Legalizované vraždy, veřejné popravy, neomezená moc panovníka. Vize totalitárního Ruska, které je v roce 2028 zpět v rukou cara, nabývá v nové knize velice aktuálních přesahů.
Klasik ruské literatury 20. století Michail Bulgakov kdysi napsal, že každý stát představuje násilí na člověku. Poslední román současného ruského spisovatele Vladimíra Sorokina (nar. 1955) Den opričníka (Děň opričnika, 2006) může sloužit jako přesná ilustrace této Bulgakovovy teze, dovedená do extrému: centralizovaný superstát zde znamená teror, vygradovaný na největší možnou míru.
Přes potoky krve k moci
Jak napovídá již název románu, autor odkazuje k reáliím z dějin velkoruského despotismu 16. století, k období hrůzovlády Ivana IV., prvního velkoknížete moskevského, který sám sebe povýšil na „cara vší Rusi“ a pro něhož se vžilo označení Hrozný. Imperiální rozpínavost moskevského knížectví dosahovala jednoho ze svých vrcholů, veškerá moc se soustřeďovala v osobě samovládce, krev vnitřních a vnějších nepřátel, ať už skutečných nebo domnělých, tekla proudem. Nástrojem uplatňování carské moci se stala opričnina, militantní organizace, stvořená od základů paranoidním despotou, podřízená bezprostředně a výhradně jemu, stojící tudíž nad veškerými zákony a normami. Vidina moci a snadného obohacení v carské službě lákala zástupy dobrodruhů, lidí bez morálních skrupulí, neštítících se stáhnout někoho z kůže či upálit zaživa ve jménu mátožné utopické ideje „Třetího Říma“. Takový prý byl také hlavní muž carské opričniny „Maljuta“ Skuratov-Bělskij, jehož památce je Sorokinův román věnován.
Odkaz k historickým reáliím se promítá rovněž do stylistické roviny: text románu, z větší časti tvořený vyprávěním hlavního hrdiny, je psán archaizujícím stylem, což se projevuje například ve slovosledu nebo v užívání historismů. Vedle této lexikální vrstvy zde najdeme řadu neologismů, vymyšlených autorem pro zachycení reálií nedaleké budoucnosti, případně pro náhradu vžitých internacionalismů ruskými termíny (televize je například „zpravodajská bublina“), výpůjček z čínštiny v předpokládané ruštině 21. století nebo slov přejatých ze současného ruského kriminálního žargonu. Náročný Sorokinův jazyk bezpochyby znamenal pro překladatele nejeden zapeklitý úkol. Autorovi českého překladu Liboru Dvořákovi se z větší části povedlo reprodukovat jazyk originálu (lze tu například rozpoznat styl překladů ruských bylin, jenž má v českém prostředí dlouhou tradici), který však místy může na nezasvěceného čtenáře působit rušivě. Také řada slovních hříček a narážek zůstane českému čtenáři nedostupná. Obecně se však dá říct, že český text představuje rozumný kompromis mezi věrným a krásným překladem.
Znásilňování, drogy a Gosudar
Prostřednictvím textu, jenž snoubí prvky celé řady žánrů (parahistorický román, politická satira, fantasy nebo science fiction), autor podává antiutopickou vizi Třetího Říma nedaleké budoucnosti. Rusko se navrátilo k absolutistické monarchii. Ekonomika je udržována díky exportu plynu, který rovněž slouží jako významný prostředek nátlaku (když Evropa, obývaná nepřátelskými kyberpunky muslimského vyznání, nestačí pokrývat spotřebu luxusních vín u carského dvora, jednoduše jsou jí uzavřeny kohoutky). Jediným strategickým partnerem je Čína; Číňané čile kolonizují rozsáhlé neobydlené prostory asijské časti Ruska. Přes území Ruska vede obrovská dopravní magistrála, zásobující Evropu čínskými výrobky. Čínština (jako svého času francouzština nebo angličtina) je nyní módním jazykem. Interiéry obydlí ruské elity a obyčejných poddaných zdobí čínské artefakty a nejvyhledávanější drogou je čínská nano-rybička, vnikající bezprostředně do pokožky a způsobující barvité kolektivní halucinace. Veřejné popravy na moskevských náměstích jsou vítaným zdrojem rozptýlení a ponaučení pro prostý lid. Rusové dobrovolně spálili své cestovní pasy, aby pod vlivem státem povolených stimulantů (koksík je k dostání v každé lékárně) pracovali na monumentální stavbě strategického významu, jakou je Velká ruská zeď, táhnoucí se podél západních hranic.
Děj Sorokinova románu se odehrává v průběhu jednoho zimního dne v Moskvě roku 2028 a líčí každodenní starosti Andreje Daniloviče Pařeze, člena gardy opričníků. Po těžkém probuzení, poznamenaném kocovinou, a zotavovacím rituálu včetně vydatné staroruské snídaně a vyprošťovací sklenky vodky usedá Gosudarův služebník do luxusního červeného „medáka“ (vyrobeného, jak jinak, v Číně) a vyráží za nelehkými služebními povinnostmi. Nejprve se svými druhy „rozlouskne“ dědičného šlechtice Kunicyna. Exekuce za vlastizradu (blíže nespecifikovaný zločin proti Dílu Gosudarovu) se uskutečňuje podle nepsaných pravidel: dědičný je pověšen, jeho žena podstoupí mnohočetné znásilnění (protože „tak se to sluší“), děti jsou dány do převýchovy a šlechticova usedlost je vypálena pro výstrahu jiným potenciálním záškodníkům. Následuje společná opričnická bohoslužba v Uspenském chrámu. Po neplánované služební cestě k čínským hranicím, kde je Pařez nucen řešit problémy na celnici, na tranzitní magistrále mezi Evropou a Čínou, následuje návštěva u vědmy v hloubi sibiřských pralesů a jedna nepsaná povinnost, společná snídaně s Carevnou, která se probouzí se soumrakem. Den je završen rutinním hodokvasem v sídle opričniny u Táty (hlavy organizace) a ritualizovanou homosexuální orgií alkoholem a drogami posílených opričníků v ruské sauně. Den se vyvedl, služba jest vykonána, lze se s poklidným svědomím odebrat k spánku.
Stále zasedá, dere se, je drzý a nestydatý
Postava opričníka – hrdiny a vypravěče Sorokinova románu – představuje vděčný literární typ pro popis ruských reálií různých období. Najdeme ho v celé řadě beletristických textů, rozpoznáme jej také v heroizovaných postavách kriminálníků ze současných béčkových ruských filmů. Vykoukne i z filosofického eseje ruského myslitele Nikolaje Berďajeva Úvahy o ruské revoluci (1924), a to v podobě čekisty: „V ruské revoluci zvítězil antropologický typ. Proběhl výběr biologicky nejsilnějších jedinců a ti se prodrali do čela společnosti. Objevil se mladík ve vojenské blůze, hladce oholený, vojenského držení těla, energický, pracovitý, posedlý vůli k moci, deroucí se dopředu, většinou drzý a nestydatý. Lze ho potkat všude, protože všude vládne. To on se řítí automobilem přes všechno, co mu stojí v cestě, to on zasedá v odpovědných sovětských orgánech, on popravuje, on tyje z revoluce.“ Žízeň po moci, která je pozvednutá na úroveň metafyzické kategorie, komplex agresora, vylučující cit pro právo a spravedlnost, libování si v požitcích a přepychu, pohrdání člověkem, přebytek sebevědomí, spojené s banditskými způsoby, a v neposlední řadě vůle propůjčit se do služeb znelidštěné, třebaže velkolepě působící ideje – to jsou základní stavební kameny „opričníkova“ charakteru. Vezmeme-li v úvahu, že k sepsání románu podnítil autora mimo jiné pohled na Moskvou uhánějící luxusní auta s majáčkem (což jsou podle jeho slov vozidla novodobých opričníků), musíme konstatovat, že Sorokinův fikční svět až příliš nebezpečně připomíná realitu.
Vladimír Sorokin patří k té vrstvě intelektuálů, o nichž platí staré rčení „nemo propheta in patria“. Ač patří k nejpřekládanějším a světově uznávaným ruským autorům, v Rusku jeho knihy vycházejí v poměrně malých nákladech. V minulosti se nejednou stalo, že překlad Sorokinova textu předběhl ruské vydání. Ba co víc, prokremelské mládežnické organizace si s oblibou vybíjejí vztek na jeho knihách při svých okázalých průvodech moskevskými ulicemi. Recenzovaná kniha se stala do jisté míry průlomovou: jedná se o autorův komerčně nejúspěšnější román, hlavně díky zpracovávanému tématu. Autor se nebojí protáhnout dějinnou čáru spojující ruskou minulost a přítomnost do budoucnosti, třebaže vzniklá vize může vzbuzovat opodstatněné obavy. Na prezentaci Dne opričníka v České republice Sorokin poznamenal: „Často mi říkají, že jsem napsal předpověď, proroctví budoucího vývoje Ruska. Jako spisovatele mě to nemůže netěšit, ale jako občana mě to rmoutí.“
Autor studuje slavistiku a ukrajinistiku na FF UK.
Vladimír Sorokim: Den opričníka. Přeložil Libor Dvořák. Pistorius & Olšanská, Příbram 2009, 176 stran.