Filosofové, dlužníci přirozenosti

Myšlení Zdeňka Kratochvíla vyčnívá již tím, že se do značné míry obírá přírodou, „přirozeností“ a vztahy filosofie k vědě na jedné a k náboženství na druhé straně. Filosofie podle něho rozhodně není „společenskou“ nebo „humanitní“ vědou. (Lze přitom předpokládat, že právě žáci v gymnaziálních hodinách „základů společenských věd“ budou jednou z hlavních složek Kratochvílova čtenářstva – vedle všudypřítomného Störiga.) Publikace, vzniklá doplněním a přepracováním starších textů, vychází pod titulem Filosofie mezi mýtem a vědou – čímž dává najevo, že filosofie není ani vědou „bez přívlastků“. Výklad ovšem nezačíná vymezením toho, co filosofie je a co nikoliv („Co je to filosofie, to by se mělo teprve postupně ukazovat“); spíše je nastíněno, na jakém poli se budeme pohybovat, tedy mezi mýtem coby nejstarší a vědou coby nejnovější vrstvou lidského vědomí.

Konstrukce a tradice

„Každé dějiny filosofie jsou jenom konstrukcí, kterou vytvořil jejich autor. Máme jenom konstrukce více nebo méně obvyklé (…), více nebo méně určené vlastním filosofickým zaujetím jejich autora,“ upozorňuje nás Kratochvíl v úvodu. Otázkou ovšem je, nakolik svá zaujetí přizná. Dějepisci idejí se je většinou snaží zakrývat: tak si počínal už ve 3. století Diogenés Laertský, z něhož tradice čerpá dodnes. Není to ovšem jediný přístup. Řekněme, že autor pojednání o dějinách filosofie může 1) vše pečlivě skrývat a snažit se o zcela nezaujatý výklad, nebo to alespoň předstírat; 2) vyložit karty na stůl a svá zaujetí přiznat; 3) vykládat zaujatě a nechat na čtenáři, zda se o to bude starat.

V knize bychom nejspíš dohledali všechny tři nadhozené přístupy; nicméně oproti jiným současným publikacím máme častěji před očima přístup druhý. Kratochvíl na několika místech odkrývá své filosofické preference, a co nepřizná v knize, lze se dovtípit z jeho publikací a webu (fysis.cz), který už svým názvem odkazuje ke Kratochvílovu ústřednímu tématu, „přirozenosti“. To neznamená, že bude vykládat staré koncepce měřítkem svých vlastních; jde spíše o přiznání inspirujícího (nebo naopak neplodného) vztahu k jednotlivým vykládaným myšlenkám.

Ostatně, i kdyby se autor úspěšně snažil skrýt vlastní filosofickou orientaci, neznamená to ještě, že uzávorkuje také obecnější, na první pohled nezřetelnou orientaci a slovník své epochy. Na Kratochvílově knize je však cenné právě to, že se při traktování filosofických nauk odmítá držet „školní tradice“, která každou myšlenku hledí vstrčit pod pokličku některého -ismu. Nejde ovšem jenom o -ismy, ale o podstatnou část filosofické terminologie. Ta se pochopitelně mění průběžně, nicméně zásadní je v tomto ohledu 17.–18. století: teprve osvícenství vypouští do oběhu pojmy jako ontologie, estetika, dualismus, již dříve se posouvá pojetí subjektu a objektu, kdy se „ze subjektu stává ego“.

Ať promluví staří

Jednou z předností Kratochvílova podání je tedy úsilí nechat starší filosofické koncepce mluvit primárně jejich vlastními slovy (často řeckými či latinskými), nikoliv osvícenskými. Přitom je kladen důraz na kontext dobové (přírodní) vědy a náboženství, na návaznost v předávání jednotlivých myšlenkových motivů, na důsledky objevů, překladů či naopak ztrát rozhodujících filosofických textů či znalostí; tak například raný západní středověk byl do značné míry formován neznalostí řečtiny, a „nic jiného, než co zajímalo Augustina, pak dlouho neznal celý Západ“.

Důkladně jsou probráni řečtí myslitelé archaické doby (tzv. předsókratici), kde se Kratochvíl zastává podceňované „jónské“ větve myšlení, včetně Hérakleita, který se mu stal mnohaletým údělem (Délský potapěč k Hérakleitově řeči, Hermann a synové 2006). Oproti běžným podáním je zohledněna, nikoliv však nadhodnocena hermetická tradice s astronomií a alchymií; text se neuchyluje k bagatelizaci pestré směsice nauk pozdní antiky a podobné situace ve 12. století a renesanci.

Je-li některá kapitola naopak nedostatečná, pak nejspíše ta, jež má podat přehled Aristotelova myšlení. Zvláště závěrečné oddíly jako by říkaly: už abychom toho Aristotela měli za sebou – ve značném nepoměru k přiměřenému výkladu rozvinutí aristotelismu ve vrcholné scholastice. Kratochvíl se omezuje téměř jen na Metafyziku a logické spisy; etika je pojednána v jediném odstavci, aniž by byl zmíněn například pojem fronésis, praktické moudrosti. Pominuta je Poetika, Rétorika i Politika. U Poetiky, ať už je její skutečný dopad jakýkoli, by byla zmínka na místě alespoň jako protějšek výkladu Platónova odvržení básnictví z X. knihy Ústavy. Nicméně etika a zejména politická filosofie jsou nejméně rozpracovanou složkou v celém svazku: s jedním odstavcem si vystačí například i stoická etika, podobně je tomu u Tomáše. Dá se to pochopit s ohledem na zaměření práce, nicméně o něco „vyváženější“ rozvržení by neškodilo.

 <object style="height: 344px; width: 425px"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/wtH0TttQidM"><param name="allowFullScreen" value="true"><param name="allowScriptAccess" value="always"><embed src="http://www.youtube.com/v/wtH0TttQidM" type="application/x-shockwave-flash" allowfullscreen="true" allowScriptAccess="always" width="425" height="344"></object>

Subverzí k přirozenosti

Kratochvílovo opomíjení politiky má možná nakonec podobný důvod jako zakončení výkladu raným novověkem. V textu se několikrát objevuje neobvyklý, ale nejspíš trefný výraz „latinská mentalita“. Od raného Říma je latinský svět „světem institucí“, kde je vše „založeno“; zakladatel (auctor) požívá autoritu (auctoritas); náležitým vztahem k ní je poslušnost (oboedientia). Co je založeno, má trvat na věčné časy, tak jako věčné město Řím. Tato metafyzická struktura fundatio se pak objevuje nejen v latinsky provozované filosofii, tedy zejména scholastice, kde autorita Aristotelova stačila k tomu, aby byl zván Filosofem s velkým F, nýbrž proniká mnohem dále; i my máme podivnou potřebu – u měst, náboženství, pivovarů či nauk – klást zvláštní důraz na to, kdo je kdy založil. Na filosofické rovině se nám fundatio vrací v Descartově snaze o (znovu)založení věd na věčném a nezpochybnitelném základě, což pak poznamená celý novověk a rafinovaně se (coby nepřekonaný kartezianismus) objevuje třeba i v Husserlově myšlení na počátku 20. století. Fundatio je však také mocenským, politickým aktem, neboť jakmile někdo něco založí, nerad si na to nechá od někoho sahat a rád by požíval autoritu. Stane-li se v novověku zakladatelem všeho nově pochopený, egoizovaný „subjekt“, výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Nastupuje doba, které autor takříkajíc nerozumí.

Novověk je přitom spjatý s nevídaným rozmachem vědy a techniky, jehož vnímání se ve 20. století, s otřesením víry v pokrok, výrazně zproblematizovalo; nicméně proti mnoha hlasům, které spatřují ve vědě kořen odcizení a krizí, Kratochvíl v závěru říká, že „filosofie by vůči přirozenosti měla být v mnohem kajícnějším postavení než věda“. Samotná věda coby metodické (byť reduktivní) zkoumání skutečnosti ještě nemusí znamenat ztrátu toho, čemu se říkává „přirozený svět“. Od smyslu pro přirozenost nás odstřihává „nová sebestřednost, totiž iluze o lidské subjektivitě, kterou přece vyprodukovali filosofové“. Psaní dějin filosofie tak získává sympaticky subverzivní příchuť.

Autor studuje komparatistiku na FF UK.