Není nad kreslené seriály. Já sleduju Southpark. Jednak není v mých silách jen bez ustání hloubat v Písmu, Kritice čistého rozumu, čtrnáctideníku A2 a podobných zásadních materiálech, potřebuju pro své duševní zdraví i jiný typ vstupů, jednak zde občas ve vulgárních a trefných zkratkách nacházím analýzy problémů, o kterých se jinde pojednává seriózně, a přitom nejasně.
Zmíněný seriál má, kromě obvyklých dějových linií tvořících osy epizod (vztahy mezi figurami, parodie celebrit, zpochybňování myšlenkových stereotypů aj.), jedno téma, jímž se v průběhu své patnáctileté historie zabývá dost důsledně, totiž fungování médií a vnímání obecně. Až budu v důchodu (nebo až na to dostanu tučný grant, což je totéž), sepíšu o tom tlustospis, prozatím se spokojme s těmito zápisky.
Poslední díl Southparku se totiž dotýká hudby. V prvním plánu jako obvykle rozebírá nefunkční vztahy mezi postavami, tentokrát obzvlášť razantně a nevybíravými prostředky – v komunitě fanoušků vzbudila tato epizoda spekulace, zda se nejedná o ohlášení brzkého konce série. V druhém plánu probíhá neméně razantní rozbor hudebně-estetických (dys)funkcí a percepčních chyb.
O co jde? Jeden z dětských hrdinů, Stan, dostane k desátým narozeninám nahrávku fiktivního hudebního žánru „tween wave“. Je to hudba podezřele podobná dubstepu, děti ji milují. Jejich rodiče jim ji ale zakazují poslouchat, protože prý „sounds like shit“. A skutečně, kdykoli si někdo z dospělých pustí tween wave skladbu, slyší tam, spolu s divákem seriálu, naturalistické zvuky defekace.
Okamžitě jsem si vybavil obdobné situace. Jako naposledy, když mi jeden o generaci starší spoluhráč vyčítal použití zvuku syntetické basy s rezonančním filtrem, protože to „zní, jako když se trhá guma u trenýrek“. Opravdu to tak znělo! Když jsem ten zvuk vyráběl, měl jsem v hlavě strukturu propojených generátorů a LFO s frekvencí synchronizovanou frázemi skladby. Vůbec mě nenapadlo, že by se výsledek mohl podobat poměrně banálnímu zvuku, což okamžitě odhalil onen spoluhráč, který tuto strukturu v hlavě nemá, zato s trháním gumy u trenýrek má jistě své zkušenosti (trošku přibral). Slyšeli jsme stejný zvuk, ale percepčně jsme zakoušeli každý něco jiného.
Vraťme se do Southparku. Rodiče se snaží dětem demonstrovat, jak má vypadat hudba. Pustí jim Every Breath You Take od Police – a ejhle: děti tam slyší stejné, explicitně fekální zvuky a prosí dospělé, aby to proboha už vypnuli.
Dále se příběh generačního rozporu nečekaně větví ve dvě osobní existenciální krize – Stana a jeho otce Randyho. Stan totiž ke svému zděšení zjišťuje, že se mu tween wave přestala líbit a zní mu také jako shit. Zneklidněn na nejvyšší míru se nechá vyšetřit. Lékař provede několik testů (včetně poslechu Boba Dylana, jehož zpěv Stanovi zní, jak jinak, jako shit), poté Stanovi diagnostikuje „condition of being a cynical asshole“, tedy něco jako „chronické cynické zmrdství“. Od této chvíle se Stanovi postupně hroutí veškeré estetické normy, nedokáže ocenit nic z toho, co se mu dosud líbilo, a jeho nechuť se rozšiřuje od kulturních statků – hudby, filmů, videoher – na celé okolí. Jeho přátelství s ostatními dětmi je v troskách. Nakonec vidí svého nejlepšího kamaráda Kyla jako antropomorfní fekálii, která místo mluvení defekuje z úst. Je to vrcholně hnusné, velmi blbé a strašně smutné; jak toho tvůrci dosáhli, to se mě neptejte. Krásná ilustrace vzájemného působení estetických preferencí a sociální konstrukce identity!
Stanův otec Randy je posedlý touhou zůstat mladý. Ačkoli v tween wave slyší, stejně jako ostatní dospělí, jen shit, předstírá, že se mu líbí. V relapsu pubertálního snu o kariéře rockové hvězdy chybně rozklíčuje výrazové prostředky tween wave a začne v místní kuželkárně vystupovat s hudebním programem spočívajícím ve flatulování do mikrofonu. I to mi leccos připomíná. Často lze narazit na hudbu, ve které je v podbízivé snaze o takzvaný moderní či naopak retro sound využito domněle autentických prvků natolik neústrojně, že by snad autoři udělali lépe, kdyby následovali Randyho příkladu doslova.
Zní to totiž jako shit.
Na hudbě je úžasné, že je neuchopitelná. Všechny pokusy ji slovy popisovat a hodnotit jsou odsouzeny k metaforické přibližnosti. Exaktní muzikologický rozbor, sofistikovaná recenze nebo procítěná reflexe přečasto vyznívá obdobně (i)relevantně jako prosté „sounds like shit“. To není chyba, to je veliká krása!
Teď jdu nasamplovat gumu od trenýrek. Možná to bude rychlejší než hmoždit se s parametry na generátoru.
Autor je hudební performer.