Pětatřicetiletý Argentinec Lisandro Alonso si své filmy si píše, točí, produkuje i stříhá sám a nezajímá se o očekávání diváků ani o komerční potenciál. Jeho radikalita spočívá hlavně v tom, jak osobitě a poeticky stáčí náš pohled k všednosti. Autora můžete potkat na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
„Polovinu života trávíme uprostřed rutiny, které si nikdo ani nevšimne. Chtěl jsem zachytit právě tyto minimalistické momenty, aby si divák uvědomil, jak se svým životem vlastně nakládá,“ říká Lisandro Alonso výstižně ke své úsporné, a přece uhrančivé metodě. Jeho takřka bezdialogové, meditativní snímky jsou však vzdáleny jakékoli vizuální antropologii: přestože mnohé z nich působí i v důsledku obsazování neherců až kvazidokumentárním dojmem, jejich síla tkví především v obřadně pomalém tempu a promyšlené formální stylizaci, jejíž dominantou je sofistikovaná práce se zvukem, prostorem a plynutím filmového času.
V karanténě světa
Alonsova tvorba je vlastně velmi rafinovanou kinematografií izolace: své postavy tvůrce umisťuje do jakési karantény, aby je mohl lépe pozorovat. Jeho debut Svoboda (La libertad, 2001), který byl uveden mimo jiné v prestižní sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes, je pronikavým vhledem do všedního života dřevorubce z prostředí argentinské pampy. Cyklický záznam mechanických činností – rubání a značkování stromů, sloupávání kůry, nakládání dřeva na náklaďák – a prostých tělesných potřeb stojí jak na stoické figuře autentického lesního dělníka Misaela Saavedry, tak na sugestivních delších záběrech. Pomocí poutavé souhry světla a stínů a prostých výjevů odehrávajících se během jediného dne dokáže argentinský samorost v divákovi probudit úvahy o lidské integritě a přirozenosti i podmínkách individuální svobody.
Alonso, absolvent Universidad del Cine v rodném Buenos Aires, jenž během studií sbíral zkušenosti coby asistent režie a zvuku na filmech zkušenějších kolegů, podtrhuje kontemplativní účinek svých snímků chytrou prací se zvukovými texturami. Ve Svobodě úvodní pulsující techno prohlubuje kontrast mezi pokorným přístupem Misaela ke krajině a materiálním světem, který ho obklopuje. Hudbu ovšem Alonso využívá pouze k titulkům (ty se ze zásady objevují buď jen na konci nebo na začátku filmu, pokaždé ale v krvavě červené barvě na černém pozadí) – prim hraje minuciózní partitura, složená z autentických ruchů prostředí, do něhož je snímek zasazen.
Posedlost chováním jedince v exotickém (jakkoli pro něj přirozeném) prostředí je patrná i z režisérova druhého snímku Mrtví (Los muertos, 2004; jedná se o jediný autorův titul, který jsme – díky jeho triumfu v soutěžní sekci Fórum nezávislých na MFF Karlovy Vary – mohli vidět i v České televizi). Zážitek z tohoto hypnotického díla lze jen s obtížemi k něčemu přirovnat: jednoduchá dějová linie zachycující stárnoucího muže jménem Vargas, který se po dvacetiletém pobytu ve vězení plaví skrze džungli za svou dcerou, funguje výhradně coby odrazový můstek pro vizuální mystiku destilovanou z každodennosti. Mnohé z mistrně komponovaných dlouhých záběrů charakterizuje opakovaný, jemný odklon kamery směrem do strany od objektu jejího zájmu – jako by si Alonso přál průběžně a v promyšleném rytmu rozšiřovat naši perspektivu –, jiné obrazy však zůstávají takřka nehybné. Všechny ale zaznamenávají typicky lakonické výjevy: stříhání vlasů, vyjímání plástve z křoví, vykuchání divoké kozy mačetou.
Autorův minimalismus je tady prost jakékoli okázalosti: překvapuje jistotou, s níž dává zakoušet váhu přítomného okamžiku a zvolna odtékajícího času. Úvodní dech beroucí evokací dávné vraždy počínaje (lstivá trajektorie kamery ve více než tříminutovém pralesním záběru) a závěrečným enigmatickým zmizením Vargase za kusem pověšené látky konče, tu záměrně chybí motivace postav, morální rozměr, zápletka i katarze. A přece se během sledování oněch samozřejmě prováděných úkonů dostavuje pocit zvláštního vytržení.
Přeludy života a ráj filmu
Cíleným vychýlením z dráhy byl pro Alonsa šedesátiminutový (sebe)reflexivní snímek Fantasma (2006), v němž argentinský mistr observace přemístil oba protagonisty svých předchozích filmů do cinematéky San Marín v Buenos Aires, kde se právě promítá jeho film Mrtví. Alonso (mimochodem zavilý odpůrce digitálu) vyměnil atraktivní přírodní lokace za rozmanité interiéry a rozehrává v jednotlivých místnostech, veřejných i privátních prostorách a koridorech budovy fascinující hru na svět před „zrcadlem“ a za ním. I tady kamera vzhledem ke své ladné choreografii představuje spíš jakési médium: skoro každý záběr v sobě skrývá hmatatelné napětí plynoucí z mnohoznačnosti významů a neurčitého, ještě nevyjeveného tajemství. Výsledný, zcela v duchu titulu díla až přeludný efekt snímku, je ještě umocněn důmyslnou audiostopou, která připomíná komorní symfonii lidských, zvířecích a mechanických zvuků (nemluvě o tom, že hned po úvodní scéně následují tři minuty kytarových poryvů režisérovy oblíbené kapely Flormaleva, podkreslujících pouze černé plátno).
Alonsův zatím poslední film Liverpool (2008), na nějž dlouho nemohl sehnat finanční prostředky, plynule navazuje na poetiku snímku Mrtví, a přece přichází s jednou zásadní inovací. Puristická, zádumčivá road-movie pojednává o námořníkovi jménem Farrel, jehož loď krátce zakotví ve městě Ushuaia, nejjižnějším cípu světa. Nemluvný, rezignovaný muž se vydává skrz zasněžené hory na návštěvu rodiny: balí své věci, jde krajinou, spí, vytrvale pije. Nalézá senilní matku, která jej nepoznává, a dceru, která po něm chce peníze. Po dvou třetinách filmu z něj Farrel náhle a nenávratně mizí. Snímek má opět zcela vyprázdněnou dějovou strukturu: jeho intenzita nepramení výlučně z efektivního zvratu, který znamená přesunutí zájmu tvůrce z individua směrem ke komunitě, ale zejména z nádherných obrazů, snímaných tentokrát chladně distancovanou, převážně statickou kamerou. O co méně se tu hovoří, o to více k nám promlouvají barevné i prostorové kompozice a podivínské tváře typologicky výrazných postav. Alonso si jako obvykle dává záležet na vyznění a metaforické hodnotě obou hran svého filmu: zatímco první záběr je výstižnou ilustrací celoživotní izolace hlavního hrdiny (Farell, pasivně přihlížející zábavě kolegů), teprve poslední scéna nám ozřejmí původ názvu celého díla.
Alonsovy snímky, pro něž si argentinský solitér osvojil zcela původní filmový jazyk, jsou nepochybně dobrodružstvím pro trpělivé. Přesto se ho ale vyplatí podstoupit: všechny čtyři jeho dosavadní tituly jako by byly součástí neviditelného tvůrčího ekosystému, v němž všední okamžiky nabývají na významu, kvalitě a mysterióznosti. I z tohoto důvodu se pátrání po člověku a světě, který obývá, stává v Alonsových úchvatných filmech pátráním po podstatě kinematografie.
Autor je redaktor časopisu Cinepur a Radia Wave.
Lisandro Alonso zavítá osobně na letošní 36. letní filmovou školu v Uherském Hradišti, kde bude mít retrospektivu.