Hudebnice Ela Orleans patří mezi umělce, kteří překódovávají kulturní prostor, v jehož usazeninách se rodí nová syntéza. Hudební forma svědčí o seskupující se identitě, hlas splývající s efektem spojuje stroj dobového jazyka s organismem individua.
Je třeba registrovat prolínání významových nakupenin a sledovat linie úniku, které umožňují překonat nehybnost a ocitnout se v průrvě mezi individuální a kolektivní pamětí – protože těžko tyto hranice odlišovat. Současný tvůrce-subjekt je nucen si nasazovat stylizační masku, aby exponoval svou hybridní situovanost v spojité dimenzi žitého a fikce. Tušená nejednoznačnost prožívané existence přitom začíná zbytňovat v tvar, který už není jen konceptuálním uměleckým projektem, ale tvorbou s ambicí oslovit širší okruh publika.
Síla prázdného prostoru
Dosud se hudba vracela k hlubinným vrstvám minulosti prostřednictvím přetržitých fragmentů. Tvorba polské lo-fi popové hudebnice Ely Orleans však zaměnila disparátní neurotickou hyperaktivitu za linoucí se fluidní kontinuum. Obsedantní fascinace minulostí souvisí s místem jejího narození. Narodit se v Osvětimi znamená zaplétat se cyklicky do dějin a zároveň se snažit neustále o jejich přesáhnutí. Stylizační maska Ely Orleans se inspiruje vrcholy hollywoodského černobílého filmu, odkud zpěvačka čerpá svá pubertální fantazmata emocionálních potřeb a magnetizující sílu nostalgických ohlédnutí, aby vzápětí svůj intimní vokální přednes zapředla do matoucích vláken mikrofonních efektů a delaye. „Transžánr" se v hudbě Ely Orleans ukazuje jako úsilí naleznout nové pozice, z nichž je možné zároveň nasvítit zamlčené prostory životního pocitu epochy, a přitom nebýt její součástí.
Introvertní kosmos její tvorby do sebe vstřebává brazilskou bossanovu, náznaky afro-popu, subtilní rituální mantry, ale také experimentální zvukové koláže nebo melancholický šanson. Hudební upomínky na berlínský kabaret a expresionistickou stylizaci vykonávají zcela svévolný syntetizující pohyb, v němž autorské ego, na způsob absorpční síly prázdného prostoru, vyplňuje svou absenci. Ostatně její hudba evokuje kabaretní vystoupení, jehož opona nikdy nevystoupala. Definice Tingletanglu (který německý soud roku 1904 vymezil jako komerční představení nízké umělecké úrovně, skládající se převážně z hudebních vystoupení, tance, krátkých muzikálů a deklamací, jehož účelem je především vzbudit sexuální touhu v obecenstvu) přesně vystihuje leccos z aury její letošní desky Neo P-IR. Nízké pudy, tradičně spojované s kabaretem, nás zavádějí k výsostnému tématu transgenderu: fašistickému jazyku, jehož kolosální konstrukce k sobě gravitační silou přitahuje nejrůznější okrajové jevy a záměry.
Popkulturní monadologie
Dějinný čas pomohl rozložit hodnotové hierarchie a na jejich místo dosadil archeologii, v níž lze spatřovat příznak letargického zastavení kultury zaslepené svou představou spásy fetišem. Dějinné katastrofy se hromadí a na dně se usazuje kal událostí obklopující i ten nejlépe viditelný výčnělek historického masivu. Dnešní stav geologického zkoumání však nesleduje evoluci uměleckého výrazu, spíše se soustředí na nepojmenované vnitřní obsahy jeho morfologie. Antropologická dimenze tohoto výzkumu zde nestojí jako program, ale jako bytostná potřeba doby. Po dlouhém časovém úseku generování, vrstvení a analyzování přichází potřeba syntézy. Archeologická práce samotná pak nemluví o minulosti, ale o „současné budoucnosti" – s vědomím toho, že tato tekutá sedimentující kulturní masa námi prochází bez ohlášení, zastavení či konce.
Celá tato popkulturní monadologie, která je u Ely Orleans znehybněna v raném stadiu formování nového tělesa, jemuž je teprve potřeba vdechnout touhu, nám napomáhá pochopit prolínání záhybů, vrstvení přilehlých povrchů a proplétání se houbovitou hmotou veřejného života, jejíž tušené okraje zůstávají otevřené. Pro identitu subjektu jsou však důležité především konkrétní perspektivy zanechávající svůj odraz ve fragmentarizovaném zrcadle osobní identity. Ta může kulturní zlomky pro potřeby stylizace a maskování přeskupovat, ničit a přemazávat. Podstatné však je, že z gest minulosti se není možné nikdy zcela vymanit. Toto sebestředné parazitování pak autorský subjekt zavádí na nejisté území izolace o tisíci vstupech. Syntetizující umělecký subjekt zakresluje do svého díla trajektorie svých průzkumů. Tato práce nikdy není odsouzena k nesdělitelnosti, protože kultura, společnost a jazyk tvoří látku možných dialogů.
Hudba dokáže složitou prostorovou představu vysoce fragmentarizovaného zrcadla osobní identity převést do jednolité materie zvuku a vsadit ji do času. Na svět přichází nový objekt sice povědomé, ale stále ještě nepojmenované skutečnosti. Díky jeho formě nicméně můžeme pochopit momentální seskupení identity, zrcadlové sebeprojekce či emocionálního stavu.
Hlas kyborga
Pokud chápeme stroj v širším smyslu jako tu část naší reality, jež tvoří tuhý rámec a nehybný základ skutečnosti, pak je na kyborgovi tím opravdu transformujícím jeho organická část. Potom lze říct, že Ela Orleans jako uvědomělý kyborg pomáhá fragmentarizovat historii a jí konstruovanou přirozenost, aby tak uvolnila cestu přelévání a přeskupování ruinózních reliktů a kulturních stop. A zdá se, že hlas je oním klíčovým prostředkem, který spojuje stroj jazyka s organismem individua. Hlas zpochybňuje samotnou determinaci rodu a pomocí zvukových efektů se přelévá mezi femininním, maskulinním, dětským a nedešifrovatelným projevem. Snaha o únik zde splývá s touhou po pohledu z druhé strany, který by umožnil novou archeologii psychických obsahů zapuštěných do stroje „reality" či „přirozenosti". A právě vědomí toho, že tento stroj je možné, ba nutné neustále přetvářet, zakládá legitimitu vysoce subjektivního uměleckého výrazu – může vznikat nová řeč.
Autor je participant hudebního provozu.