Být Čechem – má to smysl?

S obecně přijímanou tezí, že dějiny stejně jako náš osobní život nemají jiný smysl, než jaký jim dáme, vede nás autor českými dějinami, aby jejich smysl v té které historické etapě nalézal. Především jde o novodobé dějiny formování, obrození a posléze státního osamostatnění českého národa. Vznikl tento národ „z ducha husitského chorálu“, nebo až kdysi v sedmnáctém a následujícím století jako národ barokně katolický? „Kdybych měl psát v duchu devadesátých let století dvacátého, nejspíš bych kapitolu o husitství do knihy o smyslu české totožnosti vůbec nezařazoval. Hovořil bych o věrozvěstech, o svatém Václavu a jeho volech, o zlatém a železném Přemyslu Otakarovi II. Po listopadu 1989 vyšla doba husitská z módy a nešlo o minulost, ale o přítomnost.“

Kohákův výklad o tom, čím husitství ovlivnilo formování českého národa, zaujme novým a hlubším pohledem. Třeba porážku táboritů u Lipan, kde zvítězila strana katolická a městští husité, Kohák na rozdíl od obecné interpretace nepovažuje za neštěstí srovnatelné s Bílou horou nebo s Mnichovem, ale za počátek národního společenství, které vzniklo z plurality víry, nikoli z věroučného monopolu. „Vlastním vítězstvím husitské revoluce bylo to, že neskončila vítězstvím, nýbrž pluralitou, která vede k dialogu.“ Autor tu poprvé vyzvedá princip „soužití v různosti“, tolik potřebný a zároveň tak odmítaný v soudobých českých dějinách. (Máme-li o tomto principu uvažovat i v živé současnosti – byla by příští vláda velké koalice tak velkým oportunistickým zablouděním?)

Pány ve vlastním domě

Soužití v různosti ovšem skončilo Bílou horou, po níž nastalo nejdelší období totality v našich zemích. Více než po dvě století vrchnost uplatňovala svůj nárok na všechno, včetně duší poddaných. Do vynucené a časem upřímně sdílené barokní zbožnosti však začaly pronikat myšlenky osvícenství, modernosti a pokroku. Sem náležejí i počátky českého národního obrození, nástup buditelských generací, které dokázaly, co se z dnešního hlediska zdá být nemožné – položily základy pro utváření novodobého, do té doby jen vesnického a druhořadého českého národa.

Nevyvratitelné základy? Erazim Kohák, filosof, pro kterého je nutností podrobovat otázkám i věci samozřejmé až posvátné, připomíná dva články publicisty Huberta G. Schauera z roku 1886. Je zapotřebí – ptal se Schauer – oživovat zastaralý jazyk, zatímco kulturní spojení s velkým sousedním národem by nám otevřelo svět? K této staré otázce dodejme otázku vlastní, současnou: nebudeme také my, Češi jedenadvacátého století, dříve či později vystavení stejnému tázání?

Vývoj pokračoval obecně známým směrem, až na počátku dvacátého století vznikla Československá republika, jejíž české obyvatelstvo upřímně jásalo nad skutečností, že konečně bude pánem ve vlastním domě. Český národ zde ovšem představoval vedle obyvatel německých, slovenských, maďarských, polských či rusínských jen přibližně polovinu obyvatelstva. Lidová, do značné míry nacionalistická představa národního státu v mnohonárodní zemi, neschopnost realizovat ono soužití v různosti spolu s nepříznivou situací v tehdejší Evropě Masarykovu republiku posléze pohřbila.

I ve svědectví o první republice najdeme řadu Kohákových postřehů, zejména v souvislosti s Mnichovem. Autorovým cílem ovšem nebylo glosování českých dějin, ale nalézání a označení jejich smyslu v daném historickém období. Jako „osnovu a útek našich osudů“ Kohák posléze nabízí tři výrazné rysy sdíleného národního povědomí: přesvědčení o ideálu lidské svobody a důstojnosti, které se začínalo formovat již před osvícenstvím; za druhé ideu sociální spravedlivosti, daleko starší než komunismus, a posléze usilovnou až bolestnou lásku k naší zemi, naší řeči a našemu kulturnímu dědictví.

Tři znaky veskrze pozitivní. Hovoříme-li však o znacích a skutečnostech, které formovaly a formují české osudy, sotva lze opomenout dědictví, které v národních genech zanechaly vynucené obraty v otázkách víry a občanského přesvědčení, znásilnění těla i duše v letech pobělohorské rekatolizace, první okupace, totalitarismus padesátých let a normalizace v minulém století. Za úvahu by také stál virus nacionalismu i xenofobie, slábnoucí, přesto živý po řadu generací.

Národ na rozcestí

Kdyby byl autor Domova a dálavy zkostnatělým univerzitním profesorem, opatrným v úsudku o tom, co dosud bezpečně neprověřil časový odstup, zakončil by své úvahy o českém osudu rokem 1989. U Erazima Koháka však máte jistotu, že víc než minulost ho zajímá a znepokojuje společná současnost. Právě k nám současníkům se obrací, někdy dost důrazně a místy i s jistou hořkostí. Snadno ji lze pochopit. Do exilu odešel ve svých čtrnácti letech, v době, kdy dosud žilo odhodlání k obětem pro vlast, odhodlání stvrzené i jeho vlastními rodiči. Za čtyřicet let v exilu se nestal ani Američanem, ani Čechoameričanem, ale trval na své příslušnosti k národu, jehož osudy sledoval, promýšlel a konfrontoval s vývojem v jiných částech světa. Věděl, že poměry nejen ve světě, ale i doma se změnily, přesto skutečnost, s níž se po svém návratu setkal, musela být jistou deziluzí, jíž se rozhodl podle svých možností čelit kritikou základních postulátů převládajících ve společenské praxi.

Zdá se, že Frommova otázka Mít, nebo být? je majoritně zodpovězena. „Většině mých mimooborových posluchačů na filosofické fakultě jako by se zdálo, že v této otázce mají jasno. Smyslem osobní totožnosti je přece stálé navyšování spotřební úrovně.“ Kohák ví, že záměna „my“ za „já“, vyznávání konzumních hodnot, nelze klást za vinu sametové revoluci, třebaže „nedokázala nabídnout jiný program než odmítání Ďábla“. Nebyl to teprve Listopad, po němž úlohu učitelů národa převzali baviči a ekonomové. Toto úsilí, rozvité už v letech normalizace, „dovršily Klausovy vlády s novou ideologií, založenou jen na důsledné ekonomizaci života“.

„Nic je tím, co nás ohrožuje, když nás prostoupí konzumní horečka až do morku kostí. Nic proč žít, nic čemu věřit, tolik jídla a nic, co by živilo srdce a mysl. Nic. Zbývá jen koloběh krmení, množení a umírání.“ Kohák samozřejmě také upozorňuje na ohrožení samé základny lidské existence: nekonečný růst není slučitelný s konečnou Zemí.

„Potřebujeme zůstat společenstvím, které se zamýšlí nad smyslem svého žití a bytí a hlásí se k myšlenkám svobody a důstojnosti, sociální spravedlnosti a lásky k vlasti, jazyku a kulturnímu dědictví.“ Národní totožnost nemusí být ovšem zachována stůj co stůj. „V dějinách národy vyvstávají – a odcházejí. Pokud se odevzdáme logice konzumu, můžeme se rozplynout v nenáročném světě okamžitého uspokojení. Můžeme se stát prostě etnickou množinou, která se vyznačuje jen nemotornou, nesrozumitelnou řečí a postupně se smísí s globální anglofonní civilizací.“ Byli bychom však o to chudší, a nejen my, nýbrž i Evropa a svět.

Otázku z nejzásadnějších budou zodpovídat příští generace včetně těch, které se dosud nenarodily. Vycházet budou z toho, co jim zanechají generace předešlé svým praktickým chováním, svými postoji. Také třeba svým postojem k češtině, snad nejlhostejnějším za celou řadu uplynulých desetiletí.

Jenže…

Co zde bylo o Kohákově knížce řečeno, popisuje jen část jejího skutečného obsahu a autorova záměru. Jako bychom z vánočního pečiva vydloubávali rozinky, které nás nejvíce lákají. Domov a dálava je odbornou a přístupně psanou studií o kulturní totožnosti a obecném lidství v českém myšlení, jak je v podtitulu knížky sděleno. Proto se na mnoha stránkách zabývá také myšlenkovým vývojem, těmi, kteří ho formovali. T. G. Masarykem v celistvosti jeho názorů, jeho podnětným kritikem Emanuelem Rádlem, podrobně popisuje dílo filosofa Jana Patočky, zabývá se Karlem Kosíkem, Masarykovými předchůdci a Patočkovými následníky, dialogem rakouského pozitivismu s německým romantismem. Tyto náměty, nepomíjitelné pro vývoj českého myšlení, zaujímají více než polovinu třísetstránkové knížky. Je znamenitým zpracováním zvoleného tématu a nikoli náhodou bylo o ní při Kohákově vyznamenání Akademií věd hovořeno jako o knize roku.

Jenže. Najde tato kniha, která se rozhodně nepodbízí, větší okruh čtenářů, zejména mezi nastupujícími a příštími praktickými tvůrci naší národní orientace? Domov a dálava není jediným Kohákovým apelem na uvažování o naší současnosti, je tu i řada jeho textů v kulturních časopisech, přesto lze vyslovit prosbu, skromnou i naléhavou současně: aby ve své další knížce provedl vývojem české národní totožnosti i méně zasvěcené, avšak nelhostejné čtenáře. V rozsahu snad polovičním, se zachováním Kohákovy schopnosti psát srozumitelně a zajímavě. Vytvořit knížku, jakési vademecum každého, komu není osud české společnosti lhostejný. Neboť stojíme a i nazítří budeme stát před osudovou volbou obhájení či ztráty své národní identity.

Autor je historik.