Proč má smysl zajímat se o Pražské Quadriennale, když do jeho zahájení zbývá ještě celý rok?
V posledním předprázdninovém čísle A2 jsem se chtěla věnovat letním divadelním akcím. Při studiu plánovaných programů jsem ale zjistila, že s čistým svědomím a se záměrem upozornit jen na to, co přesahuje statut odlehčené prázdninové akce, bych doporučila máloco. Ve futuristickém duchu jsem se ale rozhodla zůstat. Přesně za rok touto dobou (16. až 26. 6. 2011) totiž bude v plném proudu rozsáhlá akce Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru (s novým rozšířeným názvem; zkráceně PQ).
S ročním předstihem má smysl PQ připomínat nejen proto, že jde o prestižní mezinárodní a z podstaty scénografie, divadelní architektury a prostoru také mezioborovou akci (tento aspekt se s dnešním vývojem divadla prohlubuje), na kterou si vždy – což je jasné z názvu – musíme čtyři roky počkat. PQ už totiž dávno není jednorázová několikadenní událost, ale své aktivity rozprostírá i do mezivýstavního období. Od loňského roku až do roku 2012 probíhá pod hlavičkou PQ mezinárodní projekt Intersekce: Intimita a spektákl, teoreticky a prakticky zaměřený na výzkum performance. Letos už se konalo sympozium o Expandující scénografii v lotyšské Rize, věnované diváckému pohledu na performance a prostor, o umělcích a autorech se bude hovořit v červenci v srbském Bělehradu a o kurátorství konečně v září v portugalské Évoře. Pro umělce stojí za to připomenout i fakt, že doprovodný program celého PQ ještě není uzavřený a hlásit se do něj je možné až do konce letošního listopadu.
Divadlo jako stopa
Divadelní architektura ve střední Evropě je pro změnu předmětem výzkumného projektu Theatre Architekture in Central Europe (TACE; hlavním řešitelem je pražské Národní divadlo). Jedním z jeho výstupů je databáze divadelních budov, jejíž zatím nekompletní verze je volně přístupná na internetu (www.theatre-architecture.eu/cs/db.html). Opět pro umělce stojí za připomenutí, že v databázi by mělo být postupně možné sdílet také technická data jednotlivých divadel, což nahrává evropské mantře podpory mobility. Pod labelem TACE se na přelomu května a června v Národní technické knihovně konala výstava Za všedností, rozsáhlá prezentace středoevropské divadelní architektury (divadla Rakouska, Česka, Maďarska, Polska, Slovenska a Slovinska). I to je vlastně tip na letní divadelní aktivitu, protože ti, co si nechali ujít pražské uvedení výstavy, se za ní mohou vypravit v červenci do Varšavy, v září a říjnu do Bratislavy nebo v listopadu až lednu 2011 do Lublaně. Při nejhorším jsou jednotlivá prezentovaná divadla na webové stránce TACE propojená s divadelní databází, takže základní (osekaný) přehled lze získat i na internetu.
Prostřednictvím výstavy si je opět možné uvědomit, že (nejen) české divadlo disponuje vedle stálých scén i množstvím stagion. Ty – s tu více, tu méně vydařenou dramaturgií – hrají svou roli v lokálním kontextu, v celostátním nadhledu málo viditelnou a často snad i opomíjenou. Nehledě na to, že jejich historie vypovídá o historických proměnách míst a jejich měnícím se národnostním složení.
Zarostlí v předminulém století
Surfování internetem po divadelních budovách (tentokrát ne po jejich dramaturgii, ač je jasné, že i cennou budovu je prostě třeba v neposlední řadě něčím podstatným naplnit) však nabízí ještě další, srovnávací rozměr. To když surfař dohledá divadla, která svou podobou vystoupila z mainstreamu. Nederlands Dans Theater v Haagu od Rema Koolhaase. Opera v Oslu od architektonické kanceláře Snøhetta (viz A2 č. 26/2008). Opera v Sydney od Jørna Utzona. Opera v Kodani od Henninga Larsena… Můžeme tiše závidět. U nás, obávám se, nic podobného nehrozí – zjednodušeně řečeno máme divadelních budov dost, peněz málo a hlavně jsme na to zřejmě moc úzkoprsí a s průměrnou kultivací vkusu je to v Česku spíš horší než lepší. Jenže, zdá se mi, Národní divadlo z 19. století už dnes jako symbol nestačí. A jsme zpět u PQ – je třeba si totiž vážit toho, že alespoň jeho dějištěm Praha (Česká republika) je.