Kauza Lexikon

Na začátku shrňme všechny veřejně dostupné informace kauzy, o níž se na stránkách celostátních deníků píše již měsíc. Několik českých literárních vědců se otevřeným dopisem postavilo proti tomu, že vedení Ústavu pro českou literaturu „rozbilo necitlivými personálními zásahy“ lexikografický tým pracující na Lexikonu české literatury. Ředitel ústavu Pavel Janoušek se ohradil tím, že toto oddělení se rozhodlo samo ukončit svou činnost poté, co neprodloužil smlouvu jedné redaktorce lexikonu, Jitce Pelikánové, a nabídl jí, aby byla nadále placena z grantových peněz. Vedly ho k tomu důvody profesní – zmíněná redaktorka málo publikuje, nemá být tedy atestována jako vědecká pracovnice, předpisy jsou údajně jednoznačné. Skupina vedená Lubošem Merhautem se nato vzdala pětiletého grantu a rozhodla se ve svém projektu dále nepokračovat. Členové Lexikonu tvrdí, že Pelikánová je redaktorkou v této práci zkušenou, a tudíž nenahraditelnou. Navíc podle prohlášení Luboše Merhauta (MF Dnes 12. 1.) „jde o déle trvající tlak na celý tým a jeho projekt, bez respektu k odborným argumentům“.

„Došlo podle mě k neadekvátní reakci jejích [Pelikánové] kolegů,“ říká literární historik Jiří Holý. „Já jsem je prosil, aby zůstali,“ hájí se Janoušek v rozhovoru pro ČRo Radio Wave a v LN 26. 1. píše: „něco takového [vědec] neudělá, pokud pro něj ovšem demonstrativní autodestrukce není přitažlivější než pokračování práce“, dále připomíná snahy členů lexikografického oddělení odstranit současné vedení ústavu a jejich údajnou snahu označit se za jediné strážce pravdy a Lexikonu, do jehož psaní nemá nikdo zasahovat, tedy ani vedení celého ústavu.

Jde jen o ředitelovu dobrou vůli nechat pracovnici na tom místě, kde ji vědecký tým potřebuje, kontruje Petr A. Bílek, jeden ze signatářů otevřeného dopisu, který se proti postupu vedení ohradil. Obě strany se shodují, že Lexikon je nejužitečnější projekt ústavu, je nenahraditelný, a vyjadřují nad jeho zrušením lítost. Janoušek odsuzuje sebedestrukci lexikografického oddělení, přizdobenou ještě mediální kampaní. Aleš Zach v článku pro MF Dnes z 13. 1. popsal redaktory Lexikonu nekonkrétně jako „elitářskou sektu strážců odkazu nedotknutelného Díla před úklady (neexistujících) škůdců“ a tvrdí, že „pokud změna způsobu financování jednoho člena týmu ohrozí pětiletý grantový projekt za několik milionů, je hlavní problém v projektu“.

Zvenčí je tedy spor neprůhledný, argumenty jedné strany jsou vzápětí přebity tou druhou. Požádal jsem o vyjádření Jitku Pelikánovou, Luboše Merhauta a Michaela Špirita na straně Lexikonu české literatury a Pavla Janouška a Jiřího Trávníčka na straně vedení Ústavu pro českou literaturu. Otázky jsem volil tak, aby dotazovaní co nejvíce odhalili pozadí celého sporu, a pokládal jsem je jako věcně i osobně nezúčastněný pozorovatel. Rozhovory neměly dát za pravdu jedné straně, ale hlubším pohledem na problematiku dát pozornému čtenáři možnost vytvořit si vlastní názor.

Autor je bohemista.

Zkratky užíté v rozhovorech: LČL – Lexikon české literatury, RVVaV – Rada vlády pro vědu a výzkum, ÚČL – Ústav pro českou literaturu AV ČR

Jitka Pelikánová

redaktorka Lexikonu české literatury

Změnou vašeho financování začal vlastně celý spor. Lidé z rady ústavu stále připomínají vaše problémy s atestací, to, že nepíšete studie, vědecky nepůsobíte…

Tím spor nezačal. Konflikt je dlouhodobý a podstatu tvoří rozdílné názory odborné i týkající se řízení ústavu. K atestacím: co se týče mé práce, nebyl žádný problém; atestacím jsem se nevyhýbala – žádala jsem pouze vyjasnění pravidel a kritérií hodnocení. Atestační komise neměla k mé práci žádné připomínky, doporučila prodloužení smlouvy na čtyři roky. Ředitel se rozhodl ji neprodloužit. Jeho rozhodnutí jsem vzala na vědomí, srozuměna s tím, že v současném ÚČL pro mě není místo. K „vědeckému působení“: nebyla jsem vědecký, ale odborný pracovník (ti mj. nemají povinnost publikovat). V ústavu jsem nebyla zaměstnána proto, abych psala recenze ap., ale proto, abych psala a redigovala hesla LČL; kromě další práce na jiných úkolech. Tyto práce jsem vykonávala, kvalita ani množství nebyly nikdy relevantně zpochybněny. Chápu, že někdo má jiný názor, i to, že si, zvlášť když věci nerozumí, vytvoří vlastní představu, na niž se upne. Problém shledávám, pokud u této představy setrvá i navzdory realitě, faktům, věcným argumentům atp. A velký problém vidím v tom, je-li ten, kdo takto myslí a jedná, obdařen mocí.

Byla tu ta nabídka vás nadále zaměstnávat, ředitel tvrdí, že vás nechtěl vyhodit…

Žádnou nabídku ohledně úvazku jsem od ředitele nedostala, nikdy se mnou o tom nejednal. Moje reakce na výzvu z 8. 12. (tj. po rezignaci týmu) umožňovala další jednání, odpověď jsem nedostala. Písemné formě jsem dala přednost kvůli jednání a chování ředitele P. Janouška: považuji je za sprostotu (uhlazenější projevy pánů Janáčka, Trávníčka aj. však nemám za méně arogantní). Nemůžu to změnit, ale nemusím to akceptovat. Věrohodnost (existence) nabídky dalšího zaměstnání lze ostatně posoudit vzhledem k dřívějším výhrůžkám výpovědí i vzhledem k výrokům, i mediálním, o mé práci a o mně. Opakuji však, že můj „případ“ je účelově užíván k zakrytí podstaty problému.

Je pravda, že tlak na tým byl dlouhodobý? O co podle vás jde?

Ano, byl. Kolegové obětovali i strpěli mnohé v naději, že se situace zlepší – v důsledku jednání vedení tuto naději ztratili. To, že se vedení ústavu zbavuje názorové opozice, odborné i politické, mám za evidentní, stejně jako to, že v ÚČL nerozhodují výsledky práce. Je pozoruhodné, že ti, kteří veřejně protestují proti zjednodušujícímu hodnocení vědy a proti platnosti rozhodování nekompetentní většiny v RVVaV, právě takto postupují při vlastní funkcionářské činnosti (nebudu ovšem překvapena, skončí-li reforma vědy tím, že například P. Janoušek bude členem RVVaV). Nabízejí se mj. otázky o vztahu kvantity a kvality, a to při vykazování vědecké práce i při úvaze o „většinovosti“ jako jediném argumentu rozhodování, o vztahu moci a práva či legality a legitimity, o ustupování nemravnosti ve jménu jakýchkoli cílů, o dlouhodobém působení v řídící pozici, o názorové unifikaci, o mocenských praktikách uplatňujících se při prosazování vizí a likvidujících konkurenci v soutěži o granty či v konkursech, o oprávněnosti názoru, že badatel je povinen pracovat dle příkazů nadřízených, jež jsou v rozporu s jeho odborným i mravním přesvědčením… Příčiny i podstatu sporu lze najít v odpovědích na ně. Myslím, že adekvátně jevy pojmenovat je klíč k jejich hodnocení.

Luboš Merhaut

vedoucí týmu Lexikonu české literatury

Zvenčí to vypadá tak, že jste se nedokázali přenést přes jednu malichernost, která se týká změny financování vaší redaktorky.

Nešlo o malichernost, i když to tak má vypadat. Šlo o zásah do jasně proponovaného a již řešeného projektu, vedený osobními, ne odbornými důvody. Byl poškozen natolik, že bychom v práci nemohli odpovědně pokračovat. Odmítli jsme jednat proti svému odbornému a morálnímu vědomí. Ostatně dodnes nevím, proč mělo dojít k nějaké změně financování, P. Janoušek o tom se mnou nejednal. Rozhodně to nebyly ekonomické důvody. Veřejně posléze prezentoval nereálné výpočty, které měly doložit, že v grantu je dostatek prostředků, v rozporu se skutečným plánem jejich určení. Oponoval jsem, předkládal radě ÚČL přesné údaje, marně. Fakta jsou ignorována, dezinterpretována, příčina se stane následkem, je-li potřeba, z poškozených se udělají škoditelé. Je tu mnoho paradoxů, pozoruhodné jsou i protimluvy v argumentaci vedení ústavu: projekt LČL prý měl jeho podporu a byl prý naddimenzován, nebyl však posilován, ale naopak oslabován. Lexikon je ceněn, ale tým, který dokončil jeho knižní vydání, je očerňován, že se schovává za výsledky vlastní práce, najednou jsou zpochybňovány i jeho kvality. Lidé, kteří tuto práci dělají dvacet let a chtěli ji jen dělat dál, jsou nekompetentní, dokonce sektáři. Co se o sobě ještě asi dozvíme? Také slýcháme: co kdyby třeba někdo umřel, museli byste se s tím nějak vyrovnat. Ale Janoušek zřejmě není přírodní úkaz nebo rána osudu, je ředitelem akademického ústavu, který by měl svá rozhodnutí zvažovat a dokázat odborně zdůvodnit. Místo toho mlží, démonizuje a pomlouvá.

Vedení ústavu argumentuje tím, že práci v ústavu musí nějak řídit. Vy jste údajně jakoukoli snahu o řízení zvnějšku bojkotovali, odmítali jste dát pracovní plány na příští rok…

Nic jsme nebojkotovali, své povinnosti jsme plnili. Nevím, jestli řídit znamená zasahovat do přirozené autonomie schváleného a probíhajícího projektu, vyhrožovat zvláštním režimem týmu, který je označován za ústavní opozici. Představte si absurdní situaci: v grantovém projektu jsme se zavázali stejně jako ústav, že budeme postupovat prověřenou metodou a že dojdeme k stanovenému cíli. Ředitel projekt podepsal, ve svobodné soutěži ho posoudili nezávislí odborníci. Poté, ještě před udělením grantu, P. Janoušek prohlásil, že ho odmítne přijmout, nesplníme--li jeho nové, zvláštní požadavky, které však byly v rozporu s podanou podobou projektu. Trval na vyplňování „kvantifikačních“ tabulek, míjejících se s povahou práce na heslech LČL,
kdy nemůžete na pět let dopředu od stolu přesně vyčíslit, co si vyžádá prověřovaný materiál. Janoušek to pravděpodobně ví stejně jako to, kdo a co v týmu LČL dělá a proč je potřebný. Nesmyslné je to tedy jen zdánlivě. Když víc než profesionalita a výsledky váží konformita nebo často skloňovaná loajalita, ne ovšem k něčemu, ale k někomu.

Byl tým Lexikonu méně produktivní než v dobách, kdy ho vedl třeba Jiří Opelík?

Rozhodně ne. Ani normy se neměnily. Už proto, že J. Opelík a V. Forst byli stále členy redakční rady LČL a byli by dodnes, kdyby byl její názor respektován. V práci na LČL šlo o kontinuitu a důvěru, ne o generační rozpory, ty jsou účelově konstruovány. Přitom jsme již před lety slyšeli z úst P. Janáčka, že „Lexikon končí“ a „minulost ústavu je potřeba zrušit“…

Bylo pro vás v té situaci lepší svou práci položit?

Slovo „lepší“ opravdu není na místě. V dané situaci jsme neměli jinou možnost. Cíleně byl likvidován fungující tým i jeho metoda práce a nemohli jsme garantovat, že splníme to, co jsme slíbili. Slyším hlasy o trapném handrkování, nebo že jsme měli za každou cenu pokračovat, mlčet, nepoškozovat obraz oboru, vědy atd. To by znamenalo: smiřte se s tím, že někdy prostě rozhoduje zvůle. Že ředitel a vedení můžou cokoli, rozhodovat o osudu projektů a jednotlivců tímto způsobem, z důvodů jakýchkoli, i nepřiznatelných. To jsme neuměli. Zničující by naopak bylo, kdyby se nad odborné zásady, korektnost a slušnost stavěly třeba tzv. vyšší zájmy, kryjící ovšem nízké pohnutky. Koneckonců je to věc svědomí…

Michael Špirit

redaktor Lexikonu české literatury

Zajímavé na celém případu je, že obě strany vyjadřují nad zánikem lexikografického týmu lítost. Pavel Janoušek navíc tvrdí, že vaši stranu prosil, abyste zůstali. Zůstává klíčová otázka, proč se jedna ze stran nepřenesla přes, zvenčí to tak vypadá, malichernost, jako je změna financování redaktorky Jitky Pelikánové. Jaké je tedy pozadí celé kauzy?

Tlak na oddělení dějin literatury, kde vznikal i LČL, trvá už několik let a spočívá v průběžném pokládání nesmyslných podmínek ze strany vedení Ústavu pro českou literaturu, a to i po přidělení grantu. Odmyslím-li si osobní rozměr celé věci, pak se to dá pochopit jen tím, že Lexikon se vzhledem k náročnosti práce s prameny a několikastupňové redakci dělá pomalu, a je to jakoby něco, co se z hlediska současného „bodování“ vědecké práce nevyplácí. Vedení ústavu přirozeně neřekne: stojíte nás moc peněz, vaše práce je nám ukradená, ale neřekne ani: chceme Lexikon takový, jaký je, a všude si to obhájíme. Říká se něco mezi tím: jste nám ukradení, ale Lexikon chceme. Vychází to buď z naprostého nepochopení toho, co lexikografická a šířeji literárněhistorická práce obnáší, anebo se to chápe velice dobře, a právě proto to likvidují: LČL nastavuje taková vědecká měřítka, vedle kterých ta jejich neobstojí. Mohu to říci, neboť jsem se na utváření těchto měřítek nepodílel, a způsobu práce jsem se teprve začal učit.

A skutečně není vedení ústavu pod tlakem zvnějšku, například že na ně tlačí Akademie ohledně toho, jak má vypadat pracovní plán a podobně?

To nemohu posoudit. Dobrý ředitel by projekt jako Lexikon měl umět obhájit i před technokraticky založenými požadavky, resp. měl by jej umět „prodat“. Je to dílo, které zná každý univerzitní bohemista na světě, najdete ho v každé vědecké knihovně, rezonuje i mimo úzce odbornou oblast (dvakrát Kniha roku v LN). Současně členové týmu pracují na jiných projektech, stačí se podívat na webové stránky oddělení. Vědecká práce se měří obtížně, ale i kdyby se redukovala jen na popsané a ověřené stránky papíru, vedení ústavu by své současné kroky nemohlo nijak zdůvodnit. Oni ovšem nic zdůvodňovat nemusejí, neboť vládnou tak spolehlivou většinou, že si „prohlasují“, co je napadne.

Pavel Janoušek se přece brání, že redaktorku nevyhodil, jen změnil způsob jejího financování.

Nešlo o změnu způsobu financování, ale o odborně bezdůvodné ukončení, resp. neprodloužení pracovního poměru. Je-li naše kolegyně tak odborně nezpůsobilá, jak dodatečně a v rozporu s hodnocením atestační komise zdůvodňoval ředitel, pak má jeho „nemám nic proti tomu, aby byla financována z grantových prostředků“ platnost planého gesta. Žádný slušný člověk by na takovou ponižující podmínku nepřistoupil: vyhazují-li mne kvůli mé údajné neodbornosti, je nemravné přijímat od týchž lidí nabídku, která důvody vyhazovu činí suspektními.

Mě na tom původně zarážela ta nevěcnost: pokud jde především o to dílo a ne primárně o osobní antipatie, proč někdo nedokáže druhé straně vyhovět.

Často teď slýchám, že Lexikon je tak cenný a důležitý, že oddělení mělo pokračovat i za omezených podmínek. Na to jsou dvě doplňující se odpovědi. Lexikon znamenal pro své redaktory a dlouhodobě spolupracující autory už od počátku přijetí řady omezujících podmínek, jako částečnou nebo úplnou rezignaci na vlastní, „sólovou“ vědeckou dráhu a kariérní postup, nízký plat, pobyt mimo pomyslné centrum oboru. Přitom jednotlivá hesla, zejména v posledním dílu, představují ucelené monografické studie svého druhu. Jinak založení badatelé by z práce například na hesle J. Zeyera dokázali „nasekat“ tři knihy za dva roky – takových docentů a profesorů je kolem nás habaděj. Druhá odpověď je, že žádná věc nestojí za to, aby jí člověk obětoval právě ty důvody, kvůli kterým se k ní dostal a dělal ji. Jinými slovy, pokračovat v LČL pro nové tisíciletí poté, co vedení ústavu způsobilo, že práce by se musely buď drasticky změnit, nebo dělat povrchně, znamenalo současně rezignovat na základní odborné, lidské a morální vazby. Veškeré historické zkušenosti ukazují, že „držení pozic“ za takovýchto okolností vždycky dopadlo špatně, že když se lidé před zlovůlí skloní a řeknou: dobře, pokračujeme přese všechno dál, jsou výsledkem jen nenapravitelně ohnuté páteře a produktem jejich činnosti duchovní nebo výrobní zmetky. Pro mě osobně znamená postup vedení ústavu zprávu, že ti lidé nevidí oblast humanitních věd jako prostor, kde je dost místa pro nejrůznější zaměření, nýbrž jako oblast, kterou je třeba vykolíkovat a zabrat. Nesnesou existenci Lexikonu, který berou jako odbornou konkurenci, a nemohou-li se s ním vyrovnat na profesní rovině, zlikvidují ho mocensky.

Pavel Janoušek

ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR

Hrálo ve změně financování Jitky Pelikánové rozhodnutí atestační komise? Komise se přece v jejím případě rozhodla kladně…

Verdikt jsem neporušil, komise se nevyjadřovala k financím, jen doporučila zaměstnat na čtyři roky, což je délka grantu, z něhož kolegyně měla brát mzdu. – Navíc: přesunem pracovnice na grant jsem realizoval to, co po mně Luboš Merhaut dříve požadoval. V dopise ze 17. 10. 2008 např. konstatoval, že grant uvolní institucionální prostředky, za které lze posílit výzkum starší literatury. To přesně odpovídá mému – o rok pozdějšímu – rozhodnutí po atestacích. Nechápal jsem tedy, proč náhle začal jednat, jako by nešlo o formu financování, ale o vyhazov.

Údajně byl na tým delší dobu vyvíjen nesnesitelný tlak a tohle byla jen poslední kapka.

Desítky let práce na Lexikonu vytvořily nejenom obdivuhodné literárněvědné dílo, kterého si velmi vážím, ale také pracovní tým, v němž nad odborníky – kteří Lexikonu od sedmdesátých let obětovali své profesní životy, za všechny Zdeněk Pešat – převážily dva typy pracovníků. Pro jedny se Lexikon stal řemeslem, pro druhé zástěnou, která jim umožňovala věnovat se jiným aktivitám, oběma přitom ale členství potvrzovalo jejich výsadní postavení v oboru. Vydání posledního dílu pro ně bylo traumatem: jak si tuto pozici udržet?

Jak dál? – to byla klíčová otázka již v roce 2003, kdy vědecká rada, v níž bylo pět spoluautorů Lexikonu, přijala projekt Aleše Zacha Lexikon semper (www.ucl.cas.cz/lex/LexikonSemper.pdf). Jeho podstatou bylo zřízení nového lexikografického oddělení, převedení vydaných dílů do internetové podoby a jejich aktualizace. Původní tým pak měl pod dokončení čtvrtého dílu přejít na jinou práci. Plán po roce a půl ztroskotal, neboť někteří z tohoto týmu jej začali prohlašovat za nepromyšlený a předčasný: nechtěli připustit možnost, že by Lexikon „ztratili“. Kolegyně Pelikánová tento boj vedla způsobem, jehož důsledkem bylo, že členové lexikografického oddělení ztratili schopnost mezi sebou komunikovat. Bylo nutné lexikografické oddělení zrušit a přijmout, že Lexikon bude digitalizován až po vydání čtvrtého dílu.

Podcenil jsem ovšem sílu demagogie, která se živí pocity ohrožení, strachu a nadřazenosti a rychle přenesla svůj „boj proti zlu“ na nový level – proti řediteli, radě a všem dalším, kteří „nás chtějí zničit“. „Lexikon jsme totiž my a my jsme Lexikon. A nikdo nemá právo nás řídit a kontrolovat.“ Důsledkem bylo zrod sekty snažící se rozšířit svou filosofii opovržení a nenávisti, ale také zrod frustrace z proher: při volbě do rady, při výběru ředitele i při pokusu ovládnout pole nově založenými odbory.

Z této atmosféry vyrůstal také spor, kdy má být Lexikon na síti. Merhaut trval na tom, že to je možné, teprve až bude „v rovnováze“. Více než 3000 hesel a frapantní rozdíly mezi prvním a posledním dílem mne ovšem vedly k pochybám, zda to lze stihnout za pět let grantu. Merhaut kontroval tvrzením, že každý pracovník týmu ročně zreviduje 64 hesel – reálně ovšem pracovníci v prvním roce grantu zrevidovali 39 hesel.

Obdobná práce je nepochybně nekonečná, přesto jsem si byl jist, že nemůžeme s internetovým zveřejněním Lexikonu čekat patnáct či třicet let. A proto dezerci od úkolu interpretuji také jako únik z pasti, do níž se tým dostal: efektním gestem se osvobodili od nevděčné práce, pomstili se a zaujali mučednickou pózu.

Vyjadřujete lítost nad tím, že ten projekt Lexikon utrpěl, proč jste tedy neudělal to gesto a týmu nevyhověl?

Finanční rozhodnutí se stalo záminkou pro vydírání. Prohlášením „buď poslechnete, nebo zrušíme Lexikon“ kolegové proměnili provozní diskusi v souboj, v němž šlo o jediné: aby ústavní orgány definitivně kapitulovaly a už jednou provždy jim „daly pokoj“. Kdybych tedy udělal „gesto“, ohrozil bych samu existenci pracoviště jako jednotné instituce. Každá instituce má pravidla fungování, k nimž patří i respekt k rozhodování – demokraticky ustavených – orgánů. Jinak se rozpadne.

Je nutné zaměstnancům vědecké instituce přikazovat? Nemůže sdružovat lidi, kteří mají protichůdné názory, a přesto sdílejí jeden vědecký prostor?

V čele ústavu jsem od roku 1999 a myslím, že jsem vždy respektoval mnohost názorů. O mém neautoritativním způsobu řízení ústavu ostatně svědčí i to, co aktéři kauzy považují za „hrubé překročení pravomocí ředitele“. Ředitel není od toho, aby distribuoval prachy podle přání zaměstnanců. Ředitel má povinnost instituci vést – ekonomicky, personálně i koncepčně. Kontrolován je radou, shromážděním vědeckých pracovníků a také dozorčí radou složenou z lidí mimo ústav. Mimochodem ta mi vytkla příliš mírný postup.

To vypadá, jako by tým nefungoval, ale vytváření slovníkových hesel přece neumožňuje přesně říct, kolik práce bude uděláno. A oni jistě mají vysokou pracovní morálku, navíc vědomí osobní odpovědnosti za celé dílo. I kdyby byli z ústavu vyděleni a nebyli pod vaším dohledem, nemusí to Lexikon poškozovat.

Navzdory iluzím si myslím, že tým „nejel naplno“ a jeho pracovní morálka a vědomí odpovědnosti je spíše mýtem, těžícím z dobré minulosti Lexikonu. A navíc: nelze být v instituci a současně v ní nebýt. Brát její peníze a nepřijímat její rozhodnutí. A kdyby kolegové chtěli přejít někam jinam, nepochybně by narazili na tvrdší podmínky.

Ale mně připadá, že lidé jako Merhaut a Daniel Vojtěch se víceméně pro ten Lexikon obětovali, věnovali veškerý čas víceméně anonymní práci pro něj, místo toho, aby psali vlastní monografie – z toho vyplývá, že byli pro Lexikon velmi zaujatí. Špirit většinu času také vložil ne do psaní vlastních knih, ale naopak pečoval o texty jiných literárních vědců…

Zvažme, zda jde o oběť, nebo o naturel. Nicméně u Merhauta je propojení vědecké karié­ry s Lexikonem evidentní (proto je mi líto, že od něj tak snadno dezertoval). U Vojtěcha si tím nejsem jist. Těžiště Špiritových aktivit je jinde: v ústavu patřil k nováčkům bez zkušeností s knižní verzí. Jakkoli si těchto vědců odborně vážím, překvapuje mne spokojenost, která z nich dnes vyzařuje – to opojení zájmem veřejnosti a ta radost z toho, jak se jim daří ústav pomlouvat.

Já tyto lidi ale nepovažuji, soudě jen podle jejich textů a pedagogického působení, za emotivní, naopak – za velmi racionální. Také lidé, co signovali dopis, který kauzu vyvolal, jako Petr A. Bílek, Jiří Brabec, Pavel Kouba, ti se přece demagogií zabývají profesionálně a sami ji nepraktikují.

Přesto současné tažení pracuje s dezinformacemi. Cílem je zastřít, že to byl tým Luboše Merhauta, kdo si zrušil Lexikon. Změna financování je proto transformována v „necitlivé personální zásahy“, jako by šlo o sérii vyhazovů. A další lží: „ředitel změnu neprojednal, v grantu nebyly peníze, a když, tak na něco jiného“… atd. Z běžného řízení instituce je arogance moci, z diskuse nekompetentní zasahování do projektu, ze snahy zajistit pokračování projektu hrubý neetický nátlak…

Nejvíc mrzí opovržení vůči kolegům, kteří na takovouto optiku nepřistoupili a jsou klasifikováni jako zmanipulovaná masa ovládaná démonem souhlasu s tupým vedením. Tak se mluví o vyhraněných vědeckých osobnostech s vlastním názorem, které se seznámily s faktickým stavem věcí a podle toho se také rozhodly.

Jiří Trávníček

zástupce ředitele pro brněnské pracoviště ÚČL AV ČR

Proč podle vás ředitel Janoušek navrhl, aby byla Jitka Pelikánová financována z jiných zdrojů?

Jitka Pelikánová sama několikrát – i písemně v dopise atestační komisi – zapochybovala o tom, zda má být atestována, třebaže jako pracovnice výzkumného útvaru (a ne třeba knihovny či bibliografie) by byla v Ústavu pro českou literaturu jedinou, u koho by něco takového bylo pominuto. Dokonce ani druhá pracovnice, Irena Kraitlová, která v ÚČL vykonává stejnou práci jako Jitka Pelikánová, pro sebe nic takového nepožadovala. Je logické, že ředitel využil končící smlouvy k tomu, aby Jitku Pelikánovou přeřadil na peníze grantové, přičemž grantoví pracovníci atestaci nepodléhají. Navíc tomu všemu pomohl tím, že jednu pracovnici, Marii Škarpovou, která měla na grantu půlúvazek, přeřadil na institucionální peníze a dal jí úvazek celý.

Ale klíčové je přece to, že redaktorka atestována byla, a mohla tedy pokračovat… Tyto změny jejího financování tedy nutně probíhat nemusely. Tudíž to, že ředitel využil končící smlouvy, není „logické“.

Atestována byla, ale zároveň tuto svou povinnost zpochybnila – jako jediná v celém ústavu. Je to i v zápise z atestační komise. Sama tím tedy o sobě řekla, že její zapojení do práce ústavu a oboru je vázáno pouze na jeden projekt a na jednu činnost. V tom případě je ovšem „logické“, aby byla placena z projektových peněz.

Jsou za tímto sporem dlouhodobé rozpory vedení ústavu a týmu?

V tom, co píše strana L. Merhauta, jsou rozpory stále zmiňovány a problém se tím posouvá do roviny psychologizace: „útlak“, „arogance moci“, „chtějí se zmocnit našeho projektu“, „omezování kritického myšlení“, „normalizace“ atd. Už to trochu unavuje. Já můžu zodpovědně říct, že jsem nepozoroval, že by jim bylo ze strany ředitele ubližováno třeba proto, že se proti němu L. Merhaut postavil do konkursu na místo ředitele v roce 2007. Nevím, spíše mi připadá, že kolegům kolem L. Merhauta nějak nedochází, že nejsou jen autonomními hráči na svém vlastním odborném hřišti, ale také součástí nějakých sociálních a pracovně-právních vztahů. I předseda dozorčí rady byl nucen konstatovat, že L. Merhautovi a spol. poněkud uniká, že nad nimi je nějaký nadřízený, případně nějaká usnesení Rady ÚČL, kterými jsou povinni, stejně jako všichni ostatní v ústavu, se řídit. Kdyby se takhle v ústavu chovali všichni, tak nejsme schopni jako celek fungovat.

Podle vašeho názoru nemělo vedení ústavu tým svými kroky nijak poškozovat. Zmiňovaný dlouhodobý nátlak jste nepozoroval?

Ne, nepozoroval. Naopak, ředitel a rada jim vyšli vstříc z hlediska grantu na elektronizaci slovníku, zabývali jsme se jím na úrovni Rady ÚČL, i když ho podali po termínu. Smlouvy s pracovníky, jejich prodloužení a délku, určuje ředitel. Je volen radou a ta má zase své volitele. Nevím, oni stále zpochybňují všechna rozhodnutí, s nimiž se neidentifikují. Když nejsou spokojeni s rozhodnutím ředitele, hurá do rady, když rada podpoří ředitele, hurá do dozorčí rady, když ani tam neuspějí, hurá do Komise pro etiku vědecké práce AV ČR a zároveň hurá do mediální kampaně. Ještě na téma ochoty domlouvat se: po schůzi Rady ÚČL (3. 12. 2009), když rada podpořila ředitele Janouška, L. Merhaut měl už dopředu připraveno stanovisko týmu, tedy že oni za těchto podmínek na projektu končí. Na další radě (16. 12. 2009), kde se ještě celá věc mohla vyřešit, zase L. Merhaut předložil písemné stanovisko svého týmu, v němž mu jednotliví pracovníci vyjádřili podporu. Hezké, ale jak je potom možné jednat, když druhá strana říká, že nebude-li po jejich, tak šmytec? Představa být mučedníkem on-line se v této chvíli ukázala jako daleko svůdnější než přistoupit na špinavý kompromis, navíc s „arogantní mocí“.

Mohl ředitel udělat osobní gesto a říct: když o to tolik stojíte, tak v zájmu zachování týmu ustoupím a navrhovanou změnu financování nebudu požadovat?

Ta nabídka byla promyšlená a měla svou logiku; viz má první odpověď. Vážená kolegyně, nechcete-li podléhat kariérnímu řádu AV ČR a pracovat na svém odborném růstu, dobrá, ale v tom případě je možné vás zaměstnat buď na místě, které atestaci nepodléhá (knihovna), bohužel však takovéto místo pro vás v současnosti nemám, nebo – druhá varianta – vás mohu zaměstnat z peněz projektových. Kdyby ředitel učinil to, co říkáte, dokážete si představit, co by to udělalo se zbytkem ústavu? Jak by si to ředitel zodpověděl před ostatními odděleními? Ptáte se na zachování týmu, ale jak mohl ředitel dopředu vědět, jaká bude jejich reakce? Neříká se tomuhle náhodou vydírání? A není trochu kocourkovské neustále řešit v různých médiích pracovně-právní kauzu velmi subtilního kalibru jedné pracovnice jako velký ideový, ne-li přímo metafyzický problém celého oboru?

Říkáte: „jak mohl ředitel vědět, jaká bude jejich reakce?“. Přinejmenším přece věděl, že se to dotýká výkonné redaktorky a že to celý tým velmi zasáhne – a krok nemusel dělat, jelikož byla atestována.

Točíme se v kruhu. Co zasáhne celý tým? Že výkonná redaktorka zůstane tam, kde byla, bude dělat to, co předtím, platové podmínky jí zůstanou zachovány, pouze bude placena z jiných peněz? A jako bonus dostane to, po čem tolik toužila, tedy že nebude muset být atestována? Ptáte se s touž důsledností i L. Merhauta, zda jim tato jejich reakce stála za rozbití oddělení, ukončení grantu a narušení celého projektu elektronizace Lexikonu české literatury? Sláva, máme mučedníky, vítěze žádného však nevidím…