Sto patnáctou epizodou nedávno skončil za obrovského ohlasu fanoušků jeden z nejsledovanějších seriálů světa. Málokdo by před šesti lety hádal, že se z televizní show s hezkými herci na opuštěném ostrově vyklube přelomový produkt televizní zábavy.
Americká televizní stanice ABC chtěla na počátku milénia navázat na popularitu reality show Survivor (Trosečník, 2000 – dosud) a nasadit do prime timu něco tropického, tajemného a trochu ve stylu Pána much, slavného románu Williama Goldinga z roku 1954. S touto vágní představou se obrátila na režiséra J. J. Abramse (nar. 1966). Ten měl v té době za sebou sice úspěšné seriály Felicity (1998–2002), Alias (2001–2006) a scénář k filmu režiséra Michaela Baye Armageddon (1998), ke statusu hitmakera mu ale pomohl až tento nový seriál: Ztraceni (2004–2010; viz A2 č. 7/2008 a 11/2010).
Abrams po něm natočil nejnovější verzi Star Treku (2009), produkoval netradiční scifi thriller Monstrum (2008, režie Matt Reeves) a získal pověst člověka, který vytváří velké projekty pro masové publikum, ozvláštněné myšlenkově náročnější spodní linkou (scifi prvky a odkazy ve Ztracených, pocta startrekovské „filosofii“ v posledním Star Treku) nebo neotřelým nápadem (neviditelná příšera v Monstru), jež spolehlivě zaujmou i ty, které průměrné blockbustery nudí.
Jsem to, na co se dívám
Ztraceni měli a mají obrovský divácký úspěch: ve Spojených státech letos více diváků přitáhla už jen soutěž Pop Idol, v Itálii se stali čtvrtým nejsledovanějším seriálem všech dob – a vůbec se objevují ve všech žebříčcích seriálů dekády. Na díly se dívalo dvacet milionů lidí, potom následoval propad (nejméně to bylo na začátku páté sezony, jedenáct milionů) a v poslední sezoně sledovanost opět stoupla. Významný je fakt, že Ztraceni byli nejstahovanějším seriálem roku 2009 (sledovanost dnes už totiž člověk nezjistí z peoplemetrů). Tak velkou oblibu si tvůrci seriálu získali namícháním směsi ze tří přísad: silných příběhů postav (lehce záhadné či překvapivé životní historie scénář poodhaloval jen pozvolna a vzhledem k jejich počtu a rozmanitosti bylo snadné se s některou ztotožnit), scifi prvků (cestování časem, prozkoumávání podivných fyzikálních podmínek na ostrově, představení mysteriózních Druhých, kteří zprvu ztroskotané napadali, či organizace Dharma Initiative, provádějící výzkum ostrovních anomálií) a neobvykle komplikované formy vyprávění.
Scenáristé Damon Lindelof a Carlton Cuse odvyprávěli příběh pomocí střídání aktuálních událostí na ostrově s flashbacky, které zprvu ukazovaly život postav před ztroskotáním, pak se nečekaně změnily ve flashforwardy odhalující budoucí události a ve finále sledovaly alternativní linii příběhu, jejíž podstatu do poslední chvíle nikdo netušil. Především složitost vyprávění způsobila efekt „jsem to, na co se dívám“ – tedy prokazuji ve svém okolí inteligenci a dobrý vkus –, který v poslední době podobně zafungoval například u filmu Počátek (Inception, 2010, režie Christopher Nolan). Ztraceni jsou seriál nového typu, který popírá seriálovost především tím, že divák musí věnovat každému dílu maximální pozornost, aby se ve spletité struktuře příběhu neztratil. Dalším podstatným rysem nového typu seriálů je filmovost. Tento rys nyní najdeme i v dalších podobných marických výtvorech: Sopránovi (The Sopranos, 1999 – dosud), 24 hodin (24, 2001 – dosud) či Hrdinové (Heroes, 2006 – dosud). Epizody se odehrávají v atraktivních lokacích na různých místech (pilotní epizoda Ztracených je nejdražší seriálový díl v historii), jednotlivé části trvají téměř hodinu a herectví i zápletky jsou spíše filmové než seriálové. „Ztraceni naučili publikum sledovat velkou, epickou podívanou v seriálové podobě. Důležitější ale je, že naučili televize, že takový typ programu je uskutečnitelný,“ shrnul význam Ztracených pro dnešní televizní zábavu Tim Kring, tvůrce jiného velkého titulu, Hrdinů.
Seriál jako intertextová síť
Fenomén Ztraceni je unikátní ještě v jednom ohledu. Hranice běžného televizního seriálu překročil především samozřejmostí, s níž prorostl na internet. Jeho konzumace nekončila pro fanoušky díl po dílu závěrečnými titulky. Po každé epizodě si obrovská základna fanoušků zvykla obsadit diskusní fóra, zaplnit blogy příspěvky a zahrnout několik vyvolených vykladačů prosbami o rychlou reakci na zhlédnutý díl. Dokonce vznikla i obdoba Wikipedie zvaná Lostpedie. Ztraceni tomuto jevu vycházeli vstříc spletitostí, odkazy na různé knihy, filosofické teorie (některé postavy se jmenují Locke, Hume, Burke) i neustálým představováním nových a nových záhad.
S jistou nadsázkou lze říci, že ke konci byl seriál už tolik zamotaný, že se nedal pochopit bez pravidelné konzultace s články odborníků, vysvětlujících sebemenší narážky a odkazy na svých webech. Ikonickým se na internetu stal lední medvěd, který se na tropickém ostrově objevil už v první sérii a pro nespokojené fanoušky se stal symbolem záhad, ke kterým dlouho nedostali klíč. O tom, nakolik se seriál na internetu zabydlel, svědčí i nespočet internetových vtipů či odkazy v dalších seriálech či filmech – například v Simpsonových (1989 – dosud) píše Bart na tabuli: „Všechno se to jen zdálo psovi, dívejte se radši na nás“, a v geekovském filmu Kick-Ass (2010, režie Matthew Vaughn) prohlašuje jedna z postav: „Chtěl jsem ještě zažít a zjistit tolik věcí. Třeba to, jak skončí Ztraceni.“ Titul, který TV Nova příznačně přestala vysílat po třetí sezoně, tak patří zcela určitě mezi přelomová data v historii televizní zábavy. A s ledním medvědem se to nakonec vysvětlilo.
Autorka je filmová publicistka.