Krimi, brak a minimalismus

Pablo Trapero je v Novém argentinském filmu vedle své režijní dráhy známý i jako jeden ze skupiny vlivných mladých producentů, schopných získávat finance pro nekomerční snímky z domácích i zahraničních zdrojů. Patří ke generaci tvůrců, která debutovala ve druhé polovině devadesátých let a kvůli nedostatku prostředků byla nucena točit filmy s minimálními rozpočty a v amatérských podmínkách. Jeho nejpozoruhodnější díla však vznikla až po přelomu tisíciletí, kdy se v Argentině změnil způsob udílení financí domácím filmům a zahraniční festivaly zároveň začaly jevit zájem o filmy mladých argentinských autorů. Traperova tvorba je vyhraněným příkladem toho, jak jsou podoba a trendy Nového argentinského filmu do značné míry formovány festivalovou poptávkou.

V kleci festivalů

Z dosavadní Traperovy tvorby rozhodně nelze usuzovat na to, že za ní stojí vyhraněná autorská persona s originálním viděním. Na tom není nic odsouzeníhodného, pouze to znamená, že jeho filmografie nevolí strategii opakovaného stvrzování vlastní osobitosti. Nejsilnější Traperovy filmy Bonaerense (El bonaerense, 2002) a V kleci (Leonera / Lion’s Den, 2008) se opírají o struktury populárních žánrů, jež zajímavě rozrušují, a zdá se, že podobnou cestou se dává i jeho nejnovější snímek Carancho (2010), uvedený letos v Cannes. Oproti tomu jeho filmy Rodina na cestě (Familia rodante, 2004) a Zrozen a vychován (Nacido y criado, 2006) vyznívají jako díla vytvořená na objednávku festivalové poptávky. Přitom ale postrádají jedinečnost, jež se v těchto kruzích od filmů očekává. Nejsou ani dostatečně důsledné ve formální výstřednosti, ani nedokážou nacházet ve svých tématech nečekané odstíny. V obou případech jde o tradičně pojatá civilní dramata s jednoznačně danými konflikty a jasným vyústěním. Dějově za sebou skládají nenápadité variace na typické motivy filmů o osobních či rodinných krizích a mají sklon k efektnímu a líbivému stylu. U Rodiny na cestě to vede jen k banalitě, v Zrozen a vychován až ke křečovitě přestřelené emocionalitě.

Špinavé ulice Buenos Aires

Populární žánry jsou naopak definovány svými schématy a jedinečnost v nich působí destruktivně; paradoxně se však právě skrze destrukce zavedených mechanismů vyvíjejí. Bonaerense a V kleci už vzhledem k Traperově festivalové orientaci nespadají do oblasti čistě žánrových filmů, ale stojí na poměrně vzrušující hranici, kde spolu jedinečnost a osvědčené postupy neustále vzájemně polemizují.

Snímek z prostředí policejní jednotky v Buenos Aires Bonaerense nabourává kriminální žánr stejnými postupy, jimiž minimalistické festivalové filmy destruují vyprávění jako takové. V centru děje stojí naprosto neprůhledný hrdina, který se k událostem snímku vztahuje vesměs buď jako nezúčastněný pozorovatel, nebo jako pasivní prvek, do kterého se otiskuje jednání druhých. Zámečník Zapa není budován jako konvenční fikční postava s konkrétními motivacemi a charakterovými dispozicemi, ale naopak skrze důsledné rozrušování soudržnosti, neustálé překvapování a zrazování dojmu, jímž dosud působil. Ostatní postavy filmu jsou naproti tomu přímočaře žánrové, ať už je to jeho milenka, jež beze zbytku naplňuje typ starostlivé svobodné matky, jeho nadřízený, který si vypomáhá nelegálními kšeftíky, nebo hrdinův bývalý známý, kvůli němuž se Zapa v minulosti dostal do křížku se zákonem a jenž se nyní vrací, aby ho znovu pokoušel.

V prostředí, kde se film odehrává, se nerozlišitelně prolíná žánrový prostor „špinavých ulic“ s realisticky působící náladou Buenos Aires v období hluboké hospodářské krize. Scény pouličního chaosu i často bezdůvodně působící policejní brutality lze vnímat realisticky stejně dobře jako žánrově. Snímek přitom nedává šanci udělat si celkový obraz o jednotlivých událostech, jelikož nám je ukazuje ve fragmentech, které záměrně zamlčují důležité okolnosti. Další oblíbený postup minimalistických či realistických festivalových filmů, totiž tříštění děje do separátních střípků naznačujících, že ze zobrazovaných událostí nelze sestavit smysluplný celkový obraz, tu vede k rozdrobení žánrového příběhu do vzájemně jen volně souvisejících situací. Pozornost se tak přesouvá od napětí daného vývojem zápletky k dojmům a náladám, jež jednotlivé epizody spojují a jež, v duchu kriminálního žánru i festivalových filmů, působí vesměs bezútěšně.

Mateřství v ženské věznici

Zcela jinak vypadá spojení populární a festivalové kinematografie ve filmu V kleci. Snímek vychází z brakového žánru filmů z ženských věznic, který infikuje realisticky pojatým prostředím. Následkem toho olupuje žánr o všechny jeho atrakce, kterými jsou zejména voyeursky pojatá nahota a sadomasochistické sexuální násilí. Film sice obsahuje všechny charakteristické scény tohoto žánru včetně hromadného sprchování, vězeňské vzpoury či lesbického motivu, ale rozehrává tyto situace v totálně asexuálním prostředí, kde jednotlivé vězeňkyně rozhodně nejsou fyzicky atraktivní dívky a erotický potenciál hlavní hrdinky je sražen tím, že převážnou část filmu ji sledujeme v pokročilém stadiu těhotenství.

Závěr filmu se naproti tomu odbývá úplně mimo realistický rámec a naplňuje všechny parametry rodinného filmu. V postavě hlavní hrdinky, která na začátku vystupuje jako typicky žánrová přitažlivá blondýna, se tak poměrně hrubozrnnou cestou odehrává přeostření ze sexuality směrem k mateřství.

Traperova pozice na pomezí žánrové a festivalové tvorby rozhodně není unikátní. Podobnou pozici můžeme najít například u špičkových jihokorejských filmařů typu Bonga Joon-hoa. Jedná se přitom o pozoruhodný trend, který ukazuje, jak se festivalová tvorba prolamuje do mainstreamu. Radikální autorské osobnosti tvoří jen zlomek programů v množství filmových festivalů. Traperova tvorba je pak pozitivním dokladem toho, jak do festivalů pronikají žánrová schémata, aniž by pohltila veškerou originalitu.

Autor přispívá do časopisů Cinepur, Houser a na portál rejze.cz.

Na letošní 36. letní filmové škole v Uherském Hradišti budou uvedeny Traperovy snímky Zrozen a vychován a Svět jeřábů.