Konfrontační inventura

František Kowolowski, známý spíše jako progresivní kurátor, bilancoval na ostravské výstavě Depozit poslední dekádu své tvorby, v níž formuloval akutní otázky světa umění v rozmanitých mediích a žánrech – malbě, videu, instalaci, textu, performanci. Není to ale bilance statistická. Jednotlivá díla a projekty jsou prezentovány tak, aby vynikly transverzální vztahy mezi jejich kontextovým začleněním, a výstavu lze tudíž vnímat jako jednolitý významový celek. Koherenci umocňuje i invenční způsob instalace, jenž v konvenčním prezentačním prostoru dekonstruuje zaběhnuté institucionální rámce a hierarchie. Kowolowski se zde projevil nejenom jako vnímavý umělec, ale též jako invenční a poučený kurátor – tentokrát vlastního díla.

Neochota ke kompromisu

Vstupnímu sálu dominuje jediný kus – monumentální pomník autoreferenci, bílá „slepá“ krychle vztyčená uprostřed prostoru jako potvrzení ontologické prázdnoty, kterou sice umělec odmítá respektovat, avšak jako kurátor ji musí za každou cenu komentovat. Krychle má svůj vzdálený protějšek v druhém sálu. Je jím akční video Fabric, Věž (2011), jež parafrázuje statickou tatlinovskou věž jakožto symbol hrdé a neochvějné avantgardní modernity a nahrazuje ji aktuálnějším symbolem potupné, všeprostupující akumulační degradace (idejí i materiálů). Minimalismus versus redundance, to není střet výrazových estetik, nýbrž institucionálních ideologií.

V takovémto konfrontačním duchu je koncipován celý druhý sál, jelikož Kowolowski jako umělec ani jako kurátor nehodlá sjednat kompromisní příměří – bylo by to v rozporu s jeho strategií permanentního zpochybňování, jíž je ochoten podřídit svou uměleckou poetiku i kurátorskou filosofii. Dobře ví, co dělá, když nám nabízí průhledný labyrint médiových a významových paradoxů. Nejsou to totiž paradoxy přirozené logiky, nýbrž kontradikce mezi okázalými exhibicionismy, které naše, takřka postmoderní společnost s oblibou akcentuje a zároveň eufemizuje. Proč ale k této pokrytecké inventarizaci zneužívá umělce, když pak jeho záměrně vyprovokované výtky opovržlivě bagatelizuje ve sterilních a komodifikovaných redundancích a simulakrech? Aby snad mohla farizejsky a alibisticky moralizovat?

Zkompromitovaný svět umění

Jakkoli je způsob, jakým se Kowolowski ve svých relativizujících akcích, performancích a instalacích ptá, antiesencialistický, je na druhé straně i ambivalentní. Jako umělec Kowolowski nevěří subjektivním projekcím tradičního filosofování ani univerzálně platným definicím, jako kurátor ale musí hledat kompromisy, jak své volnomyšlenkářství institucionálně prosadit. Jeho vize světa a místa umění v něm je tudíž flexibilní, vychází z kontextových proměn. Neptá se ani tak po podstatě a funkci umění, zajímá ho spíš, jak se mění samotný pojem umění a jak si ho přizpůsobuje soudobá technokratická kurátorská praxe. Nemá ambici hodnotit, to mu však nebrání hledat skryté podobnosti vězící v otevřené a proměnlivé struktuře umění jakožto pojmu. A tak expanduje, intervenuje, okupuje, přivlastňuje – jenom aby mohl testovat hranice a mechanismy světa umění, který se v jeho (uměleckých i kurátorských) očích zcela zkompromitoval.

Projekty Expander – Domovy, Lokální entropie, Heterotopie, Depozit, Prodejci idejí (Svědci), Dejte umělcům moc!, 8 hodin s umělcem, Area Code, Vratká sdělení či Nomádská strategie, jež jsou na ostravské výstavě transverzálně konfrontovány a přesvědčivě zdokumentovány v průvodním katalogu, „manuálu pro svobodnou uměleckou strategii a kreativitu“, jsou výrazem baudrillardovské transestetiky ve smyslu globální proliferace umění a zároveň zániku posuzovacích kritérií a atrofie opravdické zážitkovosti. V každém případě má Ostrava další výstavu, která je nejen zajímavá, ale i užitečná – pro umělce, kurátory i diváky.

Autor je estetik umění.