Hračkářství až příliš vybroušené

Po Moudrých dětech (Wise Children, 1991) a Nocích v cirkuse (Nights at the Circus, 1984) je Magické hračkářství (The Magic Toyshop, 1967) třetím románem britské prozaičky Angely Carterové (1940–1992) vydaným v českém překladu – stejně jako u předchozích dvou se tohoto úkolu se ctí zhostili Lucie a Martin Mikolajkovi. Jak už je v příbězích Carterové zvykem, jejich postavy i čtenáři si zprvu připadají, jako by sklouzli králičí norou do naprosto jiné dimenze reality.

V moci zvráceného Boha

Patnáctiletá Melánie a její mladší sourozenci Viktorie a Jonatán přijdou zcela náhle o rodiče, a tím i o prostor bezpečí a lásky. Z venkovské idyly se přesouvají do pitoreskního sídla strýce Philipa – domu, jehož součástí je ono hračkářství v titulu. Nový londýnský domov se Melánii jeví jako pokřivené obludárium, v němž je vše naruby. Dojemně křehká teta Margaret je od svatebního dne němá, její dva ryšaví bratři Francie a Finn vyzařují celou svou osobností pravou esenci mužství a živočišnosti a nade vším se vznáší děsivá aureola Philipa, jehož jediným potěšením je manipulace s loutkami a vlastními příbuznými (paradoxně pak vyznívá i jeho poetické příjmení Flower). Očividná nenávist mezi Philipem a Margaretinými bratry a naopak těsné sepětí tří sourozenců je něco, co Melánie zprvu nechápe, ale postupně přijímá. A v podstatě se smiřuje s tím, že vztahy v její původní rodině nebyly a nejsou i přes zdánlivou spořádanost ani zdaleka tak vroucné. Avšak toto poznání nepřichází okamžitě, neboť zjistit, kdo ke komu co cítí, je zpočátku těžké. Jednak zde nikdo příliš nemluví a navíc v domě hračkářově žijí loutky, zatímco lidé jsou důsledně paralyzováni hrůzovládou loutkovodiče.

Philip je zvrácený Bůh – dává život loutkám, ale bere ho lidem, čímž živí svoji sílu. Hra ztrácí prvky svobody a fantazie, stává se vězením, z něhož nelze uniknout jinak než smrtí. Představení, jež Philip pořádá, jsou určena jen rodině a demonstrují jeho moc nad jejich osudy. Marionety v reálné velikosti tu předvádějí výjevy z jejich vlastních životů, čímž alegoricky stvrzují lidskou nemohoucnost. K tomu, aby strýc Philip o svou nadřazenost přišel, je třeba hrát o všechno. Jde o souboj dobra a zla, na jehož konci čeká vysvobození ze zakletí a znovuprožití vlastní identity. Oproti tradiční pohádce je ale takový konec jen novým začátkem. Začátkem, jenž je znepokojivý, protože nedává znamení, co bude následovat.

Noc v plamenech

Jedním z rozmarů strýce Philipa je absolutní dochvilnost, jídlo je ohlašováno gongem a každou hodinu odměřuje mechanická kukačka. V protikladu k tomu je pro ostatní čas jen velmi relativní. Významné jsou noci jako okamžiky svobody jak ve snění, tak v realitě. V noci Melánie poprvé spatří krásu a sílu vlastního těla, stejně jako ji oslní energie z hudební sešlosti Maggie, Francieho a Finna, v noční zahradě celý příběh začíná i končí. Noc se stává místem, které je přátelské a jehož se člověk nesmí bát. Protože „jakmile se Melánie začala bát, obrátila se zahrada proti ní“. Melánie se tedy bát přestane a mění se z naivně roztouženého děvčete v ženu vědomou si své vrozené síly – jak erotické, tak mateřské. Symbolicky to vyjádří jeden z bratrů rozbitím Philipových kukaček: najednou se uzavírá čas řádu a otevírá čas instinktů a emocí. V románu se několikrát tematizuje charakter určitých elementů, zejména pak vody a ohně. Melániin bratr Jonatán je metaforickým námořníkem, jenž si pluje nad modely lodí zcela mimo realitu, jejich strýčci a tetička jsou naopak i přes jistou uzavřenost plní vášně a žáru, a strýc Philip je všechny drží při zemi. Není pak překvapivé, že stačí jen malá jiskra, aby celý dům zachvátil požár, jenž všechno stávající spálí nebo přetaví.

Záludná loutkohra

„Jak mohla tušit, že její vlastní strýc je nestvůra s hlasem tak strašlivým, že se bála, aby nezbořil dům a všechny je nepohřbil?“ Tak se ptá neosobní vypravěč, jehož hlas se velmi často prolíná s perspektivou Melániinou. Bohužel, podobně jako v citované větě se tyto linie mnohdy střetávají nefunkčně. Pokud v Nocích v cirkuse cituje bordelmamá Baudelaira, pak to zcela ústrojně zapadá do žánru karnevalové travestie a satiry na vědoucí devatenácté století. V Magickém hračkářství se taktéž setkáme s množstvím aluzí na hudbu, literaturu i film, avšak je těžké uvěřit, že by jich byla dospívající Melánie schopná. Její postava se tak v duchu příběhu mnohdy stává loutkou, jež promlouvá ústy někoho zcela jiného. Její hlas je stále hlasem vnímavého pozorovatele, jenž chce ukázat svou sofistikovanost, ale neprochází žádnou změnou. Podobně zcizujícím dojmem působí i množství až příliš rafinovaných metafor a přirovnání („krátce zalevitoval, jako emanace“, „vypadala jako dórský sloup“), jež sice svědčí o bezesporu básnickém vidění a erudici Carterové, ale textu ubírají na síle, protože jej mění v pouhý vzor zručně propojených ornamentů.

Příběh je opravdu spíše statický, postavy mají své role, z nichž vystoupí až v samém závěru, přičemž ani toto finále není nepředvídatelné. Obhajovat tento fakt klíčovým motivem loutkohry by znamenalo přijmout, že si Carterová pohrála se čtenářským očekáváním tak záludně jako Philip, což se zdá nepravděpodobné. Největší energii nedává příběhu Melániino zrání, ale ďábelská zavilost jejího strýce, jež skutečně prostupuje vše i v jeho nepřítomnosti. Avšak i on je „příliš velký a zlý, než aby byl skutečný“ – je tak skrz naskrz záporný, že nás jeho hříchy ani moc nerozechvívají. Magické hračkářství je druhý román Carterové, přičemž řada motivů se později objevila v jejích povídkách (Mezi vlky, Námluvy pana Lva), zejména těch spojených s uvědoměním si ženské sexuality a jejím přijetím. Zatímco však v povídkách a novějších románech jsou tato témata většinou promísena s lehce ironickým nadhledem, v přítomném románu jsou traktována s přílišnou vážností. A právě proto je Magické hračkářství sice magické svým prostorem i tématem, ale bohužel zdaleka není tak opojné, napínavé a hravé jako Noci v cirkuse a Moudré děti.