Co se psaní týče, jsem němá

Kdy jste si uvědomila nebo jste se rozhodla, že budete spisovatelkou?

Mám dojem, že jsem to věděla už jako dítě, ale pravděpodobnější je, že jako dítě jsem jenom nadšeně vymýšlela a zapisovala historky a nic jsem neplánovala. Děti si přece neplánují budoucnost. To dospělí se jich stále ptají, čím chtějí být, až vyrostou. Určitě jsem velmi záhy odpovídala, že spisovatelka. Ale chtěla jsem být i zpěvačka, veterinářka nebo chiruržka.

Cíleně jsem začala psát ve třinácti, román. Jmenoval se Zlomený anděl. Zůstal nedopsaný, ale považuju ho za důležitou práci. V různých fázích jsem se k tomu příběhu vracela. Ve dvaadvaceti jsem učinila první pokus dostat se na Vysokou divadelní školu a začala svými texty obesílat literární soutěže a občas i nakladatelství. V té době jsem si už byla naprosto jistá, že chci být spisovatelkou. Ale musela jsem se trochu zklidnit, naučit se psát soustředěně a uvědomit si nezbytnost přepisovat a upravovat texty. Teď přepíšu román třeba i desetkrát. Kdybych to tak věděla tehdy ve třinácti! Bylo demoralizující si myslet, že všechno, co napíšu, je jedinečné.

Co jste studovala? Ovlivnila vaši volbu ona touha věnovat se spisovatelskému řemeslu?

Studovala jsem na Tamperské univerzitě německou filologii, mediální komunikaci a divadlo, ale studia jsem nedokončila. Vlastně jsem věděla, že chci psát a případně taky hrát. Studium svým způsobem bylo jen dočasné řešení. Když jsem se pak dostala na dramaturgii, měla jsem už napsanou první verzi prvního románu a v druhém ročníku jsem našla nakladatele. Učila nás jedna z nejlepších finských spisovatelek Pirkko Saisio. Protože je sama autorkou, dávala spoustu prostoru těm, kdo zkoušeli psát román. Ostatně z mé kolegyně v ročníku Sofi Oksanenové se také stala spisovatelka, stejně jako z několika dalších studentů z předchozích ročníků. Po odchodu Pirkko Saisio jsme už tolik volnosti neměli, možná proto se mi studia protáhla na devět let. Za tu dobu jsem stihla porodit, napsat dva romány a knížku pro děti. A jenom jednu drobnou hru. Píšu hru i teď, ale ještě jsem nenašla příležitost se do toho vložit naplno, protože romány mají pořád vrch.

A věnujete se vedle psaní i něčemu jinému?

Asi veškerá moje práce nějak souvisí s psaním. Hlavní je tvorba, krásná literatura, ale píšu také sloupky do novin, občas eseje a články s literárními tématy.

Syn chodí do waldorfské školy, která má ekonomické potíže a rodiče dělají spoustu dobrovolné práce v její prospěch. Ráda chodím vypomáhat do školní kavárny. V mládí jsem dělala servírku, abych ufinancovala studia, a byla to skvělá práce, i když jsem mívala potíže spočítat kasu a byla jsem i jinak dost nemehlo. Pamatuju si, že mě moc bavilo poslouchat všelijaké historky hostů. Později jsem si v hlavě sumírovala příběhy a do deníku pilně zapisovala jejich hlášky.

Taky se ráda setkávám a mailuju s dalšími spisovateli, v podstatě je to nezbytnost. Při vlastní práci bývají spisovatelé hodně osamělí. Je nádherné se občas setkat s těmi, kdo dělají totéž.

Je snadné být a žít jako spisovatelka ve Finsku?

Ve Finsku je docela dobrý grantový systém. S jeho pomocí můžu žít jako spisovatelka na volné noze. Dokážu vyjít se stipendii a s příležitostnými honoráři za různé pořady a články. Mých knížek se nikdy neprodávalo tolik, abych měla pocit, že mě tantiémy uživí, ale třeba ten čas někdy nastane.

Pocházíte ze severu Finska. Myslíte, že se tenhle fakt výrazně promítl do vaší tvorby?

Je jasné, že kořeny mi nějak neustále do tvůrčího procesu pronikají. Sever ve mně vždycky byl, je a bude přítomen. Nářečí z údolí řeky Tornionjoki, způsob žití a bytí, který se tolik liší od toho na jihu. Severský roční koloběh a polární příroda jsou pro mě nesmírně důležité. Neustále sever poměřuju s právě probíhajícím okamžikem, se stavem svého bytí tady a teď. Ten dialog ovšem není nic vědomého. A sever jako takový ani není nezbytnost. Kdybych se narodila někde jinde, zobrazovala bych se skrze to jiné místo. Nebo skrz nějakou nezakořeněnost. V podstatě se cítím nezakořeněná. Nebo vytržená z kořenů. Proto se mi po rodném kraji tak stýská. Na druhé straně cítím, že kořínky, které mě poutají k životu, jsou dnes moje děti.

Co dalšího vás ovlivnilo?

Sever není a ani nemůže být jediným ovlivňujícím faktorem. Psaní je pro mě způsob, jak uchopit život a svět. Jako spisovatelka mívám pocit, že jsem filtr všeho, na co narazím. Jako bych vše odjakživa sledovala a psala reportáž a analyzovala život v sobě samé i život kolem sebe. Píšu si deníky od šesti let. Transformovala jsem svůj život do deníkových zápisků a příběhů už v dobách, kdy se mi o nějakém publikování ani nesnilo.

Jak dlouho jste žila na severu? Kdy jste odtamtud odešla?

Narodila jsem se v Laponsku v městečku Pello. To je ono místo, kde žije Kristina, hlavní postava románu Na okraji světla. Odstěhovala jsem se odtamtud později než ona, až v devatenácti, po gymnáziu. Odjela jsem do Tampere. To bylo podle mě dostatečně daleko.

A jaký máte vztah k Laponsku nyní?

Pořád se mi po něm stýská. Ale nemám v úmyslu se tam odstěhovat. Líbí se mi ten rozpor. Líbí se mi, že když cestuju „domů“, cítím, že roztávám do krajiny, taju. Nikdy mě neomrzí poslouchat řeči, které tam lidi vedou, to důvěrně známé nářečí, intonaci. Říkám si, že tohle jsou mí lidé, můj kmen, a pokaždé mě hodně drásá, když odtamtud zase odjíždím. Na druhé straně jih je pro mne stále ještě exotický. Vždyť v Laponsku vlastně ani neexistují kavárny, myslím ty opravdové. Možná nějaká v Rovaniemi.

Jak bych to nejlíp vysvětlila? Je úžasné, že se mi podařilo uskutečnit sen z mládí, odstěhovat se na jih. Ale kdyby u mě třeba propukla nějaká nevyléčitelná choroba, odstěhovala bych se okamžitě do Laponska, uchýlila bych se k jezeru Raanujärvi, na chatu rodičů. Abych umřela tam. Je to pro mě opravdu důležité místo. Mám potřebu tam jezdit pravidelně, několikrát do roka.

Vaše romány svým způsobem tvoří jakousi volnou trilogii, která postupně zobrazuje dozrávání dívky, potažmo mladé ženy v nepřátelských či podivných podmínkách: v prvním románu je ústřední postavou sedmiletá holčička, v dalším je hrdinka už v pubertě a ve třetím právě překročila práh dospělosti. Byla to náhoda, nebo záměr? Chcete v této linii pokračovat?

Rozhodně to nebylo vědomé rozhodnutí. Nepamatuju si, co jsem plánovala a o čem jsem přemýšlela například po prvním románu. Prostě jsem začala psát další, psaním jsem našla nové téma. Když jsem pracovala na třetím románu, Pod vodou, strašně jsem se jednou vylekala, jestli snad hlavní postava není stejná jako v předešlém románu. Na jedné straně byla, na druhé ne, ale záleží na tom? Román, který píšu teď, není pokračování předchozího, ale můžu to říct s jistotou? Po pravdě nevím. Je možné, že k vyřešení některých věcí je zapotřebí vícero románů. Neumím to teď konkretizovat. Nerada vysvětluju vlastní romány. Co se psaní týče, jsem radši němá. Kdybych nebyla němá, asi bych nepsala.

Kde jste hledala témata pro své knihy? Ve vlastních zážitcích?

Témata vyvěrají z podvědomí. Jsou výsledkem dlouhodobého zrání. Pak prostě najednou vyplynou na povrch a nabídnou se ke zpracování. Téma románu, který píšu teď, nevychází z minulosti, ale z jedné nedávné série příhod, nicméně za sebou táhne všelijaký podvědomý a nevysvětlitelný materiál. Nezbývá než ty věci vzít a opracovat je, zrealizovat. V tom je kouzlo i veškerá obtíž spisovatelské práce.

Texty vašich knížek jsou chvílemi snové, chvílemi neobyčejně intimní a otevřené, jsou odvážnou směsicí poezie a drsnosti, přinejmenším při pohledu ze střední Evropy. Máte při psaní hranici, kterou byste nepřekročila?

Nestanovila jsem si žádnou. Právě při psaní se pokouším vypořádat s autocenzurou a jít přes všechny hranice. Připadá mi to osvobozující a zároveň také nezbytné z hlediska tvůrčího procesu, protože musím cítit, že jsem přímo v jádru sebe samé, a nikoliv na okraji svého já. Někdy sice zabloudím, ale vždycky se snažím dobrat zpátky k jádru.

Máte knížku hned v hlavě celou, nebo naopak postupně sbíráte a dohledáváte materiál ke zvolené kostře příběhu?

Jak kdy. Můj první román se zrodil natolik hotový, že jsem spěchala, abych ho dostala z hlavy ven. Zápletka byla prakticky od počátku jasná. Zato u druhé a třetí knížky jsem putovala po tak podivuhodných cestách, že jsem na začátku nevěděla, jaký bude výsledek. Přesněji, myslela jsem, že vím, ale nakonec to dopadlo úplně jinak.

Dáváte rodící se text k přečtení i někomu jinému kromě nakladatelského redaktora?

Ne, jediným čtenářem je redaktorka. Důvěřuju jí. Je dostatečně kritická a umí všechno podat tak, že nemám problém přistoupit na její návrhy. Mám štěstí, v dnešní době není dobrý redaktor žádná samozřejmost. Občas se bojím, že změní místo nebo umře.

Pro mě je důležité, aby rukopis nečetlo moc lidí. Já dokonce nejsem ani schopná o něm s někým mluvit. Když na mně kamarádi a kolegové vyzvídají, co právě píšu, tak jim jenom úsečně odpovídám, že román. O tématu nebo postavách nemůžu totiž vůbec mluvit. Kdybych promluvila, porušilo by se kouzlo. To bych nesnesla. Když pak knížka vyjde, jsem pochopitelně vždycky moc napjatá, co na ni řeknou blízcí a kamarádi. Ale na vlastní tvůrčí proces to nemá žádný vliv.

Máte nebo měla jste nějaké literární vzory? Ať už ve Finsku či ve světě?

Pamatuju si, že jako třináctiletá jsem napodobovala Dostojevského a Waltariho. Psala jsem poněkud archaicky a květnatě. Na střední škole pro mě byli důležití Timo K. Mukka a Rosa Liksomová. A také textař a spisovatel Kauko Röyhkä. Jeho písňová lyrika mě v mládí doslova držela při životě. Za studií mi byla vzorem už zmiňovaná Pirkko Saisio. Anebo Christer Kihlman. A mimo Finsko Heiner Müller, Shakespeare, García Lorca, Astrid Lindgrenová. Ve Finsku dnes publikuje spousta dobrých autorů – ráda čtu věci od Mikka Rimminena, Moniky Fagerholmové, Joniho Skiftesvika, Leeny Landerové, Sofi Oksanenové. Ten seznam se pořád rozšiřuje.

Vaše knihy někdy bývají přirovnávány k dílu dnes už finského klasika Timo K. Mukky. Čím si to vysvětlujete? Mimochodem, těší vás takové srovnání?

Vždycky mě potěší, když mé knihy srovnávají s Mukkovými. Brodili jsme se ve stejných močálech, i když každý v jinou dobu. Mukka zemřel, když mi byly tři roky. Možná ve výběru slov, ve způsobu vyjádření je cosi podobného. Těžko to můžu sama posoudit. Vím jenom, jak všechno to laponské vypadá zevnitř. Když čtu Mukkovy texty, cítím, že pronikám do svého nejniternější nitra, tam, kam se dostávám, když sama píšu.

Hned vaše prvotina byla nominována na nejvýznamnější finskou literární cenu Finlandia. Je ve Finsku pro spisovatele důležité být nominován či dokonce zvítězit?

Finlandia show je noční můrou zdejšího literárního písečku. Ta soutěž ze spisovatelů dělá klauny. Veškerá pozornost se soustředí na nominované a znamená to větší prodej knih. Vítěz se může dočkat toho, že jeho kniha půjde na dračku, ale není to úplně jisté. Mám ohledně té ceny rozporuplné pocity. Když jsem sama byla nominovaná, byla jsem opravdu šťastná a vděčná. Knížka se dostala hodně do popředí. I druhá knížka získala hodně pozornosti. Třetí nikoliv. Dostalo se jí skvělých recenzí, ale nedošlo k takové medializaci jako u prvních dvou. Někteří říkají, že Pod vodou je příliš experimentální. Možná, že je.

Změnila ta nominace něco, například ve vaší literární práci?

Myslím, že na samotnou literární tvorbu nemají žádné ceny nebo nominace vliv. Ale je fakt, že můžou zlepšit pracovní podmínky. Například grantové komise se chovají k oceněným vstřícněji.

Letos jste přijela do Prahy na Svět knihy. Před časem jste se mi zmínila, že jste v Praze pobývala už několikrát. Jaké dojmy jste si tehdy odnesla? Byla jste tu jako turistka, nebo z jiných důvodů?

V Praze jsem byla už celkem čtyřikrát. Poprvé v roce 1993. Tehdy jsem žila v Berlíně a vyrazila jsem vlakem na výlet do Prahy. Po pravdě si moc nepamatuju, co jsem tenkrát v Praze dělala. Matně si vybavuji, jak jsem seděla v nějaké hospodě v židovské čtvrti a učila se zpaměti německý překlad Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí.

Podruhé jsem byla v Praze roku 1995 interrailem se dvěma kamarády. Bydleli jsme v hostelu. Bylo to jedno velké dobrodružství a potácení se odnikud nikam. Nějaký starší pán mi vyprávěl o pocitech odcizení. Měl prý sen, ve kterém mu říkali: Have your black ice-cream. V tom „black ice-cream“ viděl svou odcizenost a samotu. Tu historku jsem si poznamenala do deníku a zrovna vloni jsem ji zkoušela propašovat do jednoho textu. Já sama si taky připadám trochu mimo. Nebo jsem si tak dřív připadala. Dneska jsem asi díky dětem, a možná i díky psaní, zapustila kořeny doma.

Třetí a čtvrtá cesta do Prahy souvisela se studiem dramaturgie. Šlo o nějaký společný projekt mezi naší školou a FAMU. Já a Marek Epstein jsme měli společně napsat scénář k filmu. Nic z toho nebylo. Každý jsme si napsali svůj vlastní. Markova verze se natočila. Oba scénáře byly dost zvláštní.

Při poslední návštěvě tu se mnou byl můj muž. Procházeli jsme se tehdy Prahou od rána do večera. Propletenec naší nově založené rodiny byl neuvěřitelně složitý a bylo skvělé, že jsme se dostali na dovolenou jen ve dvou.

Na čem pracujete teď?

Dokončuji knihu esejů na téma psaní. Zároveň píšu nový román. Plánuji brzy napsat novou verzi knihy pro děti a také hru. Ze všeho nejvíc mě to nyní žene psát román. Je těžké se od něj odloučit, třebaže redigování knihy o psaní není ještě dokončeno. Zároveň mě děsí, jaký vnitřní chaos zase budu muset snášet, než bude román hotový.