Básnická stínování Milady Součkové

Jméno Milady Součkové zdaleka neproniklo do obecného povědomí tak jako jména klasiků české poezie Nezvala, Halase či Holana – jejích souputníků. Ba nedosáhlo ani věhlasu Ivana Blatného, jehož s básnířkou pojil nejen exulantský osud (Součková se po krátké diplomatické misi roku 1948 trvale usadila v USA), ale i blízkost k principům tvorby Skupiny 42. Přitom má česká literatura v Součkové autorku z nejsvébytnějších a nejpozoruhodnějších (podobnou pozici opomíjeného, leč podstatného autora si nicméně drží také o něco starší Hermor Lilia). Poezie Součkové se nepodobá celkem ničemu z tradičního českého poetického kánonu. Nestaví na obraznosti, nevěnuje se zaběhnuté lyrické tematice, a pokud ji zpracovává, pak pod výrazně jiným úhlem a v jiném modu, než na jaké jsme zvyklí.

Poslední krok, kdy svět se stává světem

Už Žlutý soumrak, jedna z raných sbírek Součkové, se vyznačoval odlišností až programovou. Do čítanek se nedostal, přestože ve své době, tedy v roce 1942, došel uznání v podobě prestižní ceny nakladatelství Melantrich. Již tato knížka dobře ukazuje, v čem tkví básnířčina výlučnost. „Moderní básně v staročínském duchu", jež zde najdeme, nevyužívají východní motiviku a dikci jako pouhou vnějškovou stylizaci, ale intuitivně se napojují na vnitřní myšlenkové ustrojení čínského básnictví. Eva Janková ve stati Vliv čínského básnictví na sbírku básní Milady Součkové Žlutý soumrak (ze sborníku Neznámý člověk Milada Součková, 2000) výstižně cituje sinologa Stephena Owena, jenž činí hlubinnou distinkci: zatímco západní literatura tíhne k fikci a imaginaci, čínská poezie není vpravdě mimetická, ale jde spíš o „konečný stupeň zjevování se světa". Ve východním pojetí je poezie prostředníkem k „poslednímu kroku, kdy svět se stává světem".

Právě takový pocit vzlíná z poezie Milady Součkové. Básnířka krouží kolem věcí jednou již vyslovených, rytmizuje je a pozvolna je ustavuje v jejich podstatě, spíš než aby je obrazně, poeticky přepodstatňovala. Ve slovech jejích básní se rozeznívá cosi již známého, co slova nezobrazují a neodhalují jako nové, ale navozují a upevňují v původní, tušené a pozvolna (znovu)vyjevované podstatě. „Tak jako já dnes miluj onu peřej/ ten její úder nad nímž krouží ptáci/ tak jako já dnes rytmus doprovázej/ tak jako já dnes miluj onu peřej…" Není náhodou, že se v těchto nádherných verších mihnou zmínky o kroužení, rytmu, vznášivosti. A je jen v logice věcí, že Součkové verše tíhnou ke stavům sdílení, prolínání, souznění až mystického, a přitom mysticky prostého. Podobně básnířku přitahuje tázání, poetické výzvy a „příkazy", jejichž opakováním jako by se prokutávala k tušené, primárně již zažité podstatě.

Prchavé zůstává prchavým

Uvedenou první sbírku stojí za to připomenout, přestože svazek, o němž bude řeč, obsahuje poezii o pár desítek let pozdější. Také v Sešitech Josefíny Rykrové, souboru básní vznikajících zhruba od roku 1974 až do básnířčiny smrti, vycítíme podobné „východní" napřažení. I zde je přítomen niterně krouživý pohyb, básně jsou psány charakteristickým přetržitým způsobem, připomínajícím postupné skicování a stínování, nanášení překrývajících se zorných úhlů, ohledávání skrytých rytmů a refrénů. Texty postupují jako víření útržků, z nichž některé mizí, jiné se však vracejí. Vír zesiluje a vtahuje nás dovnitř. Ačkoli: žádný přesně vymezený či pociťovaný „vnitřek" tu není, spíš jen trvá průběžný klidný vír.

Rytmus ohledává obsah – obsah se uskutečňuje skrz rytmus a rytmizaci. Básně si hledají svůj adekvátní předmět, jejž však nakonec jen letmo pohladí; ruka je vzápětí odtažena. Prchavé zůstává prchavým. I pro pozdní verše platí, co přesně zformuloval Jaroslav Průšek v předmluvě k básnířčině „čínské" sbírce. Totiž že její básně se vyznačují docela odlišným rytmickým a významovým aranžmá. Mezi slovy tu přeskakují elektrické výboje do všech stran a čtenář bude stále na rozpacích, kterým směrem báseň vlastně míří.

Zároveň ale nutno dodat, že v Sešitech Josefíny Rykrové již žádný huanghun, příslovečný žlutý soumrak, nevládne. Východní stylizační rovina tu chybí. Naopak, básnířka teď ohledává měšťanský svět svého dětství. Vyvolává k životu opuštěný, v dálce ponechaný, důvěrný i snově nepravděpodobný svět střední Evropy, z něhož nezbývá nic než labyrint vzpomínek, omamných vjemů, křehkých základních stavebních kamenů existence. Domácky teplým světem ale zároveň přirozeně prokmitá kosmos všemožných kulturních odkazů – k antice, baroku, renesanci.

Ačkoli se čínská struna v hloubi pořád chvěje, Sešity působí velmi evropsky či euroatlanticky. Poezie Součkové proto upomíná na několik velikánů, u nichž euroatlantická tradice našla své završení, ale svým způsobem též svůj konec. Bezhraničností, šíří rozletu, polyglotstvím, přelétáním mezi kulturami může Součkové poezie připomenout Ezru Pounda a jeho Cantos. Tendencí nořit se do pestrého proudu vědomí, vytvářet mozaiku mysli, mísit mytické s všedním a banální s hlubinným a konečně i sklonem opakovaně troskotat v kulturních ruinách na sebe Součkové poezie bere joyceovské rysy. Pozorností k detailu, citem pro tíhu času, pro pomalost a statičnost jeho běhu, pro jeho mrtvá ramena, jakož i odvahou k drobnohledným, přetíženým sondám zas navozuje výrazně proustovský dojem.

V stínu ticha

Básně Sešitů tedy skutečnost nijak obrazně neumocňují, spíše ji „ustavují", jsou jejím dalším, souhrnným až završujícím článkem. Je to metoda velmi silná, ale též éterická a svým způsobem i jednostrunná. Botanické či malířské odkazy mohou po čase vyznít poněkud vyprázdněně. Subtilní poezie Sešitů jako by často váhala mezi zpřesněním a zdobností. Verše mají v sobě cosi rokokově zčechraného, a přitom nedotaženého. Místy nemohou nepůsobit artistně. Na druhé straně tu postřehneme i notu docela sveřepou, skrytě parodickou, nostalgicky ironickou. Některé básně balancují mezi analytickou hříčkou, zkoumavě hravou etudou a vskutku soustředěnou průzkumnou výpravou do nitra paměti. Což zde přirozeně znamená i výpravu do nitra či do paměti, jazyka – do labyrintu, jejž jazyk spolu se smysly a vědomím vytváří.

Tak v básni Z knížky rytmovní jde smyslové evokaci v patách asociace literární: ve slovu „merunka" (z Vrchlického verše, jenž se kdoví proč vynořil z nepaměti) se hned ozve „Marinka" (asociující máchovsko­-tylovskou kulturní vrstvu). Až se nakonec slova lomí a štěpí docela nutkavě, komicky i bezbranně: „Parno bylo, parnasistně…" Toto štěpení odkazuje k vrstevnatějšímu, iracionálnějšímu kosmu, v němž člověk přežívá a z jehož látky je tkán.

Fragmenty paměti a vědomí občas „v stínu ticha" trnou jako v zapomenutém přírodopisném kabinetu. Jeho otevřené okno nás však z přesycených, sladce mrtvolných koutů vyvádí zpět na ulici, do „šera mezi činžáky", kde vyzvánění plní ulici: „Z kampanily na Karlově náměstí/ hodiny bijí, ranní? odpolední?/ zestárlá vejce želví/ kus dál, blíž k hlavní ulici/ živí papoušci (…) v pralese denní prózy cvrlikají…" Báseň Kabinet Marie Terezie, jež črtá tuto situaci, se hroutí pod tíhou kulturní bagáže, šinoucí se k cíli tak úporně, až nakonec jen beznadějně vázne na souši kdesi v kabinetním přítmí. Milujeme to váznutí, ale také je s láskou opouštíme; milujeme i okno dokořán, jež nás ze sladkých trosek propouští zpět do dne a volného vyzvánění. I když – zvony jsou nakonec také jen vzdušnou připomínkou, že venku vládne podobné bezčasí dějů a proměn a čas se do něho stále propadá. Poezie Milady Součkové je strážcem tohoto propadání, tohoto křehkého rozhraní mezi časem a bezčasím.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.