Mezi českými politology a politiky panuje dlouhou dobu shoda v tom, že Česká republika je tradičně sociálně orientovaná země. Přirozeně tu tedy vládne sklon k volbě tak řečených levicových stran, které mají k plnění sociálních programů větší sklon. Letošní parlamentní volby touto politologickou konstantou otřásly: jak je ale možné, že v zemi, o níž se říká, že je prolezlá socialismem a komunismem skrz naskrz, získá většinu trojkoalice, hlásící se k pravici či k pravému středu?
Politici si to vysvětlují tím, že příklad krachujícího Řecka voliče od socialistických idejí na čas bezpečně odklonil. Nutno dodat: jak které voliče. Lidé staršího až důchodového věku volili podle zmiňované politologické poučky o vrozeném socialistickém myšlení, mladší naopak házeli hlasy pravicovým subjektům. Konzervativní revoluce, k níž po letošních volbách došlo, se mimo jiné odráží v tomto radikálním dělení mezi mladšími a staršími. Dvacet let po pádu komunismu v Česku se vytvořil zvláštní sociologický obraz. Mladí, kteří obvykle protestují proti establishmentu a nenávidí jistoty svých rodičů, hodnoty otců a matek, je ve volbách potvrzují a ještě je mnohonásobně posilují. Zatímco lidé, kteří před dvaceti lety jako čtyřicetiletí s radostí vítali nový kapitalistický systém, dnes žádají větší díl solidarity a považují za samozřejmé, že dravý tržní princip kapitalismu je třeba v liberálních demokraciích vyvažovat sociálními ohledy (to nemusí být hned komunistické myšlení, velmi se tomu blíží kupříkladu definice středového liberalismu podle ekonoma Jana Švejcara).
Není něco nezdravého na společnosti, kde teprve lidé těsně před důchodem cítí silnou potřebu sociální spravedlnosti, zatímco ti nejmladší voliči považují za samozřejmé, že největší sociální spravedlnost spočívá v tom, že se každý nejprve postará řádně sám o sebe a pak – možná, bude-li mít kdy chuť a náladu – pomyslí i na zbytek světa? „Konzervativní mládež“? Nezní to stejně absurdně jako „padesátiletý komunista“, abychom parafrázovali slavnou Churchillovu tezi o přirozeném lidském zrání, jež se politicky projevuje v tom, že do třiceti umíme být socialisty a pak se náhle, zmoudřelí životem, obracíme proti kolektivnímu duchu.
Česká mládež se dokonce i ve cvičných volbách nanečisto na středních školách přiklonila ke konzervativním hodnotám. Konzumní blahobyt posledních dvaceti let jí evidentně vyhovuje a nechce ho ztratit jenom proto, že by si ho chtěli užívat i lidé, kteří nemají tolik dravosti a konformity, aby na tento příjemný blahobyt dosáhli. Konzervativní revoluce, která zřejmě právě probíhá, se ovšem jeví jako revoluce výběrová. Konzervativnost či pravicovost se zdůrazňuje téměř výhradně v ekonomickém smyslu úspor a odpovědnosti za sebe; zcela stranou a zapomenut zůstává jiný rozměr konzervativní politiky, která je vždy svázána s odpovědností za to, jak si vede, jak žije komunita, v užším i širším smyslu. Chceme být opravdu nejprve homo economicus a teprve potom, až si všechno spočítáme a zvážíme na kupeckých vahách, vším ostatním?
Česká konzervativní revoluce ovšem nevypukla pouze kvůli strachu z Řecka a identifikaci s jistotami konzumní společnosti. Vítězové voleb – TOP 09 a Věci veřejné – nezískali důvěru díky skvělému, propracovanému a výborně prezentovanému programu, nýbrž kvůli charismatu svých vůdců. V boji proti charismatu Jiřího Paroubka, který se až příliš podobal vzpomínkám na doby dávno minulé, vystoupily autority podobně neprogramové, zato však ryze hodnotové. Karel Schwarzenberg prezentuje autoritu přirozenou, danou historickou tradicí, Radek John charisma mediální.
Fakt, že Schwarzenberg drtivě vítězil u lidí mladších, zatímco John sbíral hlasy starších, zapadá do podivného prostředí konzervativní revoluce. Mladší ročníky jako kdyby postrádaly silného otce, kterému by se dalo opravdu věřit, starší zase šikovného průvodce současným nepřehledným světem, mága, který všechno vyřeší, protože ovládá moderní technologie, a tudíž snad umí čarovat. Oba případy mají ale jedno společné: působí na spodní vrstvy psychiky, na neuspokojenou touhu, která se sice dá zpětně racionalizovat, ale její celkový pohyb je čistě iracionální.
Česká konzervativní revoluce není tedy vedena návratem ke kupeckým počtům a selskému rozumu, jak naznačuje Miroslav Kalousek nebo Petr Nečas, ale pokusem pověsit neuspokojené touhy na věšák charismatické autority. To také teprve ospravedlňuje používání slova revoluce ve spojení s letošními volbami. Základem liberální demokracie je přece jen víra v moc rozumu jakožto rozhodující vodítko vládců i těch, kteří jim k vládnutí dávají mandát. V prostředí, kde na všech stranách vládnou především neuspokojené tužby, se takový pojem už jen těžko udrží.
Autor vede kulturní rubriku v České televizi.