Proč psát

První z otázek, jež na spisovatele doléhají, se týká oprávněnosti jeho existence. Přirozeně si ji jednotlivec, který píše, svým nadáním pokoušen i inspirován, jen zřídkakdy hned uvědomí, často k tomu dochází až pozdě. Proč psát? Nač? A nač, když už tu není žádné zadání shůry a už vůbec žádné zadání nepřijde, žádné ho už neoklame. K čemu se vztahovat, pro koho se vyjadřovat a co vyjadřovat před lidmi, na tomto světě. Může on sám, který je hledáním poznání, výkladu a smyslu posedlejší víc než ostatní, obstát s nějakou interpretací, hledáním smyslu, či třeba jen s popisem, i kdyby mu připadal sebevýstižnější? Není jeho hodnocení prostřednictvím jazyka, a on hodnotí neustále, každým pojmenováním hodnotí věci a člověka, zcela nedůležité nebo matoucí nebo zavrženíhodné? A není jeho zadání, pokud se odváží sám si je uložit (a dnes si je může uložit jedině sám!), libovolné, předpojaté – nezůstává při veškeré snaze pravdě vždycky něco dlužen? Není všechno jeho konání pýchou a neměl by mít sám sebe i každé své slovo, všechny své stanovené cíle neustále v podezření? Je zarážející, že tato otázka byla nadlouho pouze předmětem biografického zájmu těch, kdo se zabývají literaturou a jejími oběťmi. Neboť když se začne mluvit o „konci literatury“ a tato možnost se s požitkem nebo s nevraživostí zvažuje, jako by to byla sama literatura, která si přeje konec, anebo jako by tento konec byl jejím posledním tématem, pak nelze pustit ze zřetele, v čem odjakživa tkvěl jeden z předpokladů. V autorech samotných, v jejich bolesti nad vlastní nedostatečností, v jejich pocitech viny. Tolstoj v posledních letech života proklel umění, vysmál se sám sobě i všem géniům, sebe i ostatní nařkl ze všemožných pekelných hříchů, z domýšlivosti, z obětování pravdy a lásky a svou duchovní i morální porážku vykřičel do světa. Gogol spálil pokračování Mrtvých duší. Kleist se poté, co spálil drama Robert Guiscard, považoval za ztroskotance a spáchal sebevraždu. V jednom z jeho dopisů čteme: „Procitla ve mně velká potřeba, bez jejího utišení nebudu nikdy šťasten; je to potřeba vykonat nějaké dobro.“ A co znamená Grillparzerova a Mörikeho tichá rezignace na další práci? Vnější okolnosti přicházejí jako vysvětlení stěží v úvahu. A Brentanův útěk do lůna církve, jeho odvolání, jeho zamítnutí všeho krásného, co napsal? A všechna ta odvolání, sebevraždy, umlknutí, šílenství, mlčení o mlčení z pocitu hříšnosti, metafyzické nebo lidské viny, provinění na společnosti z lhostejnosti, z nedostatečnosti. Se všemi druhy nedostatečnosti se už setkáváme před obdobím, jímž se máme zabývat. V našem století mi proto připadají tyto pády do mlčení, motivy k nim i k návratu z tohoto mlčení velmi důležité pro pochopení slovesných výtvorů, které je předcházejí či následují, protože situace se ještě vyostřila. Problematičnost básnické existence je teď poprvé konfrontována s nestálostí celkových poměrů. Realita prostoru a času je zrušena, skutečnost čeká na novou platnou definici, protože věda ji proměnila v soubor formulí a vzorců. Vztah důvěry mezi já a jazykem a věcí je těžce narušený.

Jalové, lživé, sporné

První dokument, v němž se zpochybňování sebe sama, zoufalství z jazyka i cizí nadvlády věcí, které přestaly být obsáhnutelné, objevuje jako téma, je známý Dopis lorda Chandose od Hugo von Hofmannsthala. Tímto dopisem se zároveň uskutečňuje Hofmannsthalův nečekaný odvrat od ryzích okouzlujících básní jeho mládí – odvrat od estetismu.

„Stejně mi ale, vážený příteli, vezdejší pojmy unikají. Jak to mám udělat, abych Vám vylíčil ta podivná duchovní muka, to vymršťování větví plných ovoce nad mýma vztaženýma rukama, to ustupování zurčící vody před mými žíznivými rty?

Stručně řečeno, takhle to se mnou je: nadobro jsem ztratil schopnost o něčem souvisle přemýšlet nebo hovořit.

Napřed mi bylo stále víc nemožné hovořit o vyšším nebo obecném tématu a brát přitom do úst slova, jichž kdekdo používá bez rozmýšlení. Zakoušel jsem nevysvětlitelnou nechuť pronášet slova ,duch‘, ,duše‘ nebo ,tělo‘. Bylo mi vnitřně nemožné pronášet úsudek o dvorských záležitostech, o událostech ve sněmovně, o čemkoliv. A to ne snad z nějakých ohledů, znáte mou až lehkovážnou upřímnost: abstraktní slova, jichž jazyk na vyjádření jakéhokoli úsudku používá, rozpadala se mi v ústech jako trouchnivé houby.“

A dále:

„Ponenáhlu se však toto soužení rozrůstalo jako zhoubná rez. Úsudky, pronášené jen tak ledabyle a se samozřejmou jistotou, zněly mi i v domáckém a všedním hovoru tak pochybně, že jsem se do takového hovoru přestal mísit. K nepochopitelnému, jen stěží potlačovanému hněvu mě dohánělo poslouchat třeba, že tomu nebo onomu dopadla věc dobře nebo špatně; že šerif N. je špatný, kazatel T. dobrý člověk; pachtýře M. že všichni litují, jeho synové jsou marnotratníci; jinému zase že všichni závidí, protože má šetrné dcery; že se jedna rodina vzmáhá, druhá upadá. Všechno mi připadalo nadobro jalové, lživé, sporné. V duchu mě to nutilo vidět všechno, co se v takovém hovoru vyskytlo, příšerně zblízka. Jako jsem jednou pod lupou uviděl kousek kůže malíčku, podobný nivě s brázdami a důlky, tak to teď vypadalo s lidmi a jejich počiny. Vnímat je zjednodušujícím pohledem návyku se mi už nepodařilo. Všechno se mi rozpadalo v části, části zase v části, nic se nedalo obsáhnout jedním pojmem. Kolem mne plynula jednotlivá slova; houstla v oči, ty na mě civěly a já zas musel civět na ně: jsou to víry, do nichž hledět mi působí závrať, které se bez ustání točí a skrze něž se vchází do prázdna.“

V trámoví praská; nová vnímavost

I když jejich trápení bylo rozličné, svědčí o podobných zkušenostech Rilkovy Zápisky Malta Lauridse Brigga, některé Musilovy novely a Bennův Rönne. Zápisky lékaře. Přesto tu nemůžeme hovořit o literární návaznosti, nýbrž musíme mít na zřeteli, že tu jde o jednotlivé revoluční impulsy. Říká se, že ty věci jsou cítit ve vzduchu. Nevěřím, že jsou jen tak ve vzduchu, že by po nich mohl každý sáhnout a zmocnit se jich. Nová zkušenost se musí udělat, a ne vzít ze vzduchu. Ze vzduchu nebo od ostatních ji berou jenom ti, kdo sami žádnou vlastní zkušenost neudělali. A domnívám se, že tam, kde se tato stále nová, nevyhnutelná Proč a Nač a všechny navazující otázky (i otázky viny, chcete-li) nekladou a kde tvůrce sám necítí žádnou pochybu a tím žádný skutečný problém, tam že nevzniká žádné nové dílo. Může to znít paradoxně, neboť tu byla před chvílí řeč o umlknutí a mlčení v důsledku tohoto trápení, které má spisovatel sám se sebou a se skutečností – trápení, jež dnes pouze nabralo jinou podobu. Náboženské a metafyzické konflikty vystřídaly konflikty sociální, mezilidské a politické. A pro autora ústí všechny do konfliktu s jazykem. Skutečně velká díla posledních padesáti let, která zrodila novou literaturu, nevznikla ze snahy vyzkoušet styly, z pokusů vyjadřovat se chvíli tak, chvíli onak, z úsilí o modernost, nýbrž vznikla vždy tam, kde dřív než jakékoli poznání zapůsobilo jako rozbuška nové myšlení – kde dřív než jakákoli formulovatelná morálka byl morální instinkt sdostatek silný k pochopení a nastínění nové mravní možnosti. A tak si ani nemyslím, že bychom měli ty problémy, které se nám vemlouvají, a nás všechny to bohužel náramně láká, abychom se k tomu žvanění připojili. Také si nemyslím, že nám po tolika formálních objevech a dobrodružstvích, které se v tomto století (především na jeho počátku) uskutečnily, nezbývá už nic jiného než psát jako epigoni, pokud už nepíšeme ještě surrealističtěji než surrealisté a expresionističtěji než expresionisté, a že nám vlastně nic jiného nezbývá než zužitkovat objevy Joyce a Prousta, Kafky a Musila. Joyce a Proust a Kafka a Musil totiž také nevyužívali žádné předchozí nalezené zkušenosti, a to, co použili a co se snad dá vystopovat a rozebírat v seminárních pracích a disertacích, to je každopádně na nich to nejbezvýznamnější, je to vnějškové nebo přetavené. Při slepém přejímání těchto někdejších pojetí skutečnosti, těchto nových myšlenkových forem včerejška může vzniknout pouhá nápodoba a matnější odlika velkého díla. Pokud by jedinou možností bylo: pokračovat, odvádět svou práci a experimentovat bez zkušenosti, dokud se to zdánlivě nezačne vyplácet, pak by obvinění často vznášená proti mladším spisovatelům mohla mít své oprávnění. Ale v trámoví už to praská. Noc přichází přede dnem a požár se zakládá v přítmí.

S novou řečí potkáváme skutečnost vždycky tam, kde dochází k morálnímu, poznávacímu posunu, a ne tam, kde se někdo pokouší vytvořit řeč samu o sobě novou, jako by se řeč sama mohla domoci poznání a sdělit zkušenost, kterou pisatel nikdy neučinil. Kde se s ní jen tak manipuluje, aby působila nově, vbrzku se pomstí a odhalí záměr. Nová řeč se musí novým způsobem pohybovat a vykročí tak jen tehdy, když ji opanuje jiný duch. Myslíme si, že ji známe, řeč jako takovou, vždyť ji ovládáme; jen spisovatel ne, nedokáže jí vládnout. Děsí ho, je mu nesamozřejmá, je zde přece už před literaturou, je v neustálém pohybu a procesu, určená k použití pro něj nedostupnému. Řeč mu nepředstavuje nevyčerpatelnou zásobárnu materiálu, z níž může brát, není to sociální objekt, nedílné vlastnictví všech. Dosud se neosvědčila pro to, co on zamýšlí, s řečí zamýšlí; spisovatel musí v rámci hranic, jež jsou mu vytčeny, fixovat její znaky a určitým rituálem ji znovu oživit a přimět ji kráčet tak, jak to nikde jinde než v literárním díle nedokáže. Tehdy nám samozřejmě ráda dovolí, abychom si její krásy povšimli, procítili ji, přesto však především podléhá změně, která ani v první, ani v poslední řadě neusiluje o estetické uspokojení, nýbrž o novou vnímavost.

Nevyhnutelné myšlení

Hovořili jsme o nutném podnětu, který předběžně nedokážu pojmenovat jinak než jako morální podnět přede vší morálkou, o impulsu pro takové myšlení, jež zpočátku ještě nedbá o to, kam směřuje, a které usiluje o poznání a chce řečí a skrze řeč něčeho dosáhnout. Nazvěme to předběžně realitou.

Je-li tento směr jednou vytyčen, a nejedná se přitom o směr filosofický ani literární, bude to vždycky směřování jinam. Hofmannsthala vedlo jinam než Georga, jinam Rilka, zase jinam Kafku; Musil mířil úplně jiným směrem než Brecht. Toto nasměrování, tato vrženost do dráhy, kde čeká zdar i zmar, kam už nemá přístup nic nahodilého ze slov a věcí… Kde se to děje, tam máme myslím větší záruku autenticity básnického zjevu, než když budeme jejich díla ohledávat podle šťastných známek kvality. Vždyť kvalita je rozličná, diskutabilní, v určitých pasážích dokonce sporná. Kvalitní bývá tu a tam i báseň průměrného autora, dobrá povídka, sympatický, chytrý román se tu a tam najde; o ty, kdo umějí, není žádná nouze, ani dnes, a vyskytnou se šťastné náhody i zvláštní, okrajové případy, které se nám osobně mohou zalíbit. A přesto nás dokáže jedině směřování, průběžná manifestace jisté problémové konstanty, nezaměnitelný svět slov, postav a konfliktů přimět, abychom pokládali určitého autora za nevyhnutelného. Protože někam směřuje, opisuje svou dráhu jako jedinou ze všech možných cest, zoufalý z nutkavé potřeby, že musí celý svět proměnit v ten svůj, a vinen troufalostí, že svět definuje – tehdy je skutečně tady. Tím, že ví o své nevyhnutelnosti a sám nedokáže uhnout, odhaluje se mu jeho úloha. Čím víc si ji uvědomuje, čím je mu zřejmější, tím častěji provází jeho díla skrytá či přiznaná teoretická péče. Často se říká, že Rilke je sice velký básník, ale že nás obsah jeho děl co do vymezení a výkladu světa nemusí zajímat, jako by to byl odnímatelný, nadbytečný přívěsek, spíš ke škodě než ku prospěchu. Údajně je důležitá pouze jednotlivá zdařilá báseň nebo dokonce verš. Slýcháme, že Brecht je velký básník, jeden z našich největších dramatiků vůbec, ale je třeba laskavě zapomenout nebo z celého srdce litovat toho, že byl komunista. Barbarsky řečeno: hlavně že tu jsou krásná slova, poetično, to je dobré, to se nám líbí, zejména ty kvetoucí švestky a malý bílý obláček. – Krajní úsilí Hofmannsthalovo, který se ve svém díle pokoušel znovuobnovit přervanou duchovní tradici Evropy právě v době, kdy tato tradice ustoupila vakuu, se leckomu zdá jako marná snaha, a přesto by bez těchto fiktivních souvztažností nemohly vzniknout jeho divadelní hry a schopnost úsudku by nedokázala působit jako pořádající síla v jeho esejích. – Proust v posledním svazku Hledání ztraceného času pojistil celé dílo téměř jakousi teorií, reflektoval jeho zrod, dal mu ospravedlnění – a mohli bychom se zeptat: k čemu? Bylo to nutné? Myslím, že ano. A pročpak, tak se jednou kdosi zeptal, nás Gottfried Benn neušetřil své formulace radikálního estetismu, náčrtu svého výrazového světa, oněch fanatických hesel jako opojení, gradace, monologické já. Jenže: mohl by jinak vystoupit s tou troškou básní, které tazatel uznává? – Cožpak esejistické pasáže v Musilově Muži bez vlastností nepatří k dílu? Lze si odmyslet vytvoření utopie, která je odsouzena ke ztroskotání, či hledání „mystiky jasné jako světlo denní“? Nečiní právě všechny tyto myšlenkové pokusy z knihy to, čím je?

Nezmiňuji se o tom, abych znemožnila úsudek o jednotlivých básnících a jejich omylech a jednostrannostech. Nýbrž abych připomenula, dnes, kdy se dezorientováni ptáme, jak asi bude vyhlížet to nové, jak poznáme, že se objevil skutečný básník a básnický počin. Poznáme je podle nové úhrnné definice, podle stanovených zákonů, podle skryté či výslovné prezentace nevyhnutelného myšlení.

Rozrážení vertikály

Nečasové jsou nicméně pouze obrazy. Myšlení, utkvělé v čase, propadne opět času. Ale protože propadne, právě proto, musí být nové, pokud chce být opravdové a něco ovlivnit.

Nenapadne nás, abychom se přimkli k myšlenkovému světu klasiky nebo jiné epochy, protože pro nás už nemůže být směrodatný; naše skutečnost, naše spory mají jinou podobu. Byť se nám jednotlivé myšlenky z minulosti jeví v sebelepším světle, když si je bereme za svědky, děláme to na podporu svých myšlenek z dneška. Nesmí nás tedy ani napadnout předpokládat, že všechno bylo už vykonáno, protože před padesáti čtyřiceti lety se zjevilo několik velkých duchů. Bylo by málo platné přenechat jim nadále myšlení, jako by to byly naše stálice. Je málo platné opírat se o to, co bylo vytvořeno v posledních desetiletích a je hodno obdivu. Poučit se lze jedině v tom, že se riskantnímu vystoupení stejně nevyhneme. V umění neexistuje pokrok v horizontále, nýbrž stále nové rozrážení vertikály. Jenom umělecké prostředky a techniky vytvářejí dojem pokroku. Co je ale skutečně možné, je změna. A přetvářející účinek, vycházející z nových děl, nás vychovává k novému vnímání, novému cítění a novému vědomí.

Pokud se umění chopí nové možnosti, umožňuje nám zjistit, kde stojíme a kde bychom stát měli, jak je to s námi a jak by to s námi být mělo. Neboť jeho projekty nevznikají ve vzduchoprázdnu. Že se básnění odehrává mimo historickou situaci, to si dnes asi už nemyslí nikdo – že by existoval třeba jen jediný básník, jehož výchozí pozici by neurčovaly časové danosti. V nejlepším případě se mu může podařit dvojí: reprezentovat, reprezentovat svou dobu a prezentovat něco, pro co dosud nenadešel čas. Ovšemže se i pro takového básníka najdou roznětky na dálku, což neznamená úzkostné hledání opory, duševní přimknutí toho, kdo dokáže jen recipovat. Pro celou jednu generaci to byl Nietzsche, z něho přeskočila jiskra na André Gida, Thomase Manna, Gottfrieda Benna a mnoho dalších. Pro Brechta to byl Marx, pro Kafku Kierkegaard; podnětem pro Joyce byla filosofie dějin Giambattisty Vica, nespočet impulsů dodal Freud a v nedávné době zapůsobil Heidegger.

Jak by se mohly objevit nové podněty? Těžko říci. Experti a specialisté se množí. Myslitelů ubývá. Možná že ještě něco ovlivní Wittgenstein, možná Ernst Bloch. Všechno čiré domněnky.

Celá bída člověka

Umění proměňující…? Už sama „změna“ je problém, náležící k těm prvotním, pochybovačným, strašlivým otázkám. Co si pod tím představujeme a proč vůbec chceme uměním proměňovat? Něco tím přece zamýšlíme! Umění se už tolikrát stěhovalo, z domu Páně do domu Ideálů, z house beautiful na bateau ivre a pak do stoky, do nahé skutečnosti, jak se říkalo, a pak znovu do příbytku Snu a do chrámů s visutými zahradami a pak zase pryč do pseudomystického dusna Krve a půdy a dál do sídla Humanity a sídla Politiky. Jako by umění nenašlo nikde klid a spočinutí, jako by nemělo najít žádné trvalé přístřeší. Chvíli přijímá a uznává povely a jednoho dne opět uposlechne nějaké nové rozkazy. To je jeho osobitý pohyb kupředu, jeho putování z místa na místo.

A básník usilující o změnu, co je mu dovoleno a co ne? I to je otázka. Očekává ho drama, jež se stalo zcela zjevným teprve v naší době: Protože obzírá celou bídu člověka i světa, zdá se, jak by to neštěstí potvrzoval či schvaloval, zdá se, jako by se minul zamýšleným účinkem. Protože ukazuje celý rozsah neštěstí, jako by připouštěl, že ani to změnitelné se nezmění. Vidíme ho s pěnou u úst a aplaudujeme mu. Nic se nehne, jen ten fatální potlesk. A já se domnívám, že množství těchto hraných šoků, kterým je publikum už léta vystavováno, přivodilo návyk, otupení anebo nutkání, podobné nutkavé potřebě drogy, být tak trochu šokován. Jenom největší vážnost a boj proti zneužívání původních velkých bolestných zkušeností by nám mohly pomoci probudit publikum z jeho fantastické letargie. „Lid potřebuje poezii jako chléb“ – tuto dojemnou větu, tedy spíše zbožné přání, napsala jednou Simone Weilová. Jenže lidé dnes potřebují kino a časopisy jako šlehačku a ti náročnější (k nim totiž patříme i my) potřebují krapet šoku, krapet Ioneska nebo beatnického kvílení, aby neztratili rovnou chuť na cokoli. Poezie jako chléb? Takový chléb by musel skřípat mezi zuby a probouzet znovu hlad, dřív než ho utiší. A taková poezie bude muset být břitká poznáním a trpká touhou, aby lidem překazila spánek. My přece spíme, jsme spáči, protože se bojíme vnímat sami sebe i náš svět.

Nestrpme posměch

Naše existence se dnes nachází v průsečíku mnoha nespojitých realit, které mají znaménka nejprotichůdnějších hodnot. Ve svých čtyřech stěnách si můžete pěstovat rodinné štěstí patriarchálního typu, libertinský způsob života nebo cokoli chcete – venku kolujete ve funkčním světě užitku, který má na vaši existenci své vlastní názory. Můžete být pověrčiví a klepat na dřevo, nicméně zprávy o stavu výzkumu a zbrojení jsou s ohledem na uchování vaší bezpečnosti a svobody také potěšitelné. Můžete věřit v nesmrtelnost své duše a vystavit si vlastní dušezpytný nález, ale venku najdete něco jiného, tam rozhodují testy, úřady, obchod, tam vás uschopní a zneschopní, zařadí a vyhodnotí. Můžete vidět přeludy nebo hodnoty, obojího je tu každopádně dost, a můžete se svěřit všemu zároveň, pokud dokážete v praxi vše pečlivě oddělovat. Tam niternost a otázky po smyslu, svědomí a sen – zde užitková funkce, vyprázdnění smyslu, fráze a němé násilí. Nevycházejte při myšlení jen z jedné podstaty, to je nebezpečné – vycházejte z mnoha podstat.

Jak to vypadá, dospěli jsme ze samého srozumění téměř až k takovému stavu, který Hermann Broch pranýřoval zuřivým výrokem. Bude platit co nevidět, už je na spadnutí. „Morálka je morálka, kšeft je kšeft, válka je válka a umění je umění.“

Pokud strpíme toto „umění je umění“, přijmeme-li posměch, zástupný tu za celek – a pokud to strpí a podpoří básníci nevážností a vědomým rozvolněním neustále ohrožené komunikace se společností, již je právě proto třeba neustále navazovat – a pokud se společnost uzavře literatuře, v níž sídlí vážný a nepohodlný, o změnu usilující duch, pak se to rovná vyhlášení bankrotu.

Naším cílem nemůže být pouze to, abychom umožnili umělecký prožitek z několika složitých výtvorů a vzbudili pochopení pro umělecké dílo – což je preventivní prostředek, jak učinit umění neškodným. Za tak špatných vyhlídek bychom na sobě navzájem neměli co ztratit. Ani umění na lidech, ani lidé na umění. Pak už by nebylo dalších otázek zapotřebí.

A přesto je položme. A ptejme se napříště tak, aby byly naše otázky opět závazné.

Přeložila Michaela Jacobsenová.

Esej s původním názvem Otázky a pseudootázky (úvodní lekce Ingeborg Bachmannové z Frankfurtských přednášek o literatuře z roku 1959) pochází z připravovaného druhého svazku esejů o literatuře, hudbě a filosofii, který pod názvem Místo pro náhody II vyjde v nakladatelství Triáda.

Redakčně zkráceno, doplněno mezititulky.