Zatanči to ještě jednou

Rivalita mezi Brnem a Prahou existuje i na poli baletu. Jednoho z vrcholů dosáhla na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy každý ze souborů našel svou originální cestu pod vedením osobností evropského formátu – Iva Váni Psoty v Brně a Saši Machova v Praze. Osobité dramaturgické linie se objevily u obou ansámblů i v devadesátých letech, kdy je vedli Zdeněk Prokeš, respektive Vlastimil Harapes. Po Harapesovi nastoupil v roce 2002 do čela baletu pražského Národního divadla (ND) Petr Zuska. Zásadní změna v jihomoravské metropoli nastala předloni, kdy balet převzala po Karlu Litterovi choreografka Lenka Dřímalová. V polovině druhé sezony je předčasné zásadně hodnotit, přesto se tu některé souvislosti rýsují. Namísto dramaturgického vyhranění je v Brně vidět zřetelná inspirace Prahou.

Nepřetrhnout řetěz nápadů

Prvním počinem nového brněnského vedení byla narychlo sešitá premiéra z toho nejlepšího, co v nedávné době vzniklo v Praze. Inscenace Svět touhy představila brněnskému publiku Zuskův Mariin sen, původně vytvořený pro Pražský komorní balet, Fridu, kterou připravil Jan Kodet pro soubor pražské konzervatoře, a Bezpředmětnou křehkost Tomáše Rychetského, uvedenou poprvé na scéně pražského ND. Nic nového, nicméně večer byl poskládán z děl našich předních současných baletních choreografů, kteří se navíc svou taneční estetikou dobře doplňují.

Také Choreografický ateliér, představující rané tvůrčí pokusy členů brněnského baletního souboru, má svůj pražský předobraz, i když prvotní zdroj inspirace nutno hledat v zahraničí. Pražská paralela se jmenuje Miniatury a má za sebou několik ročníků. V nich bylo k vidění i hodně pominutelných prací, ale právě v rámci Miniatur se etabloval Rychetský, dala o sobě vědět Hana Turečková a další. Choreografický ateliér v Brně zase dal prostor talentu Markéty Habalové nebo Nataši Novotné (dnes 420PEOPLE, viz A2 č. 1/2008).

Baletní guláš s ledovou tříští

Do třetice vstoupil brněnský balet do konfrontace s Prahou v prosincové premiéře Tanec od Ludvíka XIV. po break dance, která má podobný charakter jako pražská Baletománie. Jistý rozdíl tady ale je. Zatímco pražská inscenace si jasně určila diváka, jehož má oslovit – totiž laika i příznivce, kterého chce trochu poučit, pobavit a nechat nahlédnout do zákulisí baletního řemesla, u brněnského programu je adresát neurčitý. Večerem uváděným v Divadle Reduta provází hudebník a divadelník Martin Dohnal. Jeho zdlouhavá popularizační přednáška s odbočkami – drby pro lepší zapamatování „přednášené látky“ – se hodí spíš pro posluchače uměnovědy než pro běžného návštěvníka baletního představení. Ten bude zřejmě ze všech paralel a skoků z období do období a ze stylu do stylu zmaten. Pravda, v ukázkách se začíná už v 17. století za Ludvíka XIV. a končí se u taneční kultury současnosti – fenoménu break dance. Jenomže mezi tím se vaří historický guláš, do nějž se nejdříve chronologicky přidá trocha baroka a pak už se přimíchává ledacos bez ladu a skladu. S pojmem romantický balet tvůrci šermují tak odvážně, že se pod něj vejde jak Marná opatrnost z konce 18. století, tak Svěcení jara – zlomové dílo baletu 20. století.

Pražské Baletománii kritika oprávněně vyčítala, že pluje na vlně podbízivého televizního bavičství. Ano, lze mít výhrady ke stavbě a výběru ukázek, inscenace však tvoří sevřený a dramaturgicky promyšlený celek. Divákům dává jednoduchou, přehlednou a srozumitelnou informaci o baletní historii, demonstruje ji v dobře zatančených ukázkách a přináší na scénu nečekané paralely. Například když provokativně nabídla mužskou moderní parafrázi na „posvátné“ pas de quatre z Labutího jezera, zaimprovizovala à la William Forsythe nebo ukázala přístup choreografů Kyliána, Zusky a Kodeta k jedné hudební skladbě.

V brněnské alternativě převládá pocit inscenační tříště. V popředí jeviště plyne průvodcův monolog, přerušovaný tanečními ukázkami ve středu a pozadí scény. Režisérovi Zdenku Plachému se daří obé fatálně nepropojovat. Režijní vymyšlenosti v podobě hrátek s oponami, stínohrami a projekcemi, které často nesouvisejí s výkladem, jako by byly z úplně jiné operety. Problematický je i výběr úryvků. Inscenované kapitoly z dějin tance v průběhu staletí, jak zní podtitul večera, spočívají převážně v malých fragmentech, které po vytržení z kontextu celého díla nefungují. Inscenátoři též často volili cestu nejmenšího odporu a použili zkrátka to, co má soubor na repertoáru. Paradoxně
tak třeba Svěcení jara sice ukazují na úryvku z vynikající aktualizované interpretace choreografa Libora Vaculíka a libretisty Zdeňka Prokeše, o významu a podobě původního díla ale neřeknou vůbec nic.

Hip hap hop hap

Srovnání brněnské inscenace s pražskou vyznívá nelichotivě i v samém tanečním provedení. Zatímco na Baletománii lze pohlížet jako na výborně zatančený baletní koncert, brněnský soubor, který v jiných svých inscenacích právem sbírá nejprestižnější interpretační ceny (například Ceny Thálie a Philip Morris Ballet Flower Award), byl k nepoznání. Matně působily jak ukázky z klasiky, tak úryvky ze současného repertoáru. V Mariině snu nebo Bezpředmětné křehkosti byly nepřesnosti, špatný timing, chybělo napětí, koncentrace, leckteré klíčové gesto vyznělo prázdně. Nepovedenou tečkou byl pak pokus popasovat se s break dance, byť v choreografii gurua brněnské hiphopové scény Adama Šedy. Proč divadlo nepřizvalo ke spolupráci nějakou specializovanou místní skupinu, jak to třeba nedávno udělal ústecký balet v inscenaci Cikánské kořeny/í? Tanečníci baletního souboru se vydali na půdu, která je jim na hony vzdálená. Snad s výjimkou Japonce Takeru Shimizua působily jejich pokusy o hiphopové triky jako naivní diskotéka. A tady se vrací otázka: kdo má být adresátem produkce, také mladé publikum? Vždyť nad takovým provedením se musí tančící mládež, nota bene v regionu, který je srdcem našeho hip hopu, pousmát.

Pod novým vedením se pokusil brněnský balet vykročit jiným směrem. Zčásti se nechává inspirovat tím kvalitním odjinud, což nemusí být a priori špatné. Nicméně by se tak mohl vytratit charakteristický brněnský kořen, z něhož tu a tam vyrostlo něco zcela nového, co zanechalo v českém baletu výrazný otisk (z nedávné doby například Svěcení jara, Balady nebo Ivan Hrozný). Zkrátka, Brno by se mohlo stát jenom baletní filiálkou Prahy.

Autor je taneční kritik a pracuje v Institutu umění – Divadelním ústavu.