěn, ať už v kuchyni tety Jentl nebo u šálku špatné americké kávy. Metuzalémova smrt proto není pouze další položka na seznamu autorových děl, která v pečlivé grafické úpravě a kvalitním překladu vydalo nakladatelství Argo, ale kniha, která čtenářům odkrývá toho méně známého Isaaka Bashevise Singera.

Autorka studuje komparatistiku a rusistiku na FF UK.