Pokus vytvořit básnickou skupinu, jakkoli volnou a provázenou pochybnostmi o jejích společných východiscích, je pro současnou ruskou poezii neobvyklý. Jeden z významných lyriků současnosti Fjodor Svarovskij, ročník 1971, se o to před několika lety pokusil. V jeho vymezení „nového eposu" čteme, že modernistická práce s veršem byla založena na operacích se slovem, zatímco ta postmodernistická vycházela z významů a s nimi také zacházela. Styl nového eposu oproti tomu pracuje s kontexty a vyznačuje se tím, že autorský hlas je v něm distancovaný, drží se v pozadí, je „neprojevený". Upřímně řečeno se koncept nového básnického směru začal rozpadat, sotva v roce 2007 vznikl. Proklamace sice vyvolala zájem kritiků, ale záhy se ukázalo, že není dost jednoznačná, a dokonce i ti, které měla sdružovat, se od ní opatrně distancovali. Přesto stojí za to vzít tento jev na vědomí, protože svědčí, byť třeba neobratně, o důležitém jevu v současné ruské poezii, kterým je zájem o epické celky, o často strhující vyprávění, které si přivlastňuje i jevy z dějin, autobiografické postupy, kyberpunk, sci-fi nebo vnímavost k sociální každodennosti dnešního Ruska.
Autor skupinového manifestu „nového eposu" Svarovskij počítá k jeho představitelům ještě několik dalších pozoruhodných básníků – například pravoslavného kněze ze sibiřského Krasnojarsku Sergeje Kruglova nebo Pavla Nastina z Kaliningradu, jenž vystudoval biologii a věnuje se též vizuální poezii. S určitou licencí Svarovskij řadí mezi stoupence i zavedené autority současné poezie Borise Chersonského (jeho nejznámější kniha, rodinný román ve verších tematizující katastrofy dvacátého století a vztah paměti k minulosti, se jmenuje Semejnyj archiv, Rodinný archiv, 2006), Andreje Rodionova (básníka recitujícího ve stylu slam poetry excentricky své verše kombinující tragický princip s lyrickým a představující život a figury periferií a osudy novodobých undergroundů ruských měst, například v knize Igruški dlja okrain, Hračky pro předměstí, 2007), klasického filologa a překladatele Grigorije Daševského (autora knihy Genrich i Semjon, Henrich a Semjon, 2000) a Mariu Stěpanovovou (obnovující pro současnou poezii žánr balady ve sbírce Pesni severnych južan, Písně severních jižanů, 2001).
Vezmeme-li za příklad Svarovského báseň Na měsíci ze sbírky Vse choťat byť robotami (Všichni chtějí být roboty), skutečně tu vidíme rysy jakéhosi neobvyklého eposu. Jde hlavně o nápadné rozpětí mezi intimní tematikou vztahu muže a ženy na jedné straně a odosobněného líčení situací v industriálně kosmických kulisách na straně druhé. Toto dvojsvětí je základní scenerií Svarovského poetiky. Kultivovaná introspekce se tu střetá s motivy převzatými z druhořadých sci-fi báchorek a kyberpunku. Báseň začíná v prostředí zchátralé fabriky za zvuku sirén a matného svitu havarijního osvětlení, z vysílaček jsou slyšet blíže neurčené povely a hrdinka je celá ve skafandru – její přítomnost je tedy izolovaná a distancovaná zároveň. Bezejmenný hrdina vyzývá ke společným vzpomínkám na Měsíc, kde v jakési krizové situaci („strach byl naším jediným přítelem/ potvrzujícím,/ že ještě žijeme") hrdinové čekali na příchod „kybernetické pěchoty". Ti dva (milenci?) se o sebe opírají zády ve výjimečném stavu komunikace, kdy po prolomení kódů nezbývalo než používat „jednoduché spojení" a otevřenými kanály se nesly různé nadávky. Poté, co se hrdinka ke svému partnerovi otočila a přitiskla (to je v básni vrchol jejich sblížení), zaznělo z jeho sluchátek: „Serjožo, ten hořící přístav mi připomíná/ železniční nádraží/ v Berďansku/ roku 2075." Oba protagonisté se zasmáli do ticha a hlas pak dodal, že Serjoža má ohořelou hubu. Báseň končí výjevem dvou postav opírajících se zády. Berďansk, ukrajinské lázně u Azovského moře, ještě jednou potvrzuje základní napětí básně, spočívající, jak se od sci-fi očekává, v konfrontaci odlidštěných mechanismů, vesmírných požárů a kódů se subtilní vzpomínkou na gesto nebo dotyk, na jakési přímé spojení.
Tematika pobytu na Měsíci je ve sbírce dovršena závěrečnou postapokalyptickou básní (konec světa je pro Svarovského běžným tématem), v níž její hrdina Igor Ravilevič Sajfutdinov zůstává na světě, respektive na Měsíci sám. Zemi zničila světová válka. Líčení se v žádném případě nezaměřuje na hrůzy poslední války, naopak „všechno skončilo rychle,/ aniž by vyrušilo ze sna" – hrdina si zprvu ničeho ani nevšiml. V přítomnosti básně pak ale pociťuje následky nového řádu: přichází ho navštívit opilá a unavená Světlana, snad jeho matka, dala by si kafe nebo čaj a prosí Igora, aby pustil hudbu hlasitěji. Vzápětí se ale ukazuje, že matka je průsvitná a že po ní v hrdinově vědomí defilují ještě spolužáci, středověcí frančtí vladaři a nějaká řecká knížata. Halucinace nevede k opojení, naopak zvýrazňuje prostotu postpozemské existence, v níž se nekonají žádné události a život na suchém a prázdném povrchu bez vzduchu je nudný, omezený, prázdný. Přesto takto stísněný postživot vede k osvobodivému okamžiku: hrdina chodí bez skafandru a modlí se za všechny, kdo kdy žili.
Autor je rusista.
Zápisník je přepracovaným fragmentem knihy Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury, kterou připravuje k vydání nakladatelství Revolver Revue.