galerie

Normální sběratelé prý neexistují. Rozhodli jsme se k odhalení, spočívajícímu ve vybalení a zdokumentování vlastních soukromých či nalezených sbírek. Představujeme sběratelské posedlosti redakčního okruhu A2 (a jednoho hosta). Vychutnejte sbírky cukrů, fotoaparátů, kytar, nehmotných pohlednic, portrétů lidí přes pivní sklenice, video­kazet, keřů, stromů a jiných vyšších rostlin, věcí nalezených na ulicích, hraček v octě, lepivých papírových koleček z mezizubí známek, plastových indiánů a zvířátek a komiksů ze žvýkaček, gramofonových desek a jeden sběratelský příběh.

Již desátým rokem shromažďuji keře, stromy a jiné vyšší rostliny. Oproti tradičním kolekcím uzavřeným do poliček, vitrín a alb je ta má poměrně náročná na údržbu a neustále se proměňuje. Myšlenka zahrady jako sbírky se rodila postupně, na počátku byl pouze vágní zájem o botaniku a chuť osázet prázdný prostor zahrady vysušený sluncem. Snaha pokrývat a zabydlovat se časem prohlubovala, jako každý sběratel jsem se musel vybavit příručkami a atlasy, začal jsem obrážet botanické zahrady, zajímat se o půdu, stavbu ptačích budek, plevely, plísně nebo likvidaci mšicí a housenek. Sázet stromy a keře ale není stejné jako dávat vedle sebe známky do alba. Tedy ono to podobné je, ale jen zhruba prvních pět let. Poté, co se zahrada začala zaplňovat, bylo nutné přemýšlet o kombinatorických možnostech jednotlivých dřevin, o tom, jak vysoko vyrostou a kolik zaberou místa (což je pikantní zejména u sekvojovce obrovského, jehož vysazení by se mohlo chápat i jako likvidační akt). Před deseti lety zdaleka nebyl takový výběr jako dnes, takže největší svátek byl vždy na jaře a na podzim na litoměřickém zahradnickém veletrhu Zahrada Čech, kam se sjíždějí prodejci z celé země.

Odtamtud jsem si přivážel různé botanické vzácnosti, jako jsou třeba čarověníky (roubované části stromu zmutované houbou, které rostou velmi pomalu) nebo třetihorní relikty (metasekvoje čínská, jinan dvoulaločný). Dnes jsou ale zahradnictví exotických dřevin dovážených povětšinou z Holandska plná a mít zahradu s nezvyklými stromy je nutností každého majitele příměstské novostavby. Má sbírka se tak v posledních letech ze vzdoru noří do undergroundu a její přírůstky jsou povětšinou rostliny nějak vzácné, psychoaktivní, jedovaté nebo prostě nevzhledné. Zároveň s hledáním bizar­ností se však snažím vytvářet soubor původních českých dřevin, protože paradoxně zrovna ty jsou ve většině prodejen jen těžko k sehnání. Zkuste se ptát třeba po takovém jeřábu oskeruši, plané meruzalce nebo kalině tušalaj… Jak zahrada zarůstá, začínám se víc zaměřovat na detaily, sázím spíše menší keře a byliny a zároveň upravuji nedokonalosti dřívějších let. Zahrada totiž není hotová nikdy…

Karel Kouba

Před mnoha lety jsem v kavárně neuváženě před přáteli prohlásil, že sbírám cukry ke kávě. Zpočátku jsem je ještě dokázal pořádat do šanonů, pak už sbírka narůstala příliš rychle, a tak nyní plní celé koše.

Filip Pospíšil

Videokazety – roztomilé ruchy a šumy, zrnění, občas nenajdete film, který jste hledali – je přemazaný. Pásky mládí, vzpomínky na filmy, které tehdy člověk viděl úplně poprvé. Nostalgie, kterou uchovává spíš pro sebe a svůj čas než pro filmy samotné. Nostalgie kdysi skvělé dramaturgie nočních filmových klubů v České televizi. Všechny ty filmy už vyšly v lepší kvalitě na DVD, většinu z nich mám. A přesto se těch zaprášených štosů špatně popsaných kazetových pásek nemůžu zbavit. Sběratel času.

Kamila Boháčková

Měla jsem už spoustu započatých sbírek, jako asi každý, zatím se ale žádná (naštěstí) nevyvinula v posedlost. Začala jsem sbírat obaly od čokolád, známky, igráčky, autíčka, zátky od piva a limonád. Nemluvě o starém papíru do školy – jelikož je moje máma učitelka, měla jsem ho pokaždé nejvíc a na konci roku jsem dostala diplom a knížku (připadalo mi to vždycky trochu nespravedlivé, neb to bylo ocenění naprosto bez mé zásluhy); také jsme do školy nosili různé bylinky. (V Belgii prý děti v katolických školách sbíraly hliníkové folie z čokolád či obalů od mléka, prý pro děti v Africe – k čemu jim tam byly, po tom nikdo tenkrát nepátral. Někteří nyní spekulují, že církev je prodávala a africké děti sloužily jen jako záminka.) Později jsem začala sbírat diapozitivy a diapro­jektory, ale tahle sbírka by vyžadovala víc prostoru a financí, což je i případ sbírky plechových zvířátek a postaviček na klíček. Lépe je na tom sbírka zvuků.

Také sbírka filmů o chození a chodcích (začala vznikat, když jsem chtěla jít jednou pěšky do Benátek) a filmů o kravách: má nová záliba.

To, že veškeré mé sbírky jsou nedokončené, nesvědčí myslím ani tak o mé „normálnosti“ a psychickém zdraví, nýbrž spíš o nedostatku trpělivosti. Vždy jsem si myslela, že je dostatečné si konečnou sbírku zkrátka jen představit. Někdy bych však ráda vytvořila sbírku sbírek… jejímž začátkem je tato, myslím velmi reprezentativní dvoustrana. Za sebe zde představuji sbírku, která vznikala na ulicích amerického Chicaga, sbírku odhozených věcí. Inspirací k ní byla česká paní Helen, která doma shromažďuje nejrůznější nalezené věci – noviny, oblečení, hračky, věci do domácnosti, plastové obaly od jídla, hodiny a hodinky, šperky; cokoliv se povaluje na ulicích. Někdo by ji možná nazval hromadičkou, které se sbírání vymklo z kontroly, pro mě byla vždycky sběratelkou. Své věci řadila podle zvláštního systému, a když něco hledala, vždy věděla, kam sáhnout. Na její počest jsme vytvořili malou výstavu v galerii NoD (v červenci 2007), kde jsme nalezené objekty – mezi nimiž je kulečníková koule č. 7, karta kárová osma, odloupnutý kus muralu, různé korálky, kus vyhřezlého klavíru, kolečko od autíčka, náušnice, gumička do vlasů, zelený motýlek, staré portrétní fotografie, česko-slovenský adresář, české knihy vydané v Chicagu, nahrávky české hudby, revolucionářská čepka, žluté mexické tričko, sandály, dřevěný ptáček, plastový brouk, detail z výzdoby divadla Thalia Hall – shromáždili v jednom z výklenků. Když jsem si sbírku přišla po skončení výstavy vyzvednout, nikdo nevěděl, kde je jí konec, a nenašla se dodnes.

Lenka Dolanová

Sbírka vznikla náhodně. Před dvěma lety jsem se vrátil k fotografování na 35mm film. Nicméně technická stránka pro mě nikdy nebyla důležitá, podstatný byl požitek z focení, radost z používání fotoaparátu. Tahle moje radost vzrostla se starým ruským aparátem nalezeným na půdě v pozůstalosti po dědovi. Fotografie z něj pořízené mi učarovaly pro svou nedokonalost. A právě tato hra s nepředvídatelností výsledků mě začala bavit natolik, že jsem si postupně pořídil další aparáty – staré i novější. Všechny spojuje zábava, jakou při focení nabízejí, a překvapení z výsledků.

Jan Hladonik

Když mi bylo asi devět let, zastavil mě na ulici pán a nabízel mi 50 korun za to, že půjdu do rozhlasu namluvit větu: „Maminko, já bych chtěl k Vánocům kytaru.“ Zarděl jsem se, odmítl a šel rychle pryč. S cizími lidmi se nemluví a neberou se od nich ani padesátikoruny, i když v té době to pro mě bylo hodně peněz. Dodnes nevím, jestli jsem udělal dobře, ale v pozdějším věku bych dal nevím co za každou větu, která by mi vynesla 50 korun a já si mohl koupit opravdovou kytaru. Dařilo se to postupně. Nejdřív pádlo u táboráku, pak otcova elektrická kytara Jolana Diamant, kterou jsem si rychle osvojil. A pak jsem si začal kytary kupovat, mám jich celkem pět: jumbo, španělku, staré pádlo, elektriku a dětskou kytaru, která vydává zvuky zvířat. Je to sbírka, není? Jediné, co vím, je, že kdybych měl za každou větu, co řeknu, padesát korun, sbíral bych rychlejším tempem…

Jan Vávra

Odmala sbírám kdeco. Jako kdekdo. Začalo to předměty, které lidé vyhodili (bezdomovci v té době ještě neexistovali, a tak byly popelnice plné všeho možného, zvláště v období kolem Vánoc), následoval starý papír (jako dítě jsem hantil v místních sběrných surovinách a nosil si domů hromady Čtyřlístků, Abíček, verneovek a jednou se tu objevila i pozůstalost Ivana Olbrachta), pak komiksy, knihy, DVD nebo houby. Pak jsem to zkusil s tematickými fotografiemi. Les, místa, která se mají brzy proměnit, moderní zříceniny, noční světla. Loni jsem začal sbírat obrázky božích muk a také portréty lidí focených přes pivní půllitr – plný anebo prázdný, pokrytý zaschlou pěnou. Někdy to má až mrazivě zimní poetiku!

Jiří G. Růžička

U městského soudu byli do sebe žalobkyně s odpůrcem zakousnutí jako dvě šelmy. Ona prohlašovala, že on je otcem jejího dítěte, on tvrdil, že ji v životě neviděl. Ona se odvolávala na jediný existující předmět doličný: tehdy, když leželi v její chatě v K. za svitu petrolejky a dívali se na vržené stíny svých nahých těl, napadlo je zachytit tužkou jejich obrysy na dřevěnou stěnu.

Při druhém stání vystoupil se znaleckým posudkem soudní antropolog. Na tabuli rozprostřel arch pauzovacího papíru s přenesenými konturami muže a ženy, předložil grafy srovnávacího měření, avšak na závěrečnou otázku, zda výsledky potvrdily shodu siluet s účastníky sporu, odpověděl, že nanejvýš z padesáti procent.

Soud se v krajní důkazní nouzi obrátil ještě na historika umění z renomované galerie s žádostí o určení stáří oné kresby, aby se dobral alespoň pravděpodobného dne zplození. Předvolaný znalec však při třetím stání prohlásil, že v případě čar na dřevě lze odhady provádět nanejvýš s přesností desítek let.

Těsně před krevní zkouškou odpůrce emigroval, čímž se možnosti dokazování uzavřely. Rozsudek, jak to bývá, jednu ze stran zdrtil. Písemnosti putovaly do archivu. Originál díla, nezpůsobilý k založení do spisu, připadl žalobkyni. Pokud jí zdraví dovolí, jezdí každé léto do K. udržovat nemovitost a autorskou rukou obtahovat nestárnoucí linie na stárnoucích prknech.

Její syn je už dospělý. Občas sedává v hospodě U dvou raků, kam s právnickými praktikanty chodíme jednou ročně rozebírat legendární paternitní případy. Protože je tam hluk a všichni se překřikují, musíme historky vyprávět čím dál hlasitěji. Když dojde na tuto, začínají si ostatní hosté přisedat a zasněně hledí do daleka. Vystřídaly se jich u našeho stolu již stovky.

On si ale vždycky udržel distanc. Je prý matematik, astronom, zajímají ho případy hvězd, ne pozemské. Okolosedící štamgasty tím štve celé roky, a tak ho s sebou minulý týden prostě přivlekli.

„Pocem taky, vole, to je splendidní, mít na zdi zvěčněný křivky svejch rodičů – z tý chvíle!“

Věra Becková

Mám sbírku nehmotných pohlednic ze zemí a měst –pohledy, emoce, vůně, sluchové a chuťové zážitky i asociace uložené v paměti jako deník z cest, spolehlivější než fotky naházené v krabicích od bot. Někdy jsou tam dřív, než místo fyzicky navštívím, někdy hned na místě a jindy vplují do vědomí až měsíce nebo roky po cestě. Z italské části sbírky náhodně vytahuji: Ferrara – známá mi dlouho předtím, než jsem vystoupila z vlaku na ferrarském nádraží, z knih Giorgia Bassaniho a z filmu Michelangela Antonioniho Za mraky (oba mají ostatně ve Ferraře hrob, první na židovském, druhý na katolickém hřbitově) – podívaná na lidi jak akrobati balancující na sedlech bicyklů, drnčení kol na dlažbě náměstí; židovský hřbitov jako zahrada za městem v červenci plná ještěreka vůně rozpáleného jehličí. Bologna – zastrčený obchůdek s lahvičkami a lahvemi na likéry, vína, oleje, hmotná podoba těch, které maloval Giorgio Morandi (natura mortaje výstižnější než zátiší); pohled z věže na zelenavé střešní zahrádky s boudami pro psy; textura cihelna prstech a sladkost hustého červeného vína na jazyku. Roma– sluncem prosvícené hypnotizující vitrážev bazilice Santa Maria in Trastevere. Venezia – Lido di Venezia po setmění, vysněnépodle Smrti v Benátkách Thomase Manna a Luchina Viscontiho; průtrž mračen, scirocco na vlastní vlasy a kůži. Bassano del Grappa– dávná chuť mé první Margherity, velké jako kolo od vozu. Plánovaná akvizice: Capri.

Jana Bohutínská

Petr Ferenc

Jako ostatní mám hodně knih, CD, vinylů, kazet a DVD, ale také spousty věcí z dětství a puberty. Jsem rád, když koexistují se současnými předměty a vytvářejí jakousi spodní vrstvu, základ, o němž vím, že se snad se mnou potáhne celý život. Mám pohled s podpisem Karla Gotta, co jsem někomu sebral na gymplu. Mám spousty alb se známkami, ale také jedno, kde jsou pečlivě seřazeny komiksy a obrázky ze žvýkaček Donald Duck, Bajo, Pilli, Rekord a Pupu. Dále – komplet komiksů Kometa, hodně Čtyřlístků, staré komiksy ze 60. let z Ameriky a Švédska – Fantomas, Donald Duck apod. Měl jsme skoro vše od Foglara a E. T. Setona, hodně Pifů, ale to se kamsi podělo. Dodnes vlastním většinu hraček a her z dětství, stejně jako knihy KOD a Karla Maye. Mám sbírku plastových indiánů, kovbojů a zvířátek z NDR a NSR, nějaké to sklo z 60. let, lebky zvířat, kravskou čelist, můj zub osmičku a kus mé čelisti, který mi kvůli ní museli odseknout, pyžamo, které jsem nosil od pěti do asi třinácti, kdy mi bylo malé a bylo plné děr a říkal jsem mu roucho sv. Františka. Mám plnou plechovku mincí a bankovek, vše je ale asi bez vyšší hodnoty. U bratrance mám asi deponovány stovky diáků po dědovi – jedny ze zdánlivě nejnudnějších diapozitivů na světě – fotky stromů v NDR, neatraktivní a statické fotografie Lipska, makrosnímky motýlů apod. Mám schovaný svůj první román z doby, kdy mi bylo pět let, časopis a básně ze sedmého roku, komiksy, které jsem dělal od desíti do čtrnácti let, a první publikované texty z mých třinácti let (psal jsem pro Filipa pro -náctileté a Rock & Pop). U mámy máme sběry od dědy a babičky, když žili v Kolumbii – diapozitivy, harpuny, indiánskou keramiku. Něco má i babička. Mám devítiocasou kočku, starej koberec z Íránu, svou fotku s Václavem Havlem, kdy mi bylo třináct, moje fotky Nicka Cavea na tiskovce ze stejné doby. Kdesi mám větší krabičku plnou mých a bratrancových nehtů z dětství, protože jsme je nějak chtěli rozpustit a vymodelovat z nich kostku na Člověče, nezlob se, která by vypadala jako ze slonoviny. To se nedá vyhodit. Mám kazety s nahrávkami kapely Sudor, v níž jsem v 90. letech dost intuitivně působil. Měl jsem zrcadlo s Michaelem Jacksonem, který prosvítal pod sklem a člověk viděl sebe i Michaela zároveň. Někomu jsem to dal. Škoda, teď by to byl hit. Mám ještě hodně kazet plných EBM a industriálu a trochu nevím, co s tím. V lahvi od kečupu z přelomu 80. a 90. let mám taková ta vysekaná lepivá papírová kolečka, která zůstávají mezi zoubky od známek. Jsou malá a perfektně lepí na vlhké oblečení. Mám několik zavařovaček plných hraček v octě, protože ocet by měl neutralizovat jejich zlého ducha – to jsme si dávali s kamarády navzájem docela často. Mám zavařenou barbínu s Kenem, u někoho se zase My little Pony v octě ode mne také pěkně vyjímá. Mám několik knih o spartakiádě, brontosaurech a vulkánech. Trilobity, kameny, známky, plastové upíří zuby, několik hraček z Pifa, stříkací pistole, diáře a notýsky za posledních asi 23 let a kufr, na němž jsou moje první písmena. Sbíral jsem jako asi všichni plechovky, krabičky od sirek a tácky od piva, ale vše jsem vyházel.

Lukáš Jiřička