Spisovatelka a aktivistka palestinského původu Susán Abú al-Hawá se v článku s názvem My jsme ti, kdo platí v egyptském deníku al-Ahrám ohradila proti izraelské reakci na báseň německého spisovatele Güntera Grasse. „Nezáleží na tom, kdo jste, jakých výsledků jste dosáhli, ani jak moc jste svým dílem přispěli zbytku lidstva. Pokud se odvážíte kritizovat Izrael, musíte počítat, že se stanete personou non grata!“ zahajuje autorka knihy Rána v Džanínu a zakladatelka projektu Hřiště pro Palestinu svůj emotivní text.
Grass označil Izrael a jeho politiku za hrozbu regionálnímu míru a stabilitě; prozaička pak připomíná, že Grass není první, kdo byl ze strany židovského státu kvůli kritice veřejně pranýřován. Podobné reakce se dostalo nositelům Nobelovy ceny arcibiskupovi Desmondu Tutu či bývalému americkému prezidentovi Jimmy Carterovi. Ušetřen nezůstal ani uznávaný právník Richard Goldstone, autor zprávy, ve které obvinil Izrael z válečných zločinů v Gaze v roce 2009. Na tento seznam řadí autorka i Johna Mearsheimera a Stevena Walta, jejichž studie se zabývala vlivem izraelské lobby na americkou zahraniční politiku, či intelektuály Normana Finkelsteina a Noama Chomského. Izraelská nevole se nevyhne nikomu, ani občanům židovského národa. Zatímco příslušníci jiných národností jsou za kritiku Izraele označováni za antisemity a jejich chování je přirovnáváno k nacistickému, židovští kritici jsou nálepkováni jako sebenenávidějící Židé a jejich chování je přirovnáváno k židovským „kápům“ z vyhlazovacích táborů.
Autorka naopak kritiku Izraele vítá. V Grassově případě ji obzvláště oceňuje, protože údajně představuje průlom v dlouhém německém mlčení k otázce izraelského porušování lidských práv. Celý Západ a Německo zejména má tendenci tuto skutečnost přehlížet mimo jiné i kvůli traumatu z hrůzných událostí holocaustu. Pokus o genocidu židovského národa pak podle autorky článku současnému Izraeli poskytuje pohodlný argument, za který se rád schovává při odrážení jakéhokoliv negativního hodnocení. Západ svým mlčením údajně splácí Izraeli dluh. „Ve skutečnosti jsme to my, kdo za holocaust platí,“ rozčiluje se Abú al-Hawá. „Dosud živoříme v uprchlických táborech jen proto, aby každý židovský muž a žena mohli mít dvojí občanství – jedno v zemi, ze které přišli, a jedno v zemi mých předků.“
Spisovatelka tvrdí, že tragédie holocaustu je nám neustále připomínána. Není to však prý třeba, protože rozměr tragédie si všichni uvědomujeme. „Stejně tak si uvědomujeme utrpení Arménů, Srbů či Rwanďanů. Uvědomujeme si pokus o vyhlazení původních obyvatel Ameriky či dvě stě let otroctví – unášení, prodávání a nakupování lidí. Pamatujeme si i Dejr Jásín, Sabru, Šatílu, Qibíju a další masakry Palestinců ze strany Izraelců. Bez ohledu na hrůznost zločinu by však jeho oběti neměly mít právo dopouštět se beztrestně zločinů proti ostatním.“
Analytik think tanku MEES Walíd Chaddúrí se v komentáři pro saúdskoarabský deník Dár al-haját zamýšlí nad současnou krizí mezi Súdánem a Jižním Súdánem. Neschopnost obou států domluvit se na spravedlivém rozdělení příjmů z ropy dává do kontrastu kupříkladu se situací v Severním moři, kde se Velká Británie a Norsko konstruktivně domluvily na využívání tamních nalezišť bezprostředně po jejich objevení ještě dříve, než zahájily samotnou těžbu. Na Blízkém východě a v Africe přitom spory o naleziště nerostných surovin mnohdy končí ozbrojeným konfliktem. Podle něj si mezinárodní společenství ještě zcela neuvědomilo nebezpečí eskalace krize, která může přerůst i v regionální konflikt. Napětí se severním sousedem může Jižní Súdán ještě více přiblížit státům horního toku Nilu, což by se výrazně dotklo zájmů Súdánu a zejména Egypta. Státy jižní části povodí strategicky důležitého afrického veletoku by mohly mít tendenci využívat větší množství vody na úkor severních sousedů.
Poněkud neobvyklý pohled (pro evropského čtenáře) na napětí mezi Súdánem a Jižním Súdánem přináší v deníku aš-Šark al-awsat Osman Mirghání. V komentáři s názvem Súdán: zmrzačená země a sebevražedný režim ostře kritizuje islamistickou vládu súdánského prezidenta Omara al-Bašíra. Podle autora se súdánští islamisté dostali k moci na konci osmdesátých let pod příslibem zachování územní jednoty, přičemž se zapřísahali, že „neodstoupí ani čtvereční centimetr súdánského území“. Ve skutečnosti však zjevně sledovali nikoliv zájmy súdánského národa, ale svou omezenou islamistickou agendu. Jižní Súdán, obývaný převážně nemuslimy, byl pro ně překážkou budování islámského státu. Omar al-Bašír tak raději přistoupil na mírovou smlouvu z roku 2005, která vedla ke konečnému odtržení jižní části Súdánu. Na zbylém území se nyní podle autora hodlá soustředit na islamizační úsilí. Problém je, že své rozhodnutí islamisté nekonzultovali se súdánským lidem. Nejen že bez jeho vědomí proradně připravili Súdán o strategicky důležité a na ropu bohaté území, ale navíc ohrožují i stabilitu stávajícího severního Súdánu. V jeho provinciích – Dárfúru, Jižním Kordofánu a Modrém Nilu nadále probíhá ozbrojené povstání, které bude nyní více než kdy jindy podporováno ze strany Jihosúdánců. Režim v Chartúmu tak údajně svou sebevražednou politikou přivedl Súdán a jeho lid na pokraj záhuby.