Lidé žijí jen zlomek své přirozenosti

Jste představitelem poměrně mladé daseinsanalytické psychoterapeutické školy. Mohl byste ji vymezit, případně odlišit od jiných psychoterapeutických směrů?

Daseinsanalýza vyrůstá z fenomenologické filosofie Martina Heideggera, který určil člověka jinak nežli dosavadní věda a filosofie. V novověku byl člověk vnímán jako animal rationale, tedy rozumný živočich, přičemž rozum získal od přírody. Člověk je tu chápán jen jako každý jiný živočich, což se odráží v psychoterapii a jeho osudu vůbec. Pokud na lidstvo nahlížíme jako na zvířata, tak nutně počítáme s tím, že jako druh jednou vymře. Tento názor popírá samu podstatu lidství, jež se při veškeré úctě k živočichům diametrálně liší od všech ostatních projevů života. Heidegger člověka nestaví do role pána jako Descartes, ale do role toho, jenž odpovídá za svět a veškeré bytí. Měl by být garantem toho, že svět a bytí zůstanou zachovány. Člověk je tím, kdo rozumí bytí, světu i sobě, což je rozhodující myšlenka, kterou daseinsanalýza rozvíjí v psychoterapii. Na základě této nové existenciální antropologie se mění pohled na psychoterapii a její metody. Zakladatel daseinsanalýzy Medard Boss byl původně vynikající psychoanalytik, který byl dokonce po kratší dobu analyzován Sigmundem Freudem. Praxe mu ale ukázala, že psychoanalýza neodpovídá­ tomu, jaký člověk je a co potřebuje pro své uzdravení, pokud duševně nebo psychosomaticky onemocní. Boss si všiml, že Heideggerova filosofie řeší otázky, které si klade na základě své psychoanalytické praxe. Navázal kontakty s Heideggerem a společně ještě se skupinou švýcarských psychologů a psychiatrů po druhé světové válce vyvinuli daseinsanalýzu.

Setkáváte se s pacienty, kteří jsou v negativním slova smyslu postižení spiritualitou a náboženstvím. Lze nějak odlišit, kdy je náboženství ještě zdravé a kdy naopak může člověka duševně poškodit?

V poslední době jsem se setkal u duchovních pastýřů s velkým neporozuměním vůči psychoterapii a duševně nemocným. Jde o velké omyly, které velmi škodí pacientům. Všeobecně se soudí, že jde jen o problém starších ročníků mezi duchovenstvem, protože nemají patřičné psychologické a psychoterapeutické­ vzdělání. Já ale mohu potvrdit, že se to bohužel týká i těch mladších. Oni vidí příčinu duševní nemoci v hříchu a úplně zapomínají, že pacienti bývají naopak často obětí hříchů jiných lidí.

Může vůbec náboženství léčit duševní choroby?

Náboženská víra v současnosti nikoho nezachrání od duševní nemoci. Možná, že ještě v 19. století to fungovalo jinak. Setkal jsem se s řadou upřímně věřících lidí, kteří byli duševně nemocní, případně trpěli poruchou osobnosti. Po revoluci jsem potkal mnoho mladých konvertitů, kteří se domnívali, že poctivou vírou se dostanou ze svých neuróz, což se nikdy nestalo. Mnohým z nich nakonec pomohla až psychoterapie, která jim ale zároveň nevzala jejich víru; ta se v mnoha případech prohloubila a stala opravdovější.

Vnímáte psychoterapii jako samostatnou a hodnověrnou vědeckou disciplínu?

Jsem stále více přesvědčen o tom, že psychoterapie je samostatným velkým fenoménem lidské kultury a že jde o něco naprosto nového v přístupu k člověku a k jeho nemocem. Epochální zásluhou Sigmunda Freuda bylo, že objevil úlohu řeči a jedinečného vztahu k pacientovi jako léčebné faktory. Tento svůj objev ale vzápětí znehodnotil biologizující psychoanalytickou metapsychologií, která lidskou individualitu stírala a psychoanalýzu stavěla do řady s ostatními biologickými vědami. Osobně jsem přesvědčen, že individuální přístup v psychoterapii nalezl plné uskutečnění až v daseinsanalýze, která zobecňující tlak vůči člověku, jenž je zde cítit už od antiky, neutralizovala svým fenomenologickým přístupem. Každý člověk je tu nazírán jako jedinečný fenomén a každý tak dostává vždy svou jedinečnou teorii. Daseinsanalýza není na rozdíl od všech ostatních psychoterapeutických škol modelová, nesnaží se pacienta vtěsnat do nějaké konkrétní škatulky.

Jaká je úloha řeči a jazyka v psychoterapii?

Naprosto klíčová. Pokud jsou ještě dnes nějaké předsudky vůči psychoterapii, tak plynou z toho, že není uznávána moc řeči. O psychoterapii se často mluví jako o pouhém povídání, ale řeč dělá člověka člověkem a bez ní by nemohli svůj obor studovat ani jaderní fyzici ani kdokoliv jiný, neboť s čísly nemůžeme vystačit.

Jaká je úroveň psychoterapie u nás?

Poctivé psychoterapie tolik není, tedy takové, která by byla účinná a seriózní a působila dlouhodobě. Dnes si každý myslí, že může léčit duši, neboť leckdo umí krátkodobě zlepšit náladu nebo zbavit pacienta nějakých návyků. Jako velký problém vnímám, že tu stále nemáme zákon o psychoterapii, což umožňuje působení řadě šarlatánů. Měl jsem například ve výcviku ženu, která přede mnou navštěvovala pána, jenž léčil ženy tak, že jim hodinu nadával.

Kdo by měl podstoupit psychoterapii? Dá se říci, že ji potřebuje vlastně každý z nás?

Tak daleko bych nešel. Jinou věcí jsou sebezkušenostní výcviky, jimiž by v určitých profesích měli projít všichni. Tím myslím učitele, policii, soudce, právníky, lékaře a pomáhající profese. Co se týče dlouhodobé psychoterapie, tak v poslední době vystupují do popředí poruchy osobnosti. Jde o lidi, kteří byli ve svém vývoji o něco ošizeni a jistě by se jim mělo pomoci. Rodina je v rozkladu a sociální patologie kvete. Otázkou je, kdo by jim léčbu zaplatil. Jiným příkladem jsou lidé, kteří se dostanou do nějaké akutní situace, ať už v oblasti ekonomické, pracovní nebo mezilidských vztahů. Těm bych doporučoval nestydět se a vyhledat pomoc.

Jaká je role pocitů v daseinsanalýze?

Dnešní svět je sice jakoby odbržděný, ale je zajímavé, že pocity jsou naopak potlačovány a zkreslovány. Lidé si nedovolí pocitově prožívat, což úzce souvisí s dnešní dobou, která je velmi racionalistická. Žijí jen zlomek své přirozenosti a daseinsanalýza je cestou k přirozenosti, nejen té biologické, ale plné možnosti lidského bytí, včetně jeho duchovních dimenzí.

Občas se až divím, jak si lidé dnes dokážou vytvořit takovou sebekontrolu v emocionálním prožívání, že z toho onemocní. Měl jsem například pacientku, která si osvojila tak silnou sebekontrolu pocitů, že se nemohla hnout z domova, pokud si nebyla jistá, že tam, kam půjde, bude toaleta, což plynulo právě z jejího zadržování emocí.

Jste velkým kritikem dneška a postmoderny zvláště. Co vidíte jako největší nebezpečí?

Postmoderna navazuje na Nietzscheho vize dekonstrukce všech hodnot, ale zapomíná, že on počítal s vykrystalizováním hodnot nových. Často říkám, že na Nietzschem je nejhorší, že měl v mnoha věcech pravdu. Osobně nemám problém s prověřováním hodnot, ale nesouhlasím s postmoderním tvrzením, že po jejich prověřování už žádné další není nutné, neboť postmodernisté se dobrali té konečné pravdy a konce dějin. To je přece nesmysl. Úžasná libovůle a fragmentarizace všeho a všech se mi jeví jako útok na podstatné rysy lidské společnosti. Myslím, že člověk nemůže žít bez hodnot jako solitér, a tohle je svého druhu jen pubertální vzpoura.

Řada myslitelů mluví o ztrátě étosu v dnešní době; kde ho máme hledat?

Vůbec nemusíme nic nového hledat. Stačí vše nově reflektovat na úrovni dobových událostí. Jde o hodnoty, které vycházejí přímo z bytí, z počáteční zřejmosti. Dnešní filosofie neoliberalismu je krajním názorem, v němž je vše dovoleno. Současná krize, kterou dnes zažíváme, probouzí sice u některých imunitní reakci, ale myslím, že budeme muset klesnout ještě hlouběji, abychom mohli znovu začít.

Novým oborem dneška se zdá být psychosomatika, která otevírá nové pole pro psychoterapii…

Nejen pro psychoterapii, ale i pro medicínu, z níž se stává pouhá technologie, v níž se člověk úplně vytrácí. Psychosomatiku dnes už nelze popřít. Daseinsanalýza svým celostním přístupem a tím, že je schopna integrovat mnoho poznatků, znamená pro oblast psychosomatiky velký přínos. Lidská existence mluví tělem tehdy, když člověk nemluví ústy, slovy a pocity. Vynikající odborníci dneška, jako fyzioterapeut Pavel Kolář nebo neurochirurg Vladimír Beneš, uznávají, že psychosomatická stránka člověka je nepominutelná, ale stále je dost těch, kteří se drží jen biologického přístupu k člověku.

Říká se, že psychoterapie je umění. Vy sám píšete básně, jaký je váš vztah k literatuře?

Psychoterapie je jistě tvůrčí proces, ale není to svévolný proces. Jde o tvorbu, která bere ohled na prospěch pacienta a otevírá klientovi možnosti a významy, kterých byl zbaven. Jde o konstruktivní tvořivost, jež se pohybuje v určitých mantinelech, zatímco v krásném umění je všechno mnohem širší. Co se týče mého psaní, tak spíše platí, že mé romány běhají po ulicích. V dnešní záplavě produkce a poklesu vkusu je větším přínosem být anonymním psychoterapeutem než známým pisatelem pochybných románů nebo scénářů.