Mediální osudy jednoho literárního hitu
Pozorujeme-li recepci, které se dostalo románovému debutu Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem, zdá se, že to s českou kulturní obcí není zas tak zlé. Jistě, možná některým kritikům či čtenářům pomohlo lidovkové Poslední slovo Jana Rejžka, který na své poměry nasadil vůči Zmeškalovu debutu tak adorační tón, že nepřesvědčit se o kvalitách takto vychváleného zboží by byl takřka hřích. Možná tu hraje roli i fakt, že autor sám se v rozhovorech jeví nejen jako člověk charismatický, autentický, ale i literárně vytříbený: jmenovat jako své oblíbence Balabána či Milotu, toho se u jiných hvězd českého literárního nebe jen tak nedočkáme. Zmeškal navíc umí mluvit: hodinový pořad v rozhlasové Čajovně lze i z archivu vyslechnout, aniž by člověka vůbec napadalo urychlovat myší jeho plynutí. A pochopitelně roli hraje i mediální „potenciál“, který Tomáš Zmeškal má: africký otec je v jeho zjevu patrný a dlouholetý pobyt v Londýně pro nás přece jen ještě funguje exoticky. Hodí se i jméno, které láká k hravým úvahám, zda něco zmeškal anebo ne. A k tomu popelkovský příběh o tom, jak knihu léta nikdo vydat nechtěl, až princ Viktor Stoilov rozpoznal její kvality.
Buď jak buď, Milostnému dopisu klínovým písmem se dostalo vesměs vstřícných recenzí, které dokonce v řadě případů nebyly prefabrikovanou slovní vatou, použitelnou v zásadě na jakoukoli knihu. Recenzenti dokázali postihnout, že zde přichází vypravěčský talent osobitého vidění i výraziva. Všimli si, že tato próza je uleželá a jakoby ručně psaná; přes značný rozsah v ní takřka každá věta sedí a zní, odbočky tu jsou proto, aby se odbočilo, a ne že bezradný autor neví, kudy zrovna dál, vypravěč vskutku vypráví, a ne zaznamenává, co kdo kdy řekl a co všechno bylo kolem. I zde se pochopitelně urodila klišé. Rejžek zmínil poučenost moderní britskou prózou, k tomu se přidal fakt života v Anglii, a už se vesele opakovalo, aniž by kromě Rushdieho bylo nějaké další jméno přihozeno. Stejně tak se přišlo na to, že na Zmeškalově stylu je kromě realističnosti i něco magického, což nemůže skončit jinak než jmény Borges a Márquez. Debatovalo se, kdo byl tím posledním autorem, který byl takto dobrý. Někteří navrhovali Hrabala, jiní Fukse, opatrnější Jáchyma Topola; jde o hledání stejně zábavné a užitečné jako soutěžit, kdo nejdál doplivne z mostu. A někteří z kritiků podlehli i vábení položit si otázku, zda k nám tedy konečně nepřichází ten desetiletí již čekaný velký společenský román, když je to o celé druhé půlce dvacátého století. Naštěstí si na ni soudně odpověděli, že Milostný dopis je hlavně smutným příběhem výborně stvořených jedinců, jakkoli zasazených do explicitních dobových kulis. A aby nebylo dobrého málo, přidaly se i celebrity z kruhů neliterárních, které román vynesly na druhé místo ankety Lidových novin o knihu roku. Román už byl kanonizován natolik, že se stal součástí internetových blogů a čtenářských deníčků. A jak vidno na žebříčku Svazu nakladatelů a knihkupců, ani s prodejností to není nejhorší. Navíc při věku a podsadité postavě autorově snad nehrozí, že podlehne svodům mediálně ovívané české literární celebrity a začne chrlit další texty, cucané narychlo z prstu. Neblahý literární osud Petry Hůlové budiž dokladem toho, co mám na mysli.
Není však růžové úplně všechno. Vykonala-li literární kritika svou povinnost a rozpoznala talent, publicisté a popularizátoři kultury už nadějného autora klovají s vehemencí supů. Zbyňka Vlasáka z Práva zajímá: „Ptají se vás lidé často na váš exotický zjev?“ A když už se dá do řeči, informuje se u Zmeškala na svět tak vůbec: „Vy jste dlouho žil v Anglii, tam nějaké stopy rasismu jsou?“ Proč si to raději nevygooglujete, milý pane? Anebo se nepodíváte u vás v redakci do archivu, však jste se o tom něco napsali; pravda, už před lety. A když už se ptá, tak i radu nabídne: „Jste středoškolský učitel. Nechcete se živit psaním?“ Ono je nějak nedůstojné být středoškolský učitel? Jako že je na to Zmeškala škoda?
Hana Soukupová v pořadu Literární matiné na ČRo České Budějovice má pro autora poučení hned několik: „Autor píše vcelku obratně, jeho místy až květnatému slohu by slušela větší stručnost a lapidárnost, ale román se nečte špatně. Větší prostota, kterou občas postrádám v autorově stylu, by myslím prospěla i celkové stavbě díla a jednotlivým motivům. (…) Otázky, jak čelit zlu, nám klade už samotný příběh, a vložená podobenství ho spíše zatěžují.“ Jářku, hlavně aby nás to nezatěžovalo, to by od literatury nebylo hezké.
Vrcholným supem se však ukázal Otakar Svoboda, předisponovaný ze zpráv ČT 1 na ČT 24. Rozhovor se Zmeškalem působí jak ze scének Monty Python nebo Fry and Laurie. Otázky typu „Jak jste na to přišel, napsat knihu? Jak jste na to přišel ji někam zanést?“ radikálně posouvají hranice kulturní publicistiky do území dosud neprobádaných. O knize ví Svoboda evidentně jen to, co zaznělo v reportáži. Člověk nečeká, že by to četl, zvlášť když je to takhle rozsáhlé, ale že mu ty slečny v pozadí nějaké podklady nepřipraví? Sám to asi cítí, takže dosud napsané šmahem odmítne: „To, co se o té knížce
píše, je dosti obecné, řekněme. Řekněte, co jste sledoval za linku, o co vám šlo? Co jste měl v úmyslu sdělit? Já vím, že to zní banálně, ale zkuste nalákat čtenáře, proč by si měl jít vaši knihu (pohled na stůl a úporné hledání, jak se kniha jmenuje) koupit?“ Aby zněl kriticky, skočí Svoboda Zmeškalovi do věty, že kniha je inspirována padesátými léty, otázkou: „Co o nich víte, dyť ste mladý?“ A pointou pak je opět zájem, zda se tím psaním chce živit, a rada: „Co takhle psát anglicky?“ Inu, přivedli mu člověka s knížkou a minutu před vysíláním řekli, že teď přijde spisovatel. Veškeré otázky jsou jen navázáním na to, co Zmeškal v průběhu rozhovoru řekne, a co se tedy Svoboda dozví. Dozví se dost, a proto končí spokojeným: „K tomu už není co dodat.“ Po Zmeškalovi možná přišel cukrář, a tak se vyzvídalo, jak se do koblihy dostane džem, poté heavymetálista, a tak se zjišťovalo, proč hraje heavy. Záhada, proč za tyto výkony mám platit jako za
médium veřejné služby, mne tak nějak udivuje víc než hvězdné nebe nad hlavou.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.