O nevýhodách narození

Soubor aforismů a glos francouzského filosofa Emila Ciorana pro A2 vybral a přeložil Alan Beguivin. „Ve světě bez melancholie by slavíci začali říhat.“

Je-li nějaký zkrachovanec absolutna, pak jsem to já. To říkám s veškerou pýchou, jakou si to žádá.

 

Mám obrovský náskok před smrtí.

 

Činy se mi natolik příčí, že než se rozhoupu nějaký vykonat, musím si skoro přečíst Napoleonův životopis…

 

Kdyby Bůh věděl, jakou zátěž pro mě představuje sebemenší čin, propadl by lítosti nebo mi přenechal své místo.

 

Včera na zpáteční cestě z Compiègne ve vlaku do Paříže. Proti mně sedí dívka (19 let) a mládenec. Pokouším se bojovat se zájmem, který ve mně vzbuzuje dívka, její šarm, a pomáhám si představou, že je mrtvá, v pokročilém stavu rozkladu, že její oči, tváře, nos, rty, všechno naplno tlí. Nic naplat. Půvab, kterým oplývala, na mě stále působil. Takový je zázrak života.

 

Všechny mé rozpory vycházejí z toho, že nelze milovat život víc, než ho miluji, a zároveň a téměř nepřetržitě zakoušet pocit nepříslušnosti, exilu, opuštění. Jsem jako žrout, jenž by myslel tak silně na hladovění, až by ztratil chuť.

 

Moje neschopnost žít se rovná jen mé neschopnosti vydělávat na živobytí. Peníze se mě nedrží. Dospěl jsem do věku 47 let, aniž bych kdy měl nějaký příjem. Nedokážu o ničem uvažovat z finančního hlediska.

 

Jeden americký nakladatel na krátké návštěvě Paříže mi píše, zda by se za mnou mohl stavit v „kanceláři“. V kanceláři! Z toho by člověk dostal kopřivku na zbytek věků. Telefon, auto, sebemenší nástroj ve mně vyvolávají nesnesitelný hnus a hrůzu. Vše, co je výsledkem technického inženýrství, je pro mě zdrojem až posvátného děsu. V přítomnosti všech symbolů moderního světa zakouším pocit naprosté nepatřičnosti.

 

Už 25 let žiji po hotelech. Má to jednu výhodu: nikde nejste napevno. Na ničem nelpíte, jenom procházíte. Cítíte, že jste neustále na odchodu, vnímáte skutečnost jako vrcholné provizorium.

 

Před několika dny, na odchodu, jsem se podíval do zrcadla, abych si upravil šál. Náhle nevyslovitelné zděšení: kdo je ten muž? Nemohl jsem se poznat. Přestože jsem poznával svůj svrchník, šál i klobouk, nevěděl jsem, kdo jsem; neboť jsem nebyl . Trvalo to asi třicet vteřin. Když jsem se vrátil k sobě, hrůza hned nepřestala, ale pomalu slábla. Uchování rozumu je výsada, která nám může být odejmuta.

 

Co děláte? – Čekám se.

 

Dokud jsme se sebou nespokojeni, nic není ztraceno.

 

Zatímco cílem hinduistické filosofie je osvobození, řecká s výjimkou Pyrrha, Epikura a několika nezařaditelných je zklamání: hledá jen pravdu.

 

Ideální bytost? Anděl zpleněný humorem.

 

Odmítáme-li uznat zaměnitelnou povahu myšlenek, teče krev…

 

Lenost je skepsí těla.

 

Nic neubírá tolik spisovateli plodnost jako hledání dokonalosti. Při tvorbě je třeba poddat se přirozenosti, vzdát se, poslouchat své hlasy… zrušit cenzuru ironie či dobrého vkusu.

Lituji už i kousek kovu, cokoliv; tak mi připadá všechno, co existuje, osamělé, nešťastné, nepochopené. I žula možná trpí. Vše, co má tvar, trpí, vše, co je oddělené od chaosu, aby žilo vlastním osudem. Hmota je sama. Vše, co je, je samo. Nic, žádný Bůh nemůže tento svět zbavit tak dávné samoty!

 

Divím se, kolik času jsem strávil nářky nad vším okolo a zejména nad sebou. Pokud však za něco stojím, tak kvůli času takto zmařenému podle lidí, ne podle Boha.

 

Má nuda je výbušná. Toť moje výhoda oproti velkým znuděncům, obvykle pasivním a mírným.

 

Jeden anglický novinář mi onehdy zavolal, aby se optal na můj názor na Boha a dvacáté století. Chystal jsem se zrovna na trh a řekl mu to, s tím, že nejsem v patřičném rozpoložení k diskusi o tak trhlém problému. S časem všechny problémy slábnou a berou na sebe tvář doby.

 

Dokážu se vášnivě zajímat jen o Boha a nekonečně malicherné. To, co je mezi tím, vážné záležitosti, mi připadá pochybné a zbytečné.

 

Pro mě psát znamená mstít se. Mstít se světu, sobě. Skoro všechno, co jsem napsal, je výsledkem pomsty. Tedy úlevy. Kdyby pomsta zázrakem zmizela, téměř všichni lidé by propadli dosud neznámým duševním nemocem. Zdraví podle mě tkví v agresi. Neděsím se ničeho tak jako klidného zhroucení. Útok je jednou z podmínek mé rovnováhy.

 

Kdybych měl odvahu každý den čtvrt hodiny řvát, těšil bych se výtečnému zdraví.

 

Severní nádraží. Hodiny tam ukazují čas: 16.43 – Tahle minuta, pomyslel jsem si, se už nevrátí, je navždy pryč, zmizela v bezejmenné mase nezvratného. Jak jen mi teorie věčného návratu připadá dětinská a nepodložená! Všechno navždy mizí. Tento okamžik už nikdy neuvidím. Vše je jedinečné a bezvýznamné.

 

Ze strachu být nanicovatý jsem se stal ničím.

 

Lékař, za kterým jsem byl kvůli trávení, se mě ptá, jestli mívám „sebevražedné myšlenky“. – „Nikdy jsem jiné neměl,“ odpověděl jsem. Podíval se na mě spokojeně, chci říci hloupě.

 

X., jenž se strašlivě trápí, neboť si klade za vinu sebevraždu své ženy, vysvětluji, že sebevražda byla v ní, že čekala jen na záminku se zabít, a jestliže je něčím vinen, pak tím, že jí tuto záminku dal, toť vše. „Sebevražda byla v ní, tak jako výčitka ve vás,“ řekl jsem mu.

 

Co je výčitka svědomí? Vůle cítit se vinen, rozkoš z užírání se, vidět se a cítit se černější než doopravdy.

 

Napoleon ztratil v bitvě u Wagramu třicet tisíc mužů, aniž pocítil nejmenší výčitku svědomí. Pouze rozladění. – Ale proč se k tomu vracet? Výčitky svědomí znají jen ti, kteří nekonají, kteří nemohou konat. Výčitky jim nahrazují činnost.

 

Když jsme sami, i když nic neděláme, nemáme pocit, že plýtváme časem. Zato ve společnosti jím plýtváme téměř vždy.

 

Ve světě bez melancholie by slavíci začali říhat.

 

Pakliže někdo dluží všechno Bachovi, je to určitě Bůh.

V zoo se chovají spořádaně všechna zvířata kromě opice. Cítíme, že člověk není daleko.

 

První sabotáží bylo Stvoření.

 

Doufat znamená dementovat budoucnost.

 

Bledost ukazuje, jak až může tělo obsahovat duši.

 

Poznal jsem všechny formy úpadku včetně úspěchu.

 

Člověk přijímá smrt, ale ne hodinu své smrti. Umřít kdykoliv, jenom ne když musíme.

 

Nudný člověk je člověk neschopný se nudit.

 

Je neuvěřitelné, že vyhlídka na vlastního životopisce nepřinutila nikoho vzdát se života.

 

To, co vím v šedesáti, jsem věděl už ve dvaceti. Čtyřicet let dlouhého, zbytečného ověřování…

 

Nemá cenu páchat sebevraždu, neboť tak činíme vždy pozdě.

 

Hudba je iluze, jež vykupuje všechny ostatní.

 

Dejte životu jasný cíl: okamžitě ztrácí přitažlivost.

 

Pokrok je nespravedlnost, kterou každá generace páchá na té předcházející.

 

Funkcí očí není vidět, ale plakat; abychom doopravdy viděli, museli bychom je zavřít.

 

Námitka proti vědě: tento svět si nezaslouží být poznán.

 

Už dva tisíce let se nám Ježíš mstí, že neumřel na kanapi.

 

Člověk: zaneprázdněný opičák.

 

Události – nádory Času…

 

Politik, který nevykazuje určité rysy senility, mě děsí.

 

Spáchat všechny zločiny s výjimkou otcovství.

 

Skutečný kontakt mezi lidmi probíhá jen mlčenlivou přítomností, zdánlivou ne-komunikací, tajemnou výměnou beze slov, která se podobá vnitřní modlitbě.

 

Jestliže jsem si dřív v přítomnosti mrtvého kladl otázku: „K čemu mu bylo, že se narodil?“, nyní se na to ptám u kohokoliv živého.

 

Od chvíle, co jsem zjistil, že se nakonec vždycky začnu podobat svému poslednímu nepříteli, už s nikým nebojuji.

 

Naprosto si rozumím jen s někým, kdo je na dně a nemá ani chuť, ani sílu vrátit se k obvyklým iluzím.

 

Pocit, že mám oproti druhým tisíc let náskok nebo zpoždění, že náležím začátku nebo konci lidstva.

 

První myslitel byl nepochybně prvním maniakem proč. Neobvyklá, zcela nenakažlivá mánie. Vskutku vzácní jsou ti, kdo jí trpí, ti, které sžírá dotazování a nemohou akceptovat žádnou danost, neboť se narodili konsternováni.

 

Žijí jen díla připravená pozorně ve stínu, s péčí vraha, který chystá úder. V obou případech je hlavní vůle udeřit.

Mudrc je ten, kdo přitaká všemu, neboť se neztotožňuje s ničím. Oportunista bez tužeb.

 

U toho, co dělají druzí, máme vždycky pocit, že bychom to zvládli lépe. Bohužel týž pocit nemáme u toho, co děláme sami.

 

Čím víc se umění dostává do slepé uličky, tím víc je umělců. Tento zdánlivý paradox zmizí, uvážíme-li, že umění se na cestě k zániku stalo zároveň nemožným a snadným.

 

Ten, kdo se bojí posměchu, nikdy nikam nedojde v dobrém ani špatném, zůstane pod úrovní svých vloh a bude odsouzen k průměrnosti, i kdyby byl génius.

 

Na tutéž věc, tutéž událost dokážu změnit názor desetkrát, dvacekrát, třicetkrát během jednoho dne. A jako poslední z lhářů si pokaždé troufám vyslovit slovo „pravda“.

 

Každý, kdo pracuje na nějakém díle, věří – aniž si toho je vědom – že vydrží roky, staletí, déle než čas. Kdyby cítil, zatímco se mu věnuje, že je pomíjivé, opustil by ho rozdělané a nemohl ho dokončit.

 

Obohacujeme se pouze stykem s obory vzdálenými tomu našemu.

 

Budoucnosti se obáváme, jen když si nejsme jisti, že se můžeme v libovolnou chvíli zabít.

 

Čím více je člověk obdařen shůry, tím méně postupuje na duševním poli. Talent je překážkou vnitřnímu životu.

 

Měli jsme být ušetřeni těla. Břímě by stačilo.

 

Každý den bychom si měli opakovat: Jsem jeden z miliard lidí, kteří se potloukají po zemském povrchu. Jeden z nich a nic víc. Tato banalita ospravedlňuje jakékoliv chování nebo čin: prostopášnost, počestnost, sebevraždu, práci, zločin, lenost nebo vzpouru. Z čehož vyplývá, že každý má pravdu v tom, co dělá.

 

Záleží na jediném: naučit se prohrávat.

 

Každá generace žije v absolutnu: chová se, jako by dosáhla vrcholu, ne-li konce dějin.

 

Každý národ si v určité chvíli své historie připadá vyvolený. Tehdy ze sebe vydává to nejlepší a nejhorší.

 

Podle Hegela bude člověk zcela svobodný, teprve až se „obklopí světem, který sám beze zbytku stvořil“. Přitom právě to udělal, a nikdy nebyl tak spoután, takovým otrokem jako dnes.

 

Ctnosti nemají tvář. Jsou neosobní, abstraktní, konvenční a rychleji opotřebovatelné než neřesti, mnohem nabitější životem, které určuje a zhoršuje věk.

 

Proč rozvádět něco, co vylučuje komentář? Vysvětlený text už není textem. S určitou myšlenkou žijeme, nepitváme ji; bojujeme s ní, nepopisujeme její průběh. Dějiny filosofie jsou negací filosofie.

 

Už roky bez kávy, alkoholu i cigaret! Naštěstí je tu úzkost, která mi účinně nahrazuje nejsilnější z dráždidel.

 

Nejzávažnější výčitka policejním režimům by se měla týkat toho, že z opatrnosti ničí dopisy a osobní deníky, tedy to, co je v literatuře nejméně falešné.

 

Je velká síla a velké štěstí moci žít bez jakýchkoliv ambicí: držím se toho. Jenomže i toto dodržování vypovídá o určité ambici.

 

Dokážeme pochopit, připustit, uvědomit si vše kromě vlastní smrti, i když na ni myslíme bez přestání a jsme s ní smíření.

Od rána do večera vyrábět minulost.

 

Bez myšlenky pokroku se neobejdeme, a přesto nezasluhuje, abychom se jí zabývali. Je to jako se „smyslem“ života. Život musí nějaký mít. Jenže když se na něj zaměříme, je snad jediný, jehož směšnost nevyjde najevo?

 

Jasnozřivost zdaleka nezbavuje touhy žít, jenom činí žití neschopným.

 

Zlaté pravidlo: nechat o sobě neúplný obraz.

 

Chceme-li snížit počet svých zklamání nebo zlostí, musíme mít za všech okolností na paměti, že tu jsme proto, abychom se navzájem činili nešťastnými, a že stavět se proti tomuto stavu věcí znamená podkopávat samotný základ společného života.

 

Pro toho, kdo si vytvořil zlozvyk demaskovat zdání, jsou událostnedorozumění synonyma.

 

Nepřiznanou devízou každého z nás je „Po mně potopa“: připouštíme-li, že nás jiní přežijí, pak jedině v naději, že za to dojdou trestu.

 

Smrt je strážným andělem těch, již mají smysl a dar krachu, odměňuje všechny, kteří neuspěli, kteří se nesnažili uspět… Dává jim za pravdu, je jejich vítězstvím. Naopak jakým popřením, jakou fackou je pro ostatní, kteří se dřeli, aby uspěli, a povedlo se jim to!

 

Vždycky jsem žil s vědomím nemožnosti žít. Snesitelné je to pro mě jen díky zvědavosti, jak překonám další minutu, den, rok.

 

Každé zoufalství je ultimátem Bohu.

 

Oportunisté národy zachránili; hrdinové je zničili.

 

Jsme a zůstaneme otroky tak dlouho, dokud se nevyléčíme z mánie doufání.

Názory ano; přesvědčení ne. Toť začátek intelektuální hrdosti.

 

Vysvětlovat cokoliv Bohem znamená zvolit pohodlnost. Bůh nic nevysvětluje, v tom je jeho síla.

 

Jakmile víme, že každý problém je falešný, jsme nebezpečně blízko spáse.

 

Vzpomínáme-li si jen na ponížení a porážky, k čemu nám bylo to ostatní?

 

Kdyby ty děti, které jsem nechtěl, věděly, jaké štěstí mi dluží!

 

Námitka vědě: tento svět si nezaslouží být poznán.

 

Jako poddaný tento národ stavěl katedrály; jako svobodný staví jen hrůzy.

 

Člověk, který si váží sám sebe, nemá vlast. Vlast je lepidlo.

 

Všichni myslitelé jsou zkrachovanci, kteří se mstí za neúspěch pomocí konceptů.

 

Ta potřeba lítosti, co předchází zlu, ba ne!, která ho vytváří…

 

Nejpravdivěji se svěřujeme nepřímo, když mluvíme o druhých.

 

Život nahání větší strach než smrt: to on je velkou neznámou.

 

Kdybychom se mohli vidět očima druhých, okamžitě bychom se zrušili.

 

Židovsko-křesťanský monoteismus je stalinismem starověku.

 

Všichni jsme na dně pekla, jehož každý okamžik je zázrak.

 

Žít znamená ztrácet půdu pod nohama.

 

Myslím, že by pro mě bylo snazší založit říši než založit rodinu.

 

Čím víc se lidé vzdalují Bohu, tím lépe znají náboženství.

 

Miluj být ignorován.

 

Každý soužený Zápaďan je jako Dostojevského hrdina s bankovním účtem.

 

Nudit se znamená žvýkat čas.

 

Jen Bůh nás může opustit. Lidé nás mohou jen nechat.

 

Co je smrt, pochopíme, jen když si náhle vybavíme tvář někoho, kdo pro nás nic neznamenal.

 

Každá myšlenka vychází z upřeného pocitu.

 

Přátele bychom měli vyrušovat jen kvůli svému pohřbu. A to je ještě otázka!

 

Dělat něco jiného než neobyčejné je vskutku zbytečné.

 

Každý pesimista je humorista.

 

Nebydlíme v zemi, nýbrž v jazyce. Vlast je toto a nic jiného.

 

 

 

Z francouzských originálů vybral a přeložil Alan Beguivin.

Emil Michel Cioran (1911–1995) byl francouzský filosof rumunského původu. Po mládí v Rumunsku, kde se prý zapletl s fašismem, přesídlil do Francie, kde je uznáván jako brilantní stylista-samouk. Tento Diogenes pařížských ulic konce minulého století dovedl k dokonalosti krátké prozaické útvary jako aforismy a glosy. U nás vyšly knihy Nástin úpadku (Précis de décomposition, 1949, česky 1993), Sylogismy hořkosti (Syllogismes de l’amertume, 1952, česky 1995) a Rusko a virus svobody (Russie et le virus de la liberté, 1962, česky 2001), kde se představuje i jako svérázný historik a analytik nacionalismu.