Trauma z otců

Kdo je Mrtvý otec, kam jde a proč? Za prvé není úplně mrtvý, pouze poněkud paralyzovaný a senilní. Je nabubřelý a citlivý na svůj věk, a když se náhodou naštve, tak zmasakruje kolonu muzikantů z lepenky. Je majestátní i patetický a má rád (mladé) ženy. Dvacet dětí táhne otcovo obrovité tělo na šňůře v textu blíže neurčenou krajinou až k jeho hrobu. Mrtvý otec čelí neustálým ústrkům, vlastní potomstvo jej ponižuje. Jeho dnešní impotence je však pouze odleskem včerejší krutosti a moci, i proto ostatní čas od času kolísají ve svém odhodlání jej na konci své cesty definitivně pohřbít.

S balvany v cestě

Román Mrtvý otec (The Dead Father, 1975) Donalda Barthelma odkazuje k moderní literatuře, v níž je otcovství ústředním problémem – jako příklad můžeme jmenovat Odyssea Jamese Joyce či Molloy Samuela Becketta. Právě Becketta připomíná Barthelmova kniha také svou repetitivností, ztuhlým rytmem či prázdnými dialogy. Zatímco však v trilogii Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný rotuje děj kolem statického vypravěče, záměrně přikovaného na nějaké místo, v Mrtvém otci se pod nespočetnými zákruty a slepými uličkami zřetelně rýsuje lineární pohyb z bodu A do bodu B. Mrtvý otec je jako král, který své panství už neovládá z jednoho (nedosažitelného) místa, ale je nucen putovat a usilovat o nemožné znovunabytí své moci, být svědkem vlastního úpadku.

Jako u mnoha takzvaných postmoderních textů poukazují některé pasáže na to, že Mrtvý otec není „o něčem“, nýbrž sám text je tím, o co tu jde. Existuje tu napětí mezi lineárním dějem a jednotlivými situacemi, spektákly, hypotézami, které odkazují samy k sobě a nepodřizují se jinak jasně danému narativnímu cíli. Epizody působí jako obrazy, které schválně vybízejí k nekonečně mnoha možnostem interpretace, ale nesvádí čtenáře k jejich emocionálnímu prožívání. Text se ukazuje jako cyklus uctivých i ironických odkazů k modernistickému experimentu, jako vtipná intelektuální konstrukce, k níž je ale obtížné vytvořit si hlubší vztah.

Tento dojem narušuje posedlost problémem otcovství ve všech možných rovinách – společenské, osobní, mytologické, politické a samozřejmě i literární – a také tím, že je tento konflikt nepřekonatelný. „Otcové,“ píše Barthelme, „jsou jako balvany z mramoru, obří kvádry vyleštěné do lesku, s puklinami a žílami, přímo uprostřed vaší cesty. Tu cestu vám blokují. Nedají se přelézt, ani se nedají minout.“ Balvan se můžete (marně) snažit odvalit, ale posléze se jím sami stáváte. Otcovství nemůže být poraženo, ale může být oslabeno. Rodí se tu postmoderní autorita, jež si hledá sofistikovanější kabát než ten, který obléká panovačný patriarcha.

Zlaté rouno pod sukní

Celý román se odehrává v mezidobí, kdy syn už není pouze synem, ale ještě také není otcem. Mrtvého otce doprovází Tomáš, který si postupně přivlastňuje jeho odznaky moci a který má milenku – Julii, po níž touží i Mrtvý otec, samozřejmě marně. Ženské postavy zde vůbec hrají zásadní roli. Ostatně zlaté rouno, za kterým se skupina plahočí, se nakonec ukrývá právě pod ženskou sukní. Zatímco Tomáš a Mrtvý otec spolu urputně vedou předem rozhodnutý zápas o otcovskou pozici, ženy se rvou o to, která z nich se stane sexuální partnerkou nového vůdce. Nakonec spolu uzavírají mír, v němž jedna stvrzuje výsadní právo druhé. Mužské tematické epizody střídají jejich zcela nahodilé a nesmyslné dialogy, v nichž se skrývají sexuální narážky i strategie svádění. V textu není plošších a depresivnějších figur.

Kritikům, kteří mu vyčítali, že je příliš obtížný, Donald Barthelme odpovídal: „Umění není obtížné, protože by chtělo být obtížné, ale protože chce být uměním. Umělec může usilovat o přímočarost, její ctnosti mu však už nejsou k dispozici. Zjišťuje, že když je srozumitelný, upřímný, přímočarý, zas tak moc se neděje.“ Všudypřítomné trauma se skrývá za sebereflexivní jazykovou hrou, která je možná intelektuálně zajímavá, ale k čtenáři hlouběji nepronikne. Je to obsedantní zájem o univerzální deformace nejužších rodinných vztahů prosvítající pod nesmyslnou spletí slov, která čtenáře nemůže neoslovit. Právě v síti těchto vztahů zůstáváme všichni paralyzovaní, a nemůže se zde proto v podstatě nic změnit, „nic dít“. Komplikovanost textu, jeho metafiktivní a ironická rovina se zdají být strategií, jak si vytvořit bezpečný odstup od mrtvých otců – ať už v literární či neliterární rovině.

Autorka je anglistka.